Disclaimer

Tato webová stránka společnosti King Scotty Co. LLC (US) neposkytuje lékařské, léčebné ani žádné jiné poradenství a neměla by být tak ani chápana. Informace jsou na těchto stránkách průběžně aktualizovány, nepřijímáme právní odpovědnost za uvedené údaje. Značka EMPATIA.CZ je chráněna ochranou známkou.
Copyright © King Scotty Co. LLC
Všechna práva vyhrazena.

Citát

Obsah vědomí v mém těle by se dal popsat jako NIC a NIKDO. Jak by tedy někdo o sobě mohl smýšlet jako o opravdovém duchovním učiteli?

Vimala Thakar

Poslední komentáře

Na okraj

Při bolestech žaludku vypusťte ze stravy kořeněná jídla, pokrmy z masa a mléčné výrobky. Místo soli používejte GOMASIO. To se nedá v obchodě koupit, ale snadno si ho vyrobíte. Recept najdete v naší Kuchařce.

Příbeh lásky pro vás

Velkorysá

Nikdy jsem si nemyslela, že se budu učit milovat svého syna Jonathana dvakrát. Poprvé jsem se do něj beznadějně zamilovala, když po devět měsíců přebýval v mém lůně. Když pak s křikem vstoupil do tohoto světa, celý červený a s kšticí černých vlásků, získal si okamžitě mé srdce.

Když mu byly asi tak čtyři roky, měl ve tváři většinou šibalský úsměv. Rád za zády schovával pár kytiček, kterými se mě pak snažil překvapit. "Mami, přinesl jsem ti kytičku," říkal mi. Zdálo se, že je sám se sebou spokojen, všem nám dělal radost a vypadalo, že ho štěstí stále provází.

Když mu bylo pět let, začal ztrácet na váze, hodně krvácel a trápily ho silné bolesti břicha. Obávali jsme se, že je to rakovina, ale diagnostikovali mu vředový zánět tlustého střeva - kolitidu. Ošetřující lékař nás varoval, že nikdy neviděl tak vážný případ této choroby u tak malého dítěte. My jsme děkovali Bohu, že to není rakovina. O kolitidě jsme nic nevěděli a předpokládali jsme, že Jonathanovi předepíší léky, po nichž se uzdraví.

Brzy se ale z našeho života vytratilo jakékoli zdání normality. Jonathan trávil více času v nemocnici než doma a bylo mu stále hůř. Pořád u něj někdo byl - buď já, nebo manžel. K tomu jsme se snažili alespoň trochu věnovat Jonathanově sestře.

Tři dny před sedmými narozeninami postihl Jonathana prudký záchvat a on upadl do kómatu. Velmi jsme se trápili a připravovali se na nejhorší. Uplynul týden, pak druhý. Pak ale svitla naděje - Jonathan se začal z kómatu probírat.

Brzy jsme zjistitli, že Jonathan je sice pohyblivý a že reaguje na bolest, nicméně se stalo něco strašného. Vyšetření prokázalo, že prodělal mrtvici, kerá mu nenávratně poškodila mozek.

Odmítala jsem se smířit se skutečností, že se z toho nikdy nedostane. Zpívali jsme mu, kladli před něj jeho oblíbené hračky, snažili stimulovat jeho mysl. Kontaktovali jsme odborníky, neurology, psychology a modlili se. Prosili jsme Boha, aby nám našeho syna vrátil. Jonathanovi se postupně vracela řeč a začal se lepšit i jeho zdravotní stav. Nicméně mentálně byl na úrovni dvouletého dítěte.

Hodně se změnil. Náš šťastný a hravý sedmiletý syn se stal hyperaktivním dvouletým batoletem, které nás nepoznávalo. Často říkal "nesnáším tě" nebo "jsi hrozná", nikdy se neusmál a mluvil pouze negativně. Trápili jsme se nad tou ztrátou, kao kdyby zemřel. A vskutku - to dítě, které jsme znali, zemřelo.

Naučím se milovat tohoto nepřátelského cizince, kterého teď máme doma? Rozhodla jsem se, že mu budu projevovat lásku i tehdy, když udělá něco nepříjemného. Když začal křičet jedovatá slova, objala jsem ho a nepustila, dokud se nezklidnil.

Postupně jsme pozorovali zlepšení. Když bylo Jonathanovi osm let, mohl se vrátit do školy. Byla nám doporučena škola zvláštní. Měla jsem v sobě velký zmatek a potácela jsem se mezi přijetím a popíráním jeho skutečného mentálního stavu.

Jonathanova učitelka se rozhodla, že se pokusí mu pomáhat, jak jen mu to jeho mentální schopnosti dovolí. Neúnavně s ním probírala abecedu, číslice, barvy. Ještě důležitější bylo, že ho milovala a přijímala takového, jaký byl. A já jsem se rovněž učila milovat ho.

Přihlásili jsme Jonathana na paralympiádu. Měl sklon utíkat, tak jsme ho přihlásili na běžecké závody. Jonathan nechal všechny závodníky za sebou a vyhrál svou první zlatou medaili.

V průběhu let se Jonathanovo chování začalo zlepšovat. K nejkrásnější proměně ale došlo v jeho srdci. Jak úžasná změna nastala, jsem si uvědomila, když jsme jednou přijeli k restauraci rychlého občerstvení, abychom si přímo z auta koupili sodovku. Dříve Jonathan zpravidla z auta zakřičel:"Jste hloupá a já vás nesnáším!" Nyní ale zakřičel:"Jste hezká a mám vás moc rád!"

Jonathan přestoupil do své bývalé školy mezi své vrstevníky. Ačkoliv byl diagnostikován jako vážně mentálně postižený, všichni ho přijali a uvítali mezi sebe, jeho stav se stále zlepšoval.

Nastoupil na střední školu a když se blížila maturita, měli jsme smíšené pocity. Byli jsme vděční za pokrok, který Jonathan během let udělal, ale obávali jsme se budoucnosti. Týden před slavnostním propouštěním studentů jsem dostali zvací dopis na slavnost, kde se budou udílet ceny. Domnívali jsme se, že jde o omyl. Překvapilo nás, že škola mu chce udělit cenu za výsledky, kterých Jonathan v průběhu let dosáhl na paralympiádách.

Když nastal den slavnostního propouštění, dmulo se mé srdce pýchou. Jonathanovi to velice slušelo, když seděl mezi ostatními v taláru a klobouku. Když vyvolali jeho jméno, učitel ho doprovodil nahoru po stupních a pak přes jeviště. Náhle povstali všichni studenti posledního ročníku a začali tleskat! Potlesk pro mého milovaného chlapce!

Slzy mi stékaly po tvářích a já jsem si v tu chvíli uvědomila, že jsem ho vlastně nikdy nepřestala milovat. Když utrpěl mrtvici, velice se změnil. Já jsem se ale změnila také. Nejen že jsem se naučila přijímat ho takového, jaký je, ale otevřela jsem své srdce pro všechny postižené. Byla jsem schopna vidět i něco víc než jejich omezení.

Jonathan zůstane mým milovaným dítětem, ať už nám život nadělí cokoli. A budu ho vždy milovat takového, jaký je.

Příběh Luise D. Flandersové z kníhy Příběhy lásky