Dotaz

Dobrý den,
píší Vám a zároveň mi tluče srdce jako napoplach. Nevím si rady. Máme neustále neshody se starším synem. Jeho představy o životě jsou velmi rozlišné. Chápu to 19 letech to tak má být, ale je tady právě to ale. Poslední rok se nemůžeme domluvit na ničem. V podstatě naše komunikace vymizela. Křik, hádky, domlouvání, nastavení zrcadla, promlouvání, vše je špatně. Právě ho vyloučili již ze 3 střední školy kvůli docházky za tento školní rok, přitom mohl být letos maturant. Nevadí, ale pracovat taky nechce. Jeho představa o životě je užívat si, užívat si, žít si svobodně, nic nedělat. Nejvíce mě trápí, že si nemůžeme spolu popovídat, tak jak to bývalo předtím. Snažím se být v klidu,ale bohužel svýma řečma mě vyloženě citově vydírá a já vybuchnu. Vím, že mi tím něco ukazuje, ale nemůžu příjít na to co?
Děkuji. Fany

Odpověď

Dobrý den,všechny děti nás rodiče učí nechat je být 🙂 je to prosté.Naše děti si nás vybraly, abychom jim pomohli postavit se na vlastní nohy a pak je pustili, nechali je jít svou cestou, žít si po svém. Čím dřív se to naučíme, tím lépe pro budoucí vzájemný vztah, čím dříve rodič pochopí, že je s dítětem kamarád a jsou si rovni, tím dříve spolu vybudují krásný, upřímný a otevřený vztah plný důvěrné komunikace a sdílení. Skutečné přátelství. Pokud si v hlavě nastavíte, že chcete, aby vaše dítě bylo váš přítel, aby bylo rádo, že s vámi může být a mluvit, pak se k němu jako k příteli musíte chovat. Příteli nepřikazujeme, jak se má chovat, ale radíme mu, a jen pokud o to požádá. Naše děti nás většinou o nic nežádají a my jim stále něco radíme či přikazujeme z pozice našeho věku a “moudrosti”. Nesmysl. Naše děti jsou mnohem dál a vyspělejší než my, vše jim jde snáz a jsou dokonalejší a lepší. Musí to tak být, jinak bychom jako lidstvo zakrněli 🙂 Jen se vymykají našim představám, jak je správné žít. Jenže pro ně je správné žít úplně jinak než žijeme my, nemáme jinou šanci než to akceptovat. Pokud budeme své děti tlačit do našich rolí, dříve či později utečou a ztratíme je nadobro. Rodiče si většinou až do puberty vůbec neuvědomují, že by měli se svými dětmi být přáteli, začínají se o to snažit v pubertě, kdy dítě začíná našim tlakům vzdorovat. A vše se dovrší ve chvíli, kdy dítě odchází z domova. Najednou si uvědomujeme, že nemáme vůbec žádné páky k tomu, aby se někdy na nás přišlo podívat. Můžeme jen doufat, že bude ono samo chtít přijít. V tu chvíli bychom udělali vše pro náš přátelský vztah, často je pozdě.Rozhodněte se, že od této chvíle se budete ke svému synovi chovat jako k příteli. Nechte ho, ať si studuje, fláká se, pracuje nebo nepracuje, ať si dělá, co chce. Ale se vším všudy. Přítele neživíte a nedáváte mu peníze. Dítě potřebuje zažít vlastní zkušenost, jen tou se učí. Naše varování, poučování a naše zkušenosti nepotřebují, ty jsou naše, ony mají své a budou jiné. Proto čím dříve necháme dítě, aby si vše prožilo na vlastní kůži, prožilo to, co chce prožít, i když nám se to nelíbí, tím dříve pochopí, že třeba tudy cesta nevede a musí svůj postoj změnit. Dát dětem svobodu v tom, co chtějí, ale nechat je také v důsledcích svého rozhodnutí se pěkně vymáchat, je pro nás těžké. Máme jako milující rodiče tendence vše jim ulehčovat, pomáhat jim, odpouštět všechno. Láska je ale umožnit svému dítěti právě tu špatnou zkušenost, ta je pro život nejvíc posunující. Takže řekněte synovi, že v pořádku, ať se rozhodne podle svého, ať si dělá, co uzná, studuje či pracuje, dělá, co chce. Ale pokud chce žít svůj život, tak za své. Ne nadarmo chodili synové do světa na vyučenou 🙂 Vypusťte ho. Ne vyhoďte, ale dejte mu volnost. Tím mu umožníte získat i zodpovědnost.Velmi ráda vám vypracuji placený rozbor, abyste věděla, jaké přesně vztahy mezi vámi jsou a co konkrétně vám váš synek svým chováním říká. Když tak se ozvěte.S láskou vaše Empatia

Zpět na přehled všech dotazů

Kam dál?