1. Nevěřte slepě lékařům

Naslouchejte signálům těla. Nemocí vám hlásí, že tímto způsobem už dál žít nemůžete.

2. Převezměte zodpovědnost za vlastní zdraví

Nespoléhejte na zázraky medicíny. Restart už se nemusí podařit.

3. Žádná instituce vám klidné stáří nezajistí

Pečujte o své rodiče. Vychovávejte děti k tomu, aby pečovaly o vás.

4. Nespoléhejte na peníze.

Udržujte dobré vztahy rodiny a přátel. Mějte rádi nejen sebe.

5. Zkuste žít alespoň jeden den bez elektrospotřebičů.

Pokud kolaps nastane, budete připravení.

6. Neposlouchejte projevy politiků.

Šíří zdraví nebezpečné negativní emoce. Když se objeví na televizní obrazovce, přepněte na přírodovědecký program.

7. Chraňte životní prostředí jako sami sebe.

8. Práce, která přináší uspokojení vám a prospěch co největšímu počtu lidí, je nejzdravější.

9. Zdravá strava sama o sobě nestačí.

Neméně důležité je kdy, jak a s kým si jídlo vychutnáte. Občasný půst vám jen prospěje.

10. Sportujte pro radost. Nehoňte se. Stejně se nedohoníte.

A táhněte konečně sami k sobě ♡

s láskou vaše Empatia

Článek 10 rad do nového roku appeared first on Empatia.

Rok 2026 nese energii čísla 1  – NOVÝ ZAČÁTEK

DUCHOVNÍ, ASTROLOGICKÉ A NUMEROLOGICKÉ ČTENÍ ČASU

Existují období, která nelze popsat jen pomocí událostí. Nejsou to roky, kdy se „něco stane“, ale roky, kdy se mění směr. Rok 2026 je v mnoha duchovních, astrologických i numerologických systémech vnímán právě takto

– jako prahový bod, místo přechodu mezi starým a novým světem.

Nejde o konkrétní proroctví, ale o shodu symbolických jazyků, které napříč tradicemi hovoří o stejném:

o konci vyčerpaných struktur a o zrodu nové kvality vědomí.

PROROCTVÍ JAKO ZRCADLO VĚDOMÍ

Jména jako Edgar Cayce, Wolf Messing či Foerster se často objevují v souvislosti s přelomovými obdobími. Ne proto, že by předpověděli konkrétní datum nebo událost, ale protože jejich vize se dotýkaly hlubších vrstev kolektivní psyché.

Cayce hovořil o postupném posunu lidského vědomí, o návratu k vnitřní odpovědnosti a o době, kdy vnější krize donutí člověka obrátit se dovnitř. Messingovy přisuzované výklady pracují s představou probuzené intuice a citlivosti na jemnější vrstvy reality. Foerster a jemu blízké numerologické školy zdůrazňují cyklický charakter času – okamžiky, kdy starý cyklus dohasíná a nový se teprve rodí.

Rok 2026 je v tomto kontextu často chápán ne jako vyvrcholení, ale jako začátek procesu, který se bude rozvíjet v dalších letech.

ASTROLOGICKÝ OBRAZ: PŘEPIS REALITY

Astrologie popisuje energii času skrze pohyb pomalých planet – a právě ty v roce 2026 kreslí obraz hluboké proměny.

Pluto ve Vodnáři přináší téma rozpadu zastaralých mocenských struktur a hledání nových forem spolupráce. Vodnář není znamením chaosu, ale nového řádu, který se teprve učíme chápat. Transformace se dotýká technologií, společenských systémů i samotného pojetí svobody.

Saturn v Beranu staví člověka před otázku identity: Kdo jsem, když mi staré role přestávají dávat smysl? Jde o energii odpovědnosti za vlastní směr – bez opory v autoritách zvenčí.

Uran v Blížencích symbolizuje revoluci v myšlení a komunikaci. Mění se jazyk, kterým mluvíme o světě. Staré pojmy přestávají fungovat, nové se teprve rodí. To může přinášet zmatek, ale i nečekané vhledy.

Astrologický obraz roku 2026 není obrazem klidu, ale iniciačním polem – obdobím, kdy se staré vzorce rozpadají, aniž by nové byly ještě plně viditelné.

NUMEROLOGIE: ROK, KTERÝ OTEVÍRÁ BRÁNU

Z numerologického hlediska je rok 2026 univerzálním rokem čísla 1. Jednička je počátkem. Ne výsledkem, ale prvním krokem.

Číslo 1 nese energii:

• zrození,
• nového směru,
• individuální odvahy

Je to rok setí, nikoli sklizně. To, co se v roce 2026 objeví jako impuls, myšlenka nebo vnitřní volání, se bude rozvíjet v následujících letech celého devítiletého cyklu.

Z duchovního pohledu jde o výzvu převzít odpovědnost za vlastní realitu. Jednička nás učí, že změna nezačíná ve světě, ale v rozhodnutí jedince.

ENERGETICKÁ KVALITA ROKU 2026

Na jemné rovině lze rok 2026 vnímat jako období přepólování energie. Mnozí lidé mohou zažívat:

• pocit vnitřního neklidu bez zjevné příčiny,
• silnou potřebu změny, ale nejasný směr,
• ukončování vztahů, rolí či životních etap,
• zvýšenou citlivost na pravdivost a nepravdivost.

To není slabost, ale signál ladění. Staré struktury se rozpadají dříve, než se nové ustálí. Tento „mezistav“ je náročný, ale zároveň hluboce tvůrčí.

DUCHOVNÍ VÝZNAM: NÁVRAT K VNITŘNÍ AUTORITĚ

Společným jmenovatelem proroctví, astrologie i numerologie je jedno poselství:

autorita se přesouvá zvenčí dovnitř.

Rok 2026 není rokem spasitelů ani definitivních odpovědí. Je rokem, kdy se člověk učí důvěřovat vlastnímu vnímání, intuici a vnitřnímu kompasu. Duchovno zde není únikem od reality, ale způsobem, jak ji tvořit vědoměji.

ZÁVĚREM: TICHO PŘED NOVÝM TÓNEM

Rok 2026 můžeme chápat jako ticho mezi dvěma hudebními frázemi. Starý motiv doznívá, nový se teprve ladí. V tomto tichu se rodí rozhodnutí, která nejsou vidět navenek, ale mají dalekosáhlý dopad.

Nejde o to, co se stane.
Jde o to, kým se staneme, když se starý svět přestane opírat o známé jistoty.

A právě v tom spočívá skutečná předpověď roku 2026.

VÝZVA PRO ČLOVĚKA ROKU 2026

Rok 2026 není zkouškou, kterou by bylo nutné „přežít“. Je to pozvání. Pozvání k tomu, aby se člověk přestal zmenšovat, přizpůsobovat se očekáváním minulosti a začal naslouchat tichému, ale vytrvalému hlasu uvnitř sebe.

Možná nebudeš mít hned jasno. Možná se objeví pochybnosti, únava nebo pocit, že se půda pod nohama hýbe. To není známka selhání. To je známka přechodu.

Důvěřuj tomu, že:

• máš v sobě více síly, než si teď dokážeš představit,
• nemusíš znát celý plán – stačí udělat další pravdivý krok,
• změna neznamená ztrátu, ale návrat k sobě.

Rok 2026 přeje těm, kteří se odváží být autentičtí, i když to znamená pustit staré jistoty. Nepotřebuješ být dokonalý, připravený ani „hotový“. Stačí být přítomný a ochotný růst.

Ať už tě tento rok zavede kamkoli, pamatuj:

♡ nejsi pozadu, nejsi sám a nejdeš špatným směrem. Jdeš přesně tam, kde se rodí nový začátek.

S láskou Miluška

Ebook Můj rok 2026, kde si spočítáš svůj rok 2026, na co se připravit a co bude tvé téma, si stáhneš TADY

Můj rok 2026

Článek Jaký bude rok 2026 appeared first on Empatia.

Vánoční přípravy se chýlí ke konci…

Vše nepotřebné jsme vyhodili nebo předali těm, kterým to ještě bude sloužit.
Vyčistili si své tlusté střevo a odpustili všechno všem.
Upekli maličko cukroví a upletli vánočku.
Pořídili dárek pro toho, koho máme rádi.

A brzy přijde Štědrý den…

Využijte jeho energii naplno!

Neplýtvejte čas věcmi, které vás od poselství Štědrého dne odvádí.

Štědrý den se nejmenuje štědrý podle toho, že je pod stromečkem dárků tolik, že stromeček není vidět.
Ani od toho, že máme stůj zahrnutý jídlem, až se prohýbá.
Ani od toho, je si přecpeme břicha a nalijeme se alkoholem.

Štědrý den se jmenuje štědrý proto, abychom si připomněli štědrost našeho života!

Měli bychom uzavřít starý rok a poděkovat za všechno, čeho se nám dostalo. Ohlédnout se a pocítit vděčnost.

Říkáte si, že není zač být vděčný? Že nic speciálního ani krásného se nepřihodilo? Tak to tedy rozhodně nemáte pravdu. Protože…

I kdyby nebylo nic, je tu jedna věc, za kterou musíte být vděčni.

A tím je nový nádech. Každý váš nový nádech!

Tak moc jsme přijali, že je to normální, běžné a samozřejmé, že si toho vůbec nevážíme. Tak moc chceme víc, že tohle ani jako nic speciálního nebereme.
Jen se ale zeptejte někoho, kdo byl v situaci, že jeho dech možná brzy skončí.
Někoho, kdo se bál, zda se zítra probudí nebo někoho, komu se hruď svírala bolestí a on se bál, že už se nenadechne nikdy. Hm…

Zavřete teď oči a vnímejte svůj nádech.

Soustřeďte se na energii vzduchu, proudícího do vašeho nosu a plic. Uvědomte si ten proces.
Vnímejte tu energii, kterou jindy tak přirozeně přijímáte.
Jste šťastni, že se nadechnout můžete? Já ano. Jsem za každý nádech neuvěřitelně vděčná. Tolik, že mě ta síla toho daru dojímá…

S pocitem vděčnosti za každý nový nádech prožijte celý Štědrý den.

Využijte sílu tohoto DNE.

Uvědomte si s plnou vážností, že celá planeta, všichni lidé jsou naladěni na lásku. Na vděčnost, na dávání a snahu potěšit ty, které milují.

Všichni lidé bez rozdílu MILUJEME!!! Chápete, jakou energii nese Štědrý den?

Nepromarněte ji. Běžte ven, do přírody. Uvědomte si své spojení s ní a prociťte vděčnost za všechno, co nám příroda dává.

Nepromarněte štědrou noc.

Podívejte se k obloze a spojte se s celým Vesmírem. Prociťte vděčnost za to, že tu jste právě na tomto místě.

Nasajte do sebe energii proseb, které vysílají v tuto noc všichni lidé v podobě modliteb a přání. I vy přidejte svou modlitbu a své přání.

A další dny NIC nedělejte.

Odpočívejte, dlouho spěte.
Vypněte mobily, televizi (nechte si pohádky).
Odpojte se a buďte se svými blízkými a sami se sebou!

Sněte! Připravujte se v duchu na nový rok, nový počátek, novou příležitost!

S láskou vaše Milunka

Článek Vánoční přání appeared first on Empatia.

Blíží se konec světa? Máte strach, že jsme jako lidé selhali v pečování o Matku Zemi a zánik je nevyhnutelný? Že jsme selhali vůbec jako lidé?

Já strach nemám …

V r. 2012 proběhla silná zpráva o konci mayského kalendáře a spoustu lidí se připravovalo na konec světa. Šlo ale o chybný výklad, šlo o upozornění na změny, které se dějí už dávno.

Mayský kalendář jen ukazuje, že svět přechází do jiné dimenze, postupuje na vyšší úroveň vědomí.

Tato vyšší úroveň vědomí je duchovnější úroveň, kdy lidé:

– povýší lásku nad strach

– duchovní přístup a vnímání emocí nad materiální výdobytky.

Výsledkem tedy bude svět, kde

– bude vládnout láska

– lidé si budou přát a dávat jeden druhému

– nebudou na sobě lpět ani na ničem hmotném

– nebudou se bát ničeho, protože budou znát svou podstatu

– budou si vědomi, že jsou duchovní bytosti s neomezenými schopnostmi

– budou umět žít a fungovat v souladu s vesmírnými zákony v lásce se sebou i vším okolo

Pokud čtete zprávy o konci civilizace, které ve vás vyvolávají strach, nečtěte je.

Strach je signál, že si chci prožít to, čeho se bojím, tudíž strachem z konce světa si ten prožitek přitahujeme. Nebojme se, není čeho…

Změna „starého“ světa v „nový“ lepší se už dávno děje! Už dávno přechází svět materie do světa duchovního, už od konce minulého stolení (1900) se postupně mění naše vnímání světa a naše fungování v něm.

Podívejte se na hodnoty našich dětí! I ty, které se narodily 1990 a dále jsou už naladěni naprosto jinak – na druhé, vnímavější, vstřícnější, ne tolik materiální.

Přechod jedné energie v druhou, ať je to cokoliv, je proces, který nejde z minuty na minuty, ale trvá. Trvá po přechodné období.

Čím větší objem energie to je, tím delší časové období to trvá. Jinak trvá přechod z jednoho ročního období do druhého, jinak změna dívky v ženu, jinak přechod člověka zatvrzelého v láskyplného, a naprosto jinak přechod celého lidstva a celé planety z materie do duchovna. To jde přece o desetiletí! Tento přechod bude trvat ještě minimálně desítky let, to si buďte jisti.

Je nám přirozené bát se změny.

Jsme tak naučení. Chceme mít něco jistého, něco, na co se můžeme spolehnout, co známe, co máme odzkoušené, co platí. Proto jako lidé velmi často lpíme na svých názorech, jsme zatvrzelí ve svých postojích a chceme po druhých, aby to respektovali a nechceme slevit. Bojíme se totiž, co bude pak. Je to normální.

Jenže jediná pravda, ke které všichni dojdeme a kterou všichni jednou pochopíme, je, že nic není trvalé a nic nemáme nastálo a vše se stále musí měnit.

Čím dřív to pochopíme, tím dřív budeme šťastnější.

A tak se bojíme změny nejen ve svých osobních životech, ale i v životě naší civilizace – máme strach, co bude potom. Nikdo to neví, nemůže vědět, nikdo to zatím nezažil. Není to parádní pocit, že jsme to právě my, kdo to zažije jako první? Tak se místo strachu těšte

Vy jste si sami vybrali, že tohle chcete prožívat.

Věřili jste si, že budete schopni tuhle změnu zvládnout.

Tak si to uvědomujme stále a důvěřujme Vesmíru, že vše je v naprostém pořádku a nejlépe pro nás.

Šiřme víru, že bude vše dobré a nic špatného se nestane.

S láskou vaše Empatia

Článek Proč se nepřipravuji na konec světa appeared first on Empatia.

Fascinuje mě, když se lidé dokáží rvát se svým osudem a nepodlehnou při první překážce.

Stephen Hawking byl naprosto výjimečná osobnost.

Nejen že celý život vzdoroval nevyléčitelné chorobě, vzepřel se předepsané smrti do dvou let, ale předal světu a naprostým laikům fyziky, ke kterým se hlásím, ohromné poselství.

Já vůbec nechápu, co udělal na poli vědy, protože těm černým dírám a vesmírným zákonům opravdu vůbec nerozumím.

Zasáhl mě ale úplně jinak…

Pokud jste neviděli film TEORIE VŠEHO, který popisuje jeho život, určitě se na něj podívejte. Je to zážitkový film plný emocí, žádná suchá autobiografie, bude vám vstávat z té energie husí kůže.

Lidé jako Stephen Hawking mě uchvacují tím, že mi dokazují, že cesta k pochopení života, Boha, souvislostí, lásky, stvoření,… může být každého z nás jiná, ale cíl je stejný.

Stephen Hawking byl člověk, který mě přesvědčil, že vědci nejsou ti lidé, které znám z podobných skupin jako je Sysifos. Ale že skutečně inteligentní vědci vidí neomezeně, v souvislotech, a hlavně že jsou přístupní, vstřícní všemu, otevření.

Chápou, že vše může být možné a žádný jiný názor nesoudí, protože ví, že život je nejen teorie, ale i praxe všeho

Hawkingovo POSELSTVÍ:

Varuji před umělou inteligencí

Stephen Hawking se obával, že umělá inteligence může nahradit lidi. Varoval před tím, že když lidé vytvoří umělou inteligenci, ta se bude i nadále zdokonalovat, a nakonec bude nadřazena lidem.

Říkal, že výsledkem bude „nová forma“ života.

„Obávám se, že umělá inteligence může úplně nahradit lidi,“ řekl v rozhovoru s časopisem Wired.

Hawking požadoval, aby byla technologie kontrolována, aby se zabránilo tomu, aby zničila lidskou rasu, a řekl, že lidé potřebují najít způsob, jak rychle identifikovat potenciální hrozby, než budou mít možnost eskalovat a ohrozit civilizaci.

„Skutečné riziko s umělou inteligenci není zloba, ale kompetence,“ řekl.

„Super inteligentní umělá inteligence bude nesmírně dobrá při dosahování svých cílů a pokud tyto cíle nejsou v souladu s našimi, máme problém.“

Při otevření centra umělé inteligence Cambridge University řekl:

„Věřím, že neexistuje žádný výrazný rozdíl mezi tím, co může být dosaženo biologickým mozkem a co lze dosáhnout počítačem. Z toho vyplývá, že počítače mohou teoreticky napodobovat lidskou inteligenci – a překonat to. Umělá inteligence se nyní rychle rozvíjí. Nedávné orientační body, jako jsou samořízené automobily nebo počítač, který zvitezil ve hře Go, jsou znaky toho, co přijde.

Do této technologie se dostává obrovské množství investic. Dosavadní úspěchy, které jsme dosud viděli, budou jistě blednout proti tomu, co přinesou příští desetiletí.

Potenciální výhody vytváření inteligence jsou obrovské. Nemůžeme předpovědět, co bychom mohli dosáhnout, když naše vlastní mysli jsou zesíleny umělou inteligenci.

Možná s nástroji této nové technologické revoluce budeme schopni zvratit některé ze škod způsobených na přírodě tou poslední – industrializaci.

A jistě se zaměříme na konečnou likvidaci nemocí a chudoby. Každý aspekt našeho života se změní, zkrátka úspěch při vytváření umělé inteligence by mohl být největší událostí v historii naší civilizace.Ale držme to pod kontrolou!“

Není to neuvěřitelné? Že člověk, vědec takového formátu, od kterého bychom spíš očekávali úzkou specializaci a jednostranný pohled, dokáže dohlédnout NAD?

Vlastně varuje nás obyčejné lidi, abychom to s robotizací nepřeháněli, abychom byli PROSTĚ LIDÉ.

Kromě jeho POSELSTVÍ pro lidi kvůli umělé inteligenci miluju jeho POSELSTVÍ pro život:

♥︎ ZA PRVÉ: dívejte se nahoru na hvězdy, a ne dolů na nohy.
ZA DRUHÉ: nikdy nepřestaňte pracovat. Práce vám dává smysl a život je bez ní prázdný.
ZA TŘETÍ: pokud budete mít štěstí a najdete lásku, pamatujte, že je tam, a nikdy ji nezahoďte.

♥︎ Ať se zdá být život jakkoliv těžký, vždy existuje něco, co můžete dělat a uspět v tom.

♥︎ Všiml jsem si, že i lidé, kteří věří tomu, že je vše předem dané osudem a nemohou s tím nic dělat, se vždy rozhlédnou, než přejdou silnici.

♥︎ Má rada ostatním lidem s postižením by byla, aby se soustředili na věci, kterým postižení nepřekáží, a nelitovali těch, kterým ano. Nebuďte postiženi fyzicky a k tomu ještě duševně.

♥︎ Nemám ponětí, jaké je moje IQ. Lidé, kteří se chlubí svým IQ, jsou loseři.

♥︎ Až si příště bude někdo stěžovat, že jste udělali chybu, tak mu řekněte, že je to možná dobře. Protože bez nedokonalostí a chyb bych neexistoval ani já a ani vy.

♥︎ Život by byl tragédií, kdyby nebyl vtipný.

Zdroj: https://www.bbc.com/news/technology-30290540

ŽIVOT JE TAK JEDNODUCHÝ A ZACHRÁNÍ NÁS LÁSKA

Když pochopíme jednoduchost, najdeme sami sebe, přijmeme náš životní úkol a to, co tu máme dělat, uděláme první krok, tak můžeme být ŠŤASTNÍ, ZDRAVÍ, SPOKOJENÍ A NAPLNĚNÍ.

Jste skvělí!

s láskou vaše Empatia

Článek Poselství Stephena Hawkinga appeared first on Empatia.

Zánět močových cest přichází, když máme strach ze samoty, když jsme nepochopili, že sami jsme byli, jsme a budeme stále.

Samota není opuštění, stav bez někoho, jak to většinou vnímáme, ale samota je vědomí své vlastní jedinečnosti jako nesmrtelné energie a místa na této Zemi jako škole života. Proč?

Základním předpokladem, abychom vůbec pochopili význam vlastního života, je zodpovědnost.

Pokud přijmeme zodpovědnost, přestaneme si hrát na oběti, na někoho, kdo je závislý na druhých lidech. A tak prvním krokem ke zbavení se strachu je uvědomění si svého místa na Zemi. Odkud jsem přišel a z jakého důvodu, jaké jsou mé výzvy, co tu mám dělat a kam se posouvat, jak se měnit a jak se realizovat. Hledejte informace o sobě a zabývejte se především těmi, které se vám vůbec, ale vůbec nelíbí, které vás rozčilují a zlobí, které odmítáte a nechcete slyšet – to jsou ty pravé informace a právě těmi se zabývejte. V nich je skrytý váš životní úkol, do toho rýpněte a v této oblasti se měňte. (Informace o tom, že co necítíte jako správné, to dělat nemáte, jsou bludy! Cítíte tak, jak myslíte!)

Když totiž pochopím své místo na Zemi, uvědomím si, proč tu jsem a co mám dělat, nemohu si najednou, když se mi to hodí, hrát na náhodu, že jsem se dostal do nějaké situace či vztahu, ve kterém být nemám, kde mě někdo trápí, zlobí, tlačí na mě, kdy někdo druhý ovlivňuje můj život a já za to nemůžu.

Pokud totiž pochopím svůj životní úkol, dojde mi, že k jeho plnění potřebuji druhé lidi, bez druhých lidí, totiž vůbec nepoznám, zda jsem ten svůj úkol vůbec začal plnit a jak se mi to daří. Kdybych tu byl sám, jak bych to poznal?

A tak prostě a jednoduše musím přijmout princip zrcadla! Cokoliv mi kdokoliv udělá, cokoliv se mi kdykoliv stane, vždy vím, že přesně tohle potřebuji, přesně tohle jsem si přitáhla kvůli svému životnímu úkolu, a ten druhý to dělá jen a jen z lásky ke mně – nastavuje mi trénink. A čím tvrdší trenér, tím víc za něj děkuji! O to intenzivněji mohu trénovat! Skvělé!

My se ale často zasekneme…. sice víme cosi o zodpovědnosti a obětech, sice to teoreticky zvládáme a chápeme, ale když to máme reálně dělat, tak se nám nechce. Nikomu se nechce rýpnout do svého úkolu, věřte tomu, že nikomu. Pro každého je jeho životní úkol ten nejtěžší a proto jeho plnění oddaluje. Je to normální! Můžeme důvěřovat Vesmíru, že pokud my sami nenajdeme sílu překonat svůj zásek a vrhnout se do toho, udělá to za nás, pěkně nás k tomu dotlačí, je totiž dokonalý

A tak nedělám, co bych dělat měl. Starám se o druhé a ne o sebe.

A dokonce to považuji za správné a pochvaluji si, jak jsem úžasný. A tak řeším svého partnera, své děti, své rodiče, své sousedy,… každého jiného než sebe. Dostávám se do stavu, kdy nemám kdy starat se sám o sebe, když musím o ty druhé. A tak se stávám závislý…. na partnerovi, dětech, rodičích. A tak má závislost mne nutně musí dovést ke strachu, co bude se mnou, když oni tu nebudou. Co já, když o ně přijdu? Co budu vůbec dělat? Co si počnu?

Potřeba druhé lidí MÍT je strach z existence vlastní a samostatné.

Co s tím? Jak se tedy stavět ke druhým, které miluji a o které (si myslím) se musím také bát?

Dávejte jen lásku, nic víc.

♡ Láska je podpora druhého ve všem, co chce on sám,

i když vím, že si ublíží, že to nedopadne dobře, že to není správná cesta, přesto postoj lásky je dovolit druhému vlastní zkušenost. Čím víc druhému bráním prožít si, co potřebuje, tím víc mu ubližuji, protože oddaluji jeho poznání a posun.

♡ Láska je dávání bez očekávání,

láska je postoj, kdy se tak chovám stále a ke každému bez toho, aniž bych sám něco chtěl nazpět, vrátit, něco za něco, půl na půl. Láska je rozdávání pozitivního v sobě.

♡ Láska začíná u mne samotného.

Pokud nedělám, co mne těší a baví, pokud se neraduji ze svých dnů a netěší mě, co dělám, nemohu nic rozdávat. Nemohu ani vychovávat své děti. Živořím…. strachy se tetelím o sebe a své blízké a trpím na záchodě.

Začněte u sebe! Realizujte se bez vymlouvání! Láska je fyzický proces!

S láskou vaše Empatia

Článek Máte strach o druhé? Nebo o sebe? appeared first on Empatia.

Mít skvělé vztahy s každým, na kom nám záleží, to bychom rádi všichni.

Jenže jde to, pokud nemám skvělý vztah s tím nejdůležitějším člověkem, kterého mám? Sám se sebou?

Milovat sám sebe znamená dávat si vždy a za každých okolností přednost před těmi druhými.

Určitě vás napadne – nejsem přece sobec!

Dát sobě přednost není sobectví, ale sebeláska.

Naše lidská charakteristika sobectví je postavená na strachu a potřebě druhé lidi k sobě poutat, vázat na sebe, abychom nebyli sami, na strachu ze samoty.

Je třeba ale přijmout fakt, že sám jsem se narodil a sám také odejdu a ten, o kterého se mám starat na prvním místě jsem jen já sám.

Druzí lidé jsou bonus plus, učitelé, pomocníci, trenéři. Z jejich chování mám číst sám sebe, hledat, co mám změnit ve svém chování já sám. K tomu nám slouží druzí lidé

Pokud miluji sám sebe, dělám vše pro to, abych byl šťastný já sám.

1. Neničím se zlobou, smutky, strachy, trápením s druhými lidmi.

Nezatěžuji se tím, jak se chovají druzí, vím, že druhé lidi nelze změnit. Nechám je být, ať si dělají, co chtějí.

2. Najdu si to, co těší a baví mě a to dělám.

Naplňuji si den tím, co miluji, co mi dělá radost. Vím, že tento můj život je pouze jeden a pokud ztratím jediný den něčím, co mě nebaví, žádný náhradní termín na opakování nedostanu.

3. Rozdávám úsměv a lásku.

Jsem si vědom toho, že co vysílám, to se mi vrací, a tak vysílám jen pozitivní a láskyplné myšlenky. Přeji každému vše dobré, jsem shovívavý a tolerantní k chybám druhých lidí.

Chovám se ke každému jako k malému dítěti. Přece vím, že všichni jsme děti.

4. Starám se o čistotu svých myšlenek.

Vím, že myšlenka tvoří mou realitu, tak se nezabývám ničím, co mi přináší nepříjemné pocity. Umím si v hlavě přenastavit myšlenky na pozitivní, používám pozitivní afirmace a umím si vše negativní přehodit na pozitivní.

Vím, že pokud se věci nedějí tak, jak bych chtěl, je to tak nejlépe pro mě a jsem za to vděčný.

5. Starám se o čistotu svého těla,

protože vím, že je to jediný model, který v tomto životě mám.

Jsem si vědom, že se na těle odráží mé nezvládnuté strachy a smutky, a tak dokáži číst signály svého těla a tělu tak pomáhat. Jím jen takové potraviny, které mi pomáhají a které mi neubližují.

6. Snažím se o zachování rovnováhy ve svém životě.

Kde je příjem, musí být i výdej, a tak dokáži nejen lásku dávat, ale vše dobré i přijímat.

Umím přijímat pochvaly a ocenění, úsměvy druhých lidí.

Vím, že mám chyby a jsem za ně rád, aspoň vím, na čem pracovat a co zlepšovat.

s láskou Miluška

Empatia s Miluškou

Článek Pokud miluju sám sebe, dělám vše pro to, abych byl šťastný já sám appeared first on Empatia.

🌿 4. krok léčby ledvin a vztahů:

Mluvím o druhých jen dobře a šířím pozitivní zprávy 🌿

Přijali jsme, že jsme dušičky na cestě k větší lásce. Pochopili jsme, že druzí lidé jsou naši trenéři, kteří nám skrze své chování umožňují růst a učí nás, jak milovat, chápat a rozvíjet sami sebe.

Už víme, jak reagovat, když se nám „trénink“ nelíbí, a jak změnit negativní myšlenky vůči druhým. Teď je čas posunout se o krok dál – do reálné praxe.

♡ Mluvme o druhých jen dobře

Podívejte se kolem sebe – kolik negativních historek a pomluv slyšíte každý den? Každá kritika, každá pomluva oslabuje naše vlastní energie a vztahy. Pokud slyšíte někoho mluvit špatně o druhém člověku, můžete tento proud negativní energie změnit – jednoduše začněte mluvit pozitivně.

• Zkuste dodat nový pohled: „Já ho znám i jinak, a musím říct, že je také velmi…“

• Převyprávějte negativní informace pozitivně, vyzdvihněte kvality druhého.

• Pokud vám někdo chce sdělit „tajemství“ nebo kritiku, klidně odmítněte: „To nechci slyšet.“ Přijmout negativní informace znamená spolupodílet se na nich.

♡ Rozšiřujte dobré zprávy

O každém člověku víme spoustu věcí – dobrých i špatných. Teď se zaměřme na to dobré. Připravte si pro každého něco hezkého: vlastnost, kterou obdivujete, laskavý skutek, úsměv, drobnou pomoc… A až se potkáte s někým, kdo toho člověka zná, začněte o něm mluvit pozitivně.

Sdílejte jeho kvality a činy, klidně je i lehce přehánějte – podobně jako často přeháníme při kritice. Opakujte to dokola, dokud se vám vaše pozitivní energie nevrátí zpět. To je znak, že jste skutečně začali měnit své okolí a vytvářet nový, laskavější svět ♡

♡ Nepřijímejte negativní reakce

Možná se stane, že váš posluchač zareaguje negativně. Nevyvracejte, nereagujte, jen pokračujte ve své praxi. Dělejte to znovu s někým jiným. Jeden z nejkrásnějších atributů lásky je: „Dávej a nic za to nečekej.“

Dávat lásku – slovem, činem a pohledem – je konkrétní praktický krok, který učí naše ledviny i srdce: že skutečná změna začíná u nás a šíří se do celého světa. ♡

S láskou vaše Miluška

P.S. Můj příběh PO najdeš tady:

Kdo jsem na Empatia s Miluškou

Článek Léčba ledvin a našich vztahů krok za krokem – krok IV. appeared first on Empatia.

Celý život se zabývám celostním přístupem k životu, což znamená, že se učím vnímat souvislosti těla, mysli a duše. Proč jsme se narodili, co tu máme dělat a v čem se máme změnit k lepšímu. Upozornění těla skrze nemoc nebo skrze vztahy a problémy v nich, že jsme ze své cesty uhnuli a měli bychom se vrátit. Vnímám nemoc a problémy ve vztazích jako nástroje pro nás, jako dary. Jako impulzy k zastavení, pochopení a změně. Změně sebe.

K tomu, aby člověk pochopil trénink druhých lidí a signály nemocí, potřebuje znát sám sebe. Znamená to, že musí vědět o svých darech a svých výzvách. O darech, které má rozvíjet a kterými má obohacovat tento svět. O výzvách, chybách, které máme měnit, měnit své vzorce chování, měnit automatické reakce. A tím se stát vědomým člověkem, který ví, co má na sobě změnit, a pokud to nedělá, tak ho něco zvenku na to upozorní. A který ví, jaký otisk tu má zanechat, kým se stát, aby pomohl celému světu v lepší místo k žití.

Nadchly mne všechny diagnostické metody, které ukazují na dary a výzvy v nás. Numerologie, astrologie, pohledová diagnostika, psychosomatika. Zdiagnostikovala jsem sama sebe a pochopila své místo – jsem nárazník. Nárazník mezi nevědomím a vědomím. Mám dát ven informaci, která pohne s nevědomým člověkem, zasáhne ho, a klidně i nepříjemně, ale donutí ho zabývat se tím, co ode mne slyšel. A tím se posune. Protože jsem Oheň, je mým darem inspirovat druhé, a klidně i popálit, pokud je to třeba. A tak jsem to dělala, má práce je mým posláním, naprosto mne pohltila a miluju ji.

Nesu si ale rodinnou karmu, což znamená, že mou výzvou je překonat strach ze samoty, strach z opuštění. Nezůstávat s lidmi jen proto, abych nezůstala sama. Mít aspoň někoho. Rodinná karma je lpění na představě dokonalé rodiny a dokonalého partnerství. A výzvou je zbavit se lpění na druhých. Postavit se na vlastní nohy a dělat to, co mi dělá radost. Přestat se podřizovat, přestat dělat vše pro druhé. Učit se říkat NE, nastavit si hranice a tím získat sebevědomí. Rodinná karma bere sebelásku, a tak je třeba si ji začít stavět.

Pokud víte, že život tady na Zemi je o učení se něčemu, víte, že druzí vás trénují, tak to nejde zapomenout nikdy. Stále obracíte prst na sebe a všechno, co vám druzí dělají, vnímáte jako něco, čeho si máte všímat a co máte řešit. Obracení prstu na sebe je základem vědomé cesty, ale může se zvrtnout v to, že přejímáte všechny problémy všech kolem jako své. Máte pocit, že všechno je o vás a vy se musíte změnit, aby bylo lépe.

A tak se úplně samozřejmě dostanete do stavu, kdy se obviňujete, že se vám nedaří spravit skrze sebe a své pochopení a změnu venkovní svět. Snažíte se víc a víc, jdete hlouběji a hlouběji. Tlačíte na svou změnu, až se vyčerpáte. A uvidíte, že jediný člověk, kterého jste se nesnažili za celou dobu pochopit a milovat, jste vy sami.

Celé mé PROBUZENÍ a začátek nového života si můžete přečíst tady:

EMPATIA S MILUŠKOU

Děkuju vám!

s láskou Miluška

Článek MOJE PROBUZENÍ: 1. Úskalí vědomé cesty appeared first on Empatia.

Při jedné z prvních přednášek našeho přítele a učitele Milana Walka se zmínil o umírání a smrti, a řekl, že

netouží ležet po smrti na smetišti mrtvol.

Pamatuji se, že se mi mírně zježily chlupy, přišlo mi to jako neúcta k našim milovaným, dnes to vidím stejně jako už kdysi dávno on….

Předpokládáte, že jste si vybrali tento život jako školu, trénink, cvičiště, kde máte šanci prožívat to, co potřebujete poznat, pochopit a následně změnit?

Proč tedy truchlíme nad těmi, kteří se rozhodli už netrénovat, kterým už trénink stačil a rozhodli se odejít?

Jste přesvědčeni, že nic není náhoda a každý dostává, přitahuje si, přesně to, co potřebuje a co je pro něj nejlepší? Tudíž i smrt v pravý čas?

Proč tedy pláčeme nad něčím, co je pro každého z nás to nejlepší a v pravý čas?

Přijímáte se jako tvůrce vlastního života s tím, že ti druzí kolem vás jsou trenéři, učitelé, pomocníci, kteří nám jen umožňují prožívat, co potřebujeme, jen nám nastavují podmínky pro trénink, že mezi dušičkami není v dimenzi Vesmíru žádný rozdíl?

Proč se tedy trápíme, když je ztrácíme? Proč lpíme na tom, aby byli vedle nás, když víme, že přijde jiná duše, která mne bude trénovat?

Věříte, že jsme duše, energie, které nemizí a odchází někam do jiných dimenzí, domů? Aby si odpočinuli, zrekapitulovali, co zvládli a co ještě ne, a znovu se vrhli do dalších a dalších tréninků?

Proč je tedy neumíme pustit? Proč jim nepřejeme odpočinek od tvrdého tréninku školy života?

V „primitivních“ kulturách se smrt oslavovala.

Když se člověk rozhodl, že zemře, prostě to udělal, a nikdo mu nebránil, nikdo neplakal a nedržel ho za nohu (vzpomínáte na dědečka indiána z filmu Malý velký muž? :-)) Po smrti mu uspořádali oslavu na cestu, radovali se jako my, když se někdo narodí. A pak se těla zbavili, jednoduše spálili, poslali po řece.

A co děláme my?

Se svými nejbližšími nežijeme tak, jak bychom mohli. Povinnost postarat se o své dítě nám (bohudík) ještě zůstala. Je přirozené, že když je nemocné nebo potřebuje zvláštní péči, prostě mu ji dáme na svůj úkor, změníme práci, uděláme si čas.

S rodiči to z nějakého záhadného důvodu neumíme. Naučili jsme je říkat, že to vlastně nechtějí (oni to ale samozřejmě chtějí – nebo vy chcete do domova důchodců?). Přirozené mezigenerační soužití neexistuje.

Pokud spolu nesdílíme život, nechceme spolu sdílet ani umírání.

Smrt je velmi osobní záležitost a ne každého u ní chceme mít (většinou lidé umírají, když jsou sami a všichni z místnosti odejdou). V každém případě ale mnohem raději chceme zemřít v prostředí, které známe a které je nám blízké, než v nemocnici nebo hospicu mezi naprosto cizími lidmi.

A tak své blízké (které údajně tolik milujeme) odvezeme umřít někam, kde o ně bude dobře „postaráno“ (v kojeneckém ústavu je také o dítě dobře „postaráno“ co se týká odborné péče).

Když odejde, uspořádáme mu pohřeb, kde zoufale pláčeme, jak moc jsme nechtěli, aby zemřeli, a vytvoříme mu jeho vlastní nové místo – na hřbitově.

K čemu a na co?

Vzpomeňte na časy ne dávno minulé, kdy na hřbitově nemohli být pohřbíváni sebevrazi, nesměli tam ležet! Museli za hřbitovní zeď!

I po smrti rozdělujeme lidi na ty lepší a na ty horší.

Kastace a hodnocení druhých zůstává dodnes – na lásku mezi lidmi usuzujeme podle nazdobeného hrobu o dušičkách.

Jdeme kolem neupraveného hrobu a řekneme – chudák, to má asi rodinu, že za ním nepřijdou…

Určitě jste sami zažili pohřeb, při kterém pozůstalí téměř skákali do hrobu za mrtvým, i když všichni zúčastnění věděli, jak se k sobě chovali za jeho života a jaká je to od nich komedie.

Jsme pěkní pokrytci…

Vším tím, co děláme kolem dušiček, jen zahlazujeme své vlastní špatné svědomí, doháníme to, co jsme nestihli za života dotyčného. Kašlali jsme na něj, ale o hrob se staráme perfektně!

Když jsem byla jako dítě na svém prvním pohřbu mého dědečka, vůbec se mi nechtělo brečet. Dívala jsem se kolem sebe a bylo mi z toho trapně, že se mi nechce brečet, viděla jsem kolem sebe, že bych asi měla, ale nešlo mi to. Přesně si vzpomínám, jak jsem si v hlavě sumírovala důvody, proč mám být smutná, jak jsem hledala něco, co mě rozlítostní – samozřejmě jsem to našla a také pěkně začala plakat.

Přesně takto jsme se naučili truchlit všichni – na pohřbu se přece plakat má…

Přála bych si, aby, až tu nebudu, si na mě lidi vzpomněli v situaci, která jim mě připomene (ideálně veselé a radostné :-))

Nechci mít místo, kam bude kdokoliv mít povinnost přicházet a truchlit a nuceně na mě vzpomínat, nechci.

Moje babička je už mnoho let po smrti, na její hrob nechodím. Ale vždycky, když vařím jídlo, které mě učila, směju se a povídám si s ní, omlouvám se jí, že zase se mi to nepovedlo tak dobře jako jí. Používám její kufříček na šití a její nitě, které měla dokonale navinuté, pomalu docházejí, kupuju nové a se smíchem jí říkám, že proti ní v tom mám pěkný bordýlek. Babička tu se mnou je ve všech situacích, ve kterých jsme spolu byly tenkrát reálně, a tak to bude stále. A vím, že ona tu kytku na svém hrobě ode mne nepotřebuje.

Tolik lidí se spojí v jeden den pro jednu věc – jít na hřbitov.

Jak řekla krásně Renata (díky!), kéž bychom se uměli semknout takto masivně pro jinou věc! Pro život!

Užívejme si života a blízkých, a také dopřejme jim i sobě odchod.
S láskou vaše Empatia

Článek Dušičky – úcta mrtvým? appeared first on Empatia.