Disclaimer

Tato webová stránka společnosti King Scotty Co. LLC (US) neposkytuje lékařské, léčebné ani žádné jiné poradenství a neměla by být tak ani chápana. Informace jsou na těchto stránkách průběžně aktualizovány, nepřijímáme právní odpovědnost za uvedené údaje. Značka EMPATIA.CZ je chráněna ochranou známkou.
Copyright © King Scotty Co. LLC
Všechna práva vyhrazena.

Citát

Jednou z nejkrásnějších odměn, které život přináší, je to, že pomáháme-li upřímně druhým, pomáháme i sami sobě.

Ralph Waldo Emerson

Poslední komentáře

Na okraj

Museli byste vypít 10 lahví červeného vína a zkonzumovat 4 kg lososa, abyste získali resveratrolu a koenzymu Q10 jako v jediné kapsli přípravku Resveratrol PLUS!

Dívej se se mnou na nádhernou trávu!

Dnes vám převyprávím příběh:

Moje maminka zemřela v třiadevadesáti. Neměla to v životě lehké. Svého muže ztratila po několika málo letech manželství a zůstala s námi dvěma chlapci v době hospodářské krize v roce 1922 sama. Když jsme s bratrem ukončili školu, stala se její jedinou radostí televize, kterou jsem jí koupil, občasné návštěvy mého bratra, jenž žil v severní Kalifornii, a nedělní rána, kdy jsem ji brával do města na snídani.

K té příhodě došlo o jedné z těch nedělí.

Bylo příjemně chladné jitro. Zastavil jsem před máminým starým domkem. Už mě čekala na verandě. Vystoupil jsem z auta a zamířil k ní. Její unavený starý obličej zářil láskou a radostným očekáváním. Těšila se na krátkou jízdu autem i na společnou snídani v nedaleké kavárně. Černé boty měla jako vždy dokonale naleštěné a vůbec všechno na ní bylo dokonale čisté a úhledné – černá sukně i jednoduchá bílá blůzka, sepnutá těsně pod krkem modrou broží ve tvaru vlaštovky. Bylo na ní zlatým drátkem vyloženo slovo "Mámě". Vzpomněl jsem si, že jsem jí tu lacinou brož daroval ke Dni matek kdysi před čtyřiceti lety.

Máma nikdy od nikoho mnoho nečekala a také toho nikdy mnoho nedostala.

Měla vždycky příliš práce na to, aby si našla čas poučit mě o životě a o tom, co v něm má hodnotu, ale když si člověk pořádně všímal, jak jedná a mluví s lidmi, mohl se toho od ní hodně naučit.

Upřímně jsem se snažil dát najevo, že těch nadcházejících pár hodin je pro mě stejně důležitých jako pro ni. A jsem si naprosto jist, že se mi to nepodařilo. Pomohl jsem mámě do auta a ona jako každou neděli řekla:

"Božíčku, chlapče, jak krásné máš auto."

Pro mě to byl už dva roky starý model, který budu muset ještě dvanáct měsíců splácet, než si budu moci dovolit nový vůz.

Vždy, když něco řekla, byla v tom radost i naděje, a já jí pokaždé odpovídal mechanicky zdvořile, bez opravdového zájmu nebo nadšení.

Snídaně byla konečně u konce a já se s pocitem viny těšil na to, až se mámy zbavím, abych se mohl zase vrátit do svého ubohého, materialisticky skutečného světa.

Na zpáteční cestě máma chvíli mlčela, snad přemýšlela o tom, že končí další nedělní návštěva a že už zbývá jen několik bloků, a zase zůstane doma se svou samotou. Já si všímal, že ulice potřebuje vydláždit a že všechny domy by potřebovaly natřít, když tu máma vykřikla nadšením jako někdo, kdo poprvé v životě spatřil například západ slunce.

"Podívej, chlapče! No jen se podívej! Není krásná?"

Bylo jedenáct dopoledne, takže západ slunce nepřipadal v úvahu. Co může být k sakru v téhle špinavé čtvrti krásného? Zdvořile jsem se zeptal:

"Co máš na mysli, mami? Co je tak překrásné?"

"Tráva, chlapče, tráva. Jen se podívej, jak je nádherná!"

Nádherná tráva?

Když jsem se rozhlížel, zavadil jsem pohledem o máminu stařičkou tvář, rámovanou řídkými bílými vlasy, o její dlouhé ruce s rozšířenými cévami a naběhlými klouby, promlouvajícími nejvýmluvněji o její obětavé lásce.

Ukazovala na obyčejný zelený trávník a její zakalené staré oči i celý obličej zářil radostí.

Viděl jsem v životě mnoho krásných obličejů, ale žádný z nich nebyl tak krásný jako obličej té tolik mi drahé staré ženy ve chvíli, kdy s nadšením vnímala krásu obyčejné trávy.

Jaké je to bohatství, když dokážete vidět a ocenit krásu obyčejného.

A jakým nešťastným chudákem jsem byl vedle ní já, jenž dokázal vnímat jen povrchní materiální hodnoty.

Zahanbeně jsem se od ní odvrátil. I já jsem pohlédl na trávu – a hle!

Opravdu byla nádherná! Znovu jsem si prohlédl mámin obličej. Podívala se na mě, jako by chtěla říci:

"Vidíš chlapče, i ty to vnímáš. Ta tráva je opravdu nádherná, viď?"

Nechtělo se mi vůbec mluvit. Měl jsem strach, že kouzlo pomine a že onen překrásný mír v duši zase ztratím. Když jsem mámě otevíral domovní dveře, řekla:

"Děkuji ti, chlapče, za to krásné dopoledne. Vím, že máš hodně práce. Co budeš dělat po zbytek dne?"

Doufal jsem, že není vidět, jak se stydím, a že naopak cítí mou vděčnost za lekci, kterou mi právě udělila. Vzal jsem ji do náruče, přitiskl ji k sobě a zašeptal jí do ucha:

"Budu spěchat domů, mami, abych se mohl dívat na trávu."

Jak se radovat z maličkostí, se můžete inspirovat tady.

S láskou vaše Empatia