Ahoj u posledního dílu příběhu o samotě a opuštění…

Příběh 3 žen, který jsem ti vyprávěla, se stal asi před rokem.

Když si spolu povídáme, když mi volají a vyprávějí o změnách, když žádají o další popostrčení, často se smějeme. I když všechno nezvládají tak, jak by chtěly, už nejsou smutné. Dokážou už všechno vidět jinak, jakoby z nadhledu. Už chápou, proč to tak mají, už ví, že se nemusí trápit. Všechno už berou jako školu, jako výzvu, jako příležitost. A to je nádherné.

Marie se svěřila svému muži. Pochopila, že jako prvek Voda má 1 hlavní úkol – sdělovat své nejniternější pocity, které by si nejraději nechala pro sebe. Že je zbytečné hrát si na něco, co nejsem a dělat, že necítím to, co ve mně je.

Její muž zareagoval tak, jak nečekala. Řekl jí, že celou dobu věděl, že se trápí, jen nevěděl, proč. Myslel si, že on je špatný muž. Cítil, že potřebuje pohladit a obejmout, jenže když ona vytírala podlahu do dvou do rána, když všechno a všichni byli pro ni přednější než on, tak vůbec nevěděl, jak k ní najít cestu. A tak smutnil stejně jako ona. A začal pít, aby to uvolnil, aby to neviděl, aby se tím netrápil.

Dohodli se, že nemají už příliš času, a že už nikdy nic v sobě nebudou držet. Že i když si nebudou jisti, že to řeknou správně, že třeba tím tomu druhému i ublíží nebo ho naštvou, přesto to řeknou. Že už navždycky budou tuhle domluvu ctít a budou jeden druhého respektovat – že se snaží otevírat a nic si nenechávat pro sebe.

A tak se Marie dozvěděla, co nevěděla – že se její muž pokoušel několikrát léčit, jenže když byl na to sám, nezvládl to. Ona o tom ani nevěděla. Rozhodli se, že i on se začne léčit stejně jako ona. A že i ona bude podporovat jeho.

Marie pochopila poselství své maminky. Pochopila, jak ve smutku a zoufalství vše překroutila a předala své dceři. Místo toho, aby ji objímala stejně, jako se objímala její maminka s tátou, a oba objímali ji, tak jí učila obrnit se. Aby byla silná a nebyla tak zranitelná jako byla ona sama. Aby rány života vydržela. A byla pak šťastnější. Řekla jí to a poprosila o odpuštění.

„Mami, dělala jsi to přece tak, jak jsi myslela, že je to nejlepší pro mě! Jak bych se mohla zlobit? Co ti mám odpouštět? To že jsi mě milovala a chtěla pro mě víc štěstí, než jsi měla ty sama?“

Marie poznala, že její muž trpěl stejně jako ona. A on přesto nic nevyčítal. Že chodil do práce a nosil peníze – pro ni. Od té doby už nikdy nevyčítala. Když se jí nechtělo vařit, namazala chleba máslem a prostě to řekla:

„Nechtělo se mi vařit.“ A její muž se usmál a řekl: „Miluju chleba s máslem.“

Vzpomínala na maminku a začala chodit ven na procházky. Jenže nechodila sama. Její muž jí řekl:

„Počkej na mě, až přijdu z práce, chci jít s tebou.“ A ona čekala nadšeně, protože věděla, že jí chytne za ruku a bude se na ni usmívat.

Když mi telefonuje, tak říká:

„Milunko, není divný, když dva staříci se drží za ruku, smějí se na sebe a hubičkují se? Já jsem ale znovu zamilovaná. A každý den děkuju. Mamince a tátovi, svému muži a své dceři, i tobě. Protože bez tvého popostrčení bych asi dnes byla zkroucená revmatismem, ztrápení a zapšklá. A to nejsem.“

A jak to má Zdenka, její dcera?

Ta udělala nejrychlejší posun. Odpuštění mámě bylo vlastně okamžité. Už hned při první konzultaci všechno pochopila a všechno si obrátila v hlavě. Hned začala svou mámu vidět jinak – jako svou dceru. A začala se k ní tak okamžitě chovat. Tím se stalo to, že veškeré naučené vzorce, to, jak se máma chovala, najednou a hned viděla jinak. Ne jako něco, co by měla přebrat, ale jako něco, co má přijmout jako neumělé krůčky malého dítěte. Nic závazného pro sebe.

Jedním uvědoměním zapomněla na výčitky a stupidní rady své mámy. Prostě je přijala jako rady malého dítěte – i malé děti přece nám dospělým radí, a my jejich rady přijímáme jen s pousmáním. Stejně rychle všechno odstřihla Zdenka. Až jsem žasla, jak to zvládla. Myslím si, že rychlost změny byla úměrná síle smutku a touze po změně. Že už fakt všeho bylo dost. Tak to šlo rychle.

Prošla naším kurzem Odpustit je láska a všechny rady k sebelásce začala dělat každý den.

Prošla kurzem Žena je láska, ačkoliv byla tenkrát ještě sama, řekla mi, že chce vědět, jak být připravená jako dokonalá žena na toho pravého muže, který přijde. Nepochybovala už o tom, že přijde.

Svou skvělou práci a školu, kterou měla vystudovanou, povýšila na vyšší level. Začala pracovat na sebe. Zácpa se upravila, pleť se vyčistila, výtoky zmizely.

Jednou mi volala a ptala se:

„Milunko, chodí kolem mě jeden mužský, je fakt nádhernej. Dívá se na mě a občas se usměje. Bojím se, mám strach, abych zase něco nezkazila. Co mám dělat? Já se tvářím, jako že ho nevidím…“

Když se usměje, usměj se taky. Když promluví, promluv taky. Když tě pozve na kafe, jdi. Jak poznáš, že je to ten pravý? Jak to chceš poznat, když to nezkusíš? Co se stane, když to zase nevyjde? Smála se….

„No nic, jen poznám, že musím víc zamakat na své sebelásce. Jdu do toho!“

Zdena už je milovaná a miluje. Našla tu hranici mezi tím myslet sama na sebe a milovat druhého. Už ví, že samota jí přinesla tolik uvědomění si sebe sama, že se nebojí, pokud přijde znovu. Nepotřebuje nikoho zoufale, už ví, kdo je. A když má pochybnost, jde se poradit s mámou. Ta je na tom stejně. Není to nádhera?

A Jarka? Když jsem s ní naposledy mluvila, ptala jsem se jí, na jakém semináři byla naposledy.

„Na žádné už nejezdím, zjistila jsem, že tam je pořád to stejný. A já chci být se svým mužem. Víš, co mi došlo? Já jezdila všude možně, pořád jsem svého muže buzerovala a kritizovala, do něčeho tlačila, a on? On seděl doma a čekal, až mě to přejde. Chápeš to?“ Ptala se mě a já se usmívala – chápu.

„A teď chci být jenom s ním, protože je mi s ním krásně. Říká mi věci, které mi nikdo na žádném semináři nikdy neřekl. Zjistila jsem, že můj muž je ta nejduchovnější bytost, kterou jsem zatím poznala.“

A pak mi poděkovala za Marii. Za pozvání na seminář. Že střet s Marií byl skutečně jako střet ohně a vody. Že s ní pochopila všechno, co jsem jí říkala. Jenže já to říkala nějak jinak, nepochopitelně, nepřijatelně – jí to přijmout prostě ode mě nešlo. A jak se moc těší na KRUH. Protože ví, co všechno může střet žen způsobit – to, co způsobil v jejím životě střet s Marií. A že je jasné, že každá huba nesedí každému uchu.

Všechny 3 ženy si prošly fází samoty. Ač muže měly nebo neměly. Každá z nich byla svým způsobem sama. Všechny to tak máme a Jarka měla určitě pravdu, když říkala, že nejdůležitější v životě je člověk pro sebe sám. Že nejdůležitější je, jak žije naplněný život sám pro sebe. Jenže od koho pak dostanu pusu a pohlazení, kdo mě obejme a za co? Obejmu sám sebe? Jasně, ocenit a milovat sám sebe je důležité a základ.

Jenže objetí a láska, kterou dostáváme od druhého člověka, je něčím víc, jako by byla dvojnásobná. Je dvojnásobná.

Když poznáš sama sebe, víš o svých úkolech a výzvách, o svém životním poslání a místě tady na Zemi, pak víš, že když jsi sama, máš jen prostor, jak to prohlubovat. Věnovat se jednoduše víc sobě. Nic víc, žádné opuštění a zoufalá samota.

Jak poznáš své výzvy se naučíš v kurzu Žena je láska – je zdarma

A pokud dostáváš lásku ještě navíc od někoho druhého, nebo můžeš někomu tu lásku dávat – pak je to něco navíc. Ale něco moc důležitého.

Otevři se inspiraci a inspiruj!

s láskou Miluška

Kam dál?

Komentáře