Dotaz

Dobrý den,
také děkuji za vaše krásné a smysluplné stránky 🙂 . Prosím vás o radu, jak ze sebe můžu udělat Ženu? V partnerském vztahu stále přebírám mužskou roli, už jsem vypozorovala, že mě to naučila maminka, dle vyprávění jí to naučila babička. Já vím, že bych měla svého partnera uznávat, ale neumím to, možná se tak umím chovat, ale necítím to tak v srdci…chtěla bych vedle sebe chlapa, abych já měla energii na svoji mateřskou roli, ale stále ten pocit, že ho mám, nemůžu v sobě najít. Děkuji za váš názor a přeji krásný den 🙂

Odpověď

Dobrý den, jde o normální učební proces, není to nic složitého 🙂 Vzpomeňme si, když jsme chodili do školy a měli jsme se učit na písemku. Cítili jsme to v srdci, měli jsme chuť, užívali jsme si to, byli jsme šťastni, že se učit můžeme? Určitě ne… Nic, co neumíme a co je naše učební “látka”, nám nejde od srdce a “necítíme” to tak. Nehledejme “duchovní” výmluvy, proč to nemůžeme zkusit a jednoduše to zkusme! 🙂 Empatií prošlo množství žen, které to zkusily, a které mi potvrzují, jak to úžasně funguje – když to zkusily. Stejně, jako se učíme na písemku ve škole, tak první zakousnutí se do toho, čemu nerozumíme, je těžké, nechce se nám do toho, hledáme spoustu výmluv a jiných činností, než se přinutíme. Naučíme se první příklad a najednou vidíme, že to tak složité asi nebude, když jsme zvládli jeden, zvládneme i druhý. Čím více látky umíme, tím více jsme se sebou spokojenější, jde nám to lépe a lépe, až jsme nakonec šťastni sami ze sebe, že jsme to zvládli. A tak je to stejné s naší ženskou rolí. Nejdřív se musím dozvědět, jak vůbec partnerovi dát najevo, že si ho cením. Najdu si na něm to pozitivní, co pro mne dělá, v čem je úžasný, a to mu řeknu. Nejprve se to naučím sama, vymodeluji si tu větu v hlavě, pak si jí řeknu sama před zrcadlem, několikrát, a pak se jednou odhodlám ji říct nahlas jemu. Není to vůbec snadné, proto je třeba si to natrénovat 🙂 A pak, když je to venku, se nenechat zmást výrazem svého partnera, který bude reagovat jako Alenka v říši divů, padne mu čelist, třeba bude mít i nějaké poznámky…. já ale vím, že to prioritně nedělám pro něj, ale pro sebe a jsem si vědoma, že když ode mne léta slyšel naprosto jinou komunikaci, je překvapený. A jedu dál. Zkouším to znovu a znovu, dělám to pořád a pořád, bez ohledu na zpětnou vazbu, vím, že TAKHLE to dělat mám. Pokud jsem o tom přesvědčená, nemůžu to dělat jinak 🙂 A pak jednou – nedávejte si žádné lhůty, nic neočekávejte – se vám to začne vracet. A vy nebudete stíhat brát 🙂 To mi věřte 🙂 A je jasné, že i když se vám to začne vracet zpátky, škola nekončí, pokud je něco naším životním úkolem (což ženská role je, a to úkolem všech žen), trvá to celý život. Přijdou další zkoušky, a čím dále budeme, tím budou těžší, ale to je jasné. Vysokoškolák potřebuje složitější matematiku než prvňáček. A tak se raduji, protože těžké úkoly jsou výrazem toho, že to určitě mohu zvládnout. Protože Vesmír nikdy neklade před člověka to, co by zvládnout neuměl. Chce to ale DĚLAT! 🙂 Pokud máte zájem o placený partnerský rozbor šitý na míru, abych se podívala konkrétně na vaše vzálemné úkoly, vztahy, co se trénujete a jak se posunout, jak komunikovat, ráda vypracuji. S láskou vaše Empatia

Zpět na přehled všech dotazů

Kam dál?