Výukové programy naší Akademie celostního zdraví

Radovat se je láska

Citát

Láska je nadřazená nad všechny zákony.

J. Lengyel

Poslední komentáře

Na okraj

Bradavičky, znamínka a pihy jsou stmelené bolesti, jejich špatné pochopení a vnitřní neviditelný pláč.

Odkazy

Dušičky - úcta mrtvým?

Při jedné z prvních přednášek našeho přítele a učitele Milana Walka se zmínil o umírání a smrti, a řekl, že

netouží ležet po smrti na smetišti mrtvol.

Pamatuji se, že se mi mírně zježily chlupy, přišlo mi to jako neúcta k našim milovaným, dnes to vidím stejně jako už kdysi dávno on....

Předpokládáte, že jste si vybrali tento život jako školu, trénink, cvičiště, kde máte šanci prožívat to, co potřebujete poznat, pochopit a následně změnit?

Proč tedy truchlíme nad těmi, kteří se rozhodli už netrénovat, kterým už trénink stačil a rozhodli se odejít?

Jste přesvědčeni, že nic není náhoda a každý dostává, přitahuje si, přesně to, co potřebuje a co je pro něj nejlepší? Tudíž i smrt v pravý čas?

Proč tedy pláčeme nad něčím, co je pro každého z nás to nejlepší a v pravý čas?

Přijímáte se jako tvůrce vlastního života s tím, že ti druzí kolem vás jsou trenéři, učitelé, pomocníci, kteří nám jen umožňují prožívat, co potřebujeme, jen nám nastavují podmínky pro trénink, že mezi dušičkami není v dimenzi Vesmíru žádný rozdíl?

Proč se tedy trápíme, když je ztrácíme? Proč lpíme na tom, aby byli vedle nás, když víme, že přijde jiná duše, která mne bude trénovat?

Věříte, že jsme duše, energie, které nemizí a odchází někam do jiných dimenzí, domů? Aby si odpočinuli, zrekapitulovali, co zvládli a co ještě ne, a znovu se vrhli do dalších a dalších tréninků?

Proč je tedy neumíme pustit? Proč jim nepřejeme odpočinek od tvrdého tréninku školy života?

V "primitivních" kulturách se smrt oslavovala.

Když se člověk rozhodl, že zemře, prostě to udělal, a nikdo mu nebránil, nikdo neplakal a nedržel ho za nohu (vzpomínáte na dědečka indiána z filmu Malý velký muž? :-)) Po smrti mu uspořádali oslavu na cestu, radovali se jako my, když se někdo narodí. A pak se těla zbavili, jednoduše spálili, poslali po řece.

A co děláme my?

Se svými nejbližšími nežijeme tak, jak bychom mohli. Povinnost postarat se o své dítě nám (bohudík) ještě zůstala. Je přirozené, že když je nemocné nebo potřebuje zvláštní péči, prostě mu ji dáme na svůj úkor, změníme práci, uděláme si čas.

S rodiči to z nějakého záhadného důvodu neumíme. Naučili jsme je říkat, že to vlastně nechtějí (oni to ale samozřejmě chtějí - nebo vy chcete do domova důchodců?). Přirozené mezigenerační soužití neexistuje.

Pokud spolu nesdílíme život, nechceme spolu sdílet ani umírání.

Smrt je velmi osobní záležitost a ne každého u ní chceme mít (většinou lidé umírají, když jsou sami a všichni z místnosti odejdou). V každém případě ale mnohem raději chceme zemřít v prostředí, které známe a které je nám blízké, než v nemocnici nebo hospicu mezi naprosto cizími lidmi.

A tak své blízké (které údajně tolik milujeme) odvezeme umřít někam, kde o ně bude dobře "postaráno" (v kojeneckém ústavu je také o dítě dobře "postaráno" co se týká odborné péče). 

Když odejde, uspořádáme mu pohřeb, kde zoufale pláčeme, jak moc jsme nechtěli, aby zemřeli, a vytvoříme mu jeho vlastní nové místo - na hřbitově.

K čemu a na co?

Vzpomeňte na časy ne dávno minulé, kdy na hřbitově nemohli být pohřbíváni sebevrazi, nesměli tam ležet! Museli za hřbitovní zeď!

I po smrti rozdělujeme lidi na ty lepší a na ty horší.

Kastace a hodnocení druhých zůstává dodnes - na lásku mezi lidmi usuzujeme podle nazdobeného hrobu o dušičkách.

Jdeme kolem neupraveného hrobu a řekneme - chudák, to má asi rodinu, že za ním nepřijdou...

Určitě jste sami zažili pohřeb, při kterém pozůstalí téměř skákali do hrobu za mrtvým, i když všichni zúčastnění věděli, jak se k sobě chovali za jeho života a jaká je to od nich komedie.

Jsme pěkní pokrytci...

Vším tím, co děláme kolem dušiček, jen zahlazujeme své vlastní špatné svědomí, doháníme to, co jsme nestihli za života dotyčného. Kašlali jsme na něj, ale o hrob se staráme perfektně!

Když jsem byla jako dítě na svém prvním pohřbu mého dědečka, vůbec se mi nechtělo brečet. Dívala jsem se kolem sebe a bylo mi z toho trapně, že se mi nechce brečet, viděla jsem kolem sebe, že bych asi měla, ale nešlo mi to. Přesně si vzpomínám, jak jsem si v hlavě sumírovala důvody, proč mám být smutná, jak jsem hledala něco, co mě rozlítostní - samozřejmě jsem to našla a také pěkně začala plakat.

Přesně takto jsme se naučili truchlit všichni - na pohřbu se přece plakat má...

Přála bych si, aby, až tu nebudu, si na mě lidi vzpomněli v situaci, která jim mě připomene (ideálně veselé a radostné :-))

Nechci mít místo, kam bude kdokoliv mít povinnost přicházet a truchlit a nuceně na mě vzpomínat, nechci.

Moje babička je už mnoho let po smrti, na její hrob nechodím. Ale vždycky, když vařím jídlo, které mě učila, směju se a povídám si s ní, omlouvám se jí, že zase se mi to nepovedlo tak dobře jako jí. Používám její kufříček na šití a její nitě, které měla dokonale navinuté, pomalu docházejí, kupuju nové a se smíchem jí říkám, že proti ní v tom mám pěkný bordýlek. Babička tu se mnou je ve všech situacích, ve kterých jsme spolu byly tenkrát reálně, a tak to bude stále. A vím, že ona tu kytku na svém hrobě ode mne nepotřebuje.

Tolik lidí se spojí v jeden den pro jednu věc - jít na hřbitov.

Jak řekla krásně Renata (díky!), kéž bychom se uměli semknout takto masivně pro jinou věc! Pro život!

Užívejme si života a blízkých, a také dopřejme jim i sobě odchod.
S láskou vaše Empatia

souhlas

Milá Empatie, děkuji Vám za krásný článek o Dušičkách. Dokonale to odpovídá tématu, které tento týden v rodině řešíme. Přesně tak to cítím také. A jsem ráda, že to cítím správně, už jsem si občas proti ostatním, "normálním" lidem připadala jako exot. Jo, jo. Stačí vyslat otázku a odpovědi nebo potvrzení vždycky příjde. Stačí mít jen seštelované anténky :-). Petra

Poděkování Empatii nejen za to, že JE,

ale i za zaprostředkování krásného článečku o našich "dušičkách". Jen chci podotknout, že já  pláču= truchlím-jak je uvedeno v článku- nad smrtí maminky, protože se nedovedu i po dvou letech vyrovnat s tím, že ji už nikdy neobejmu, že neuvidím její tvář a neuslyším její hlas. Takže vlastně pláču nad sebou? .... Nedovedu ty pocity v sobě rozluštit, nějak to nedovedu pochopit. Prostě ani ve svých 57 letech neumím radostně myslet na to, že maminka je zase "doma ve světle", i když jí to strašně moc přeju. Asi jsem sobec, když vlastně brečím nad sebou, fakt nevím, ale JAK RÁDA BYCH VĚDĚLA ... Zatím jen brečím... a maminčiny fotky mám v bytě pořádně na očích. S láskou k Empatii a Vesmíru :-)

Milá Ivo :-)

Velmi důležité je uvědomit si sama pro sebe, že to, že pláčete, je vaše volba. Není to jen tak pro nic, ale tak jste si to vybrala, opravdu a skutečně si to připusťte. Nenechte se zmítat emocemi, ale uvědomte si, zda chcete se svým smutkem skutečně něco sama dělat, pokud se pro to rozhodnete, řešení vždy najdete. Řešení ve formě berliček, kterými si pomůžete přehodit mysl ze smutku jinam, a tak to dělat a dělat pořád a dokola, až to zvládnete. Všechno je škola a trénink a nic nejde snadno a hned :-) Smutek nad ztrátou svých nejbližších je naprosto normální... jen je podstatné, zda dokážeme přemluvit své emoce, aby už nás neovládaly, a nebo se jimi ovládat necháme. Zkuste smutek nad ztrátou přebýt vděčností nad společně stráveným časem, slzy do očí to vhání oboje, ale jedno je spojené s pocitem ztráty a prázdnoty, a druhé s pocitem plnosti a díků... chápete ten rozdíl? Je jasné, že řešíte ve svém životě nelpět na druhých lidech a být šťastná klidně i sama se sebou. Můžeme to najít ve vašem rozboru, pokud byste o něj stála. S láskou vaše Empatia