Zánět močových cest přichází, když máme strach ze samoty, když jsme nepochopili, že sami jsme byli, jsme a budeme stále.

Samota není opuštění, stav bez někoho, jak to většinou vnímáme, ale samota je vědomí své vlastní jedinečnosti jako nesmrtelné energie a místa na této Zemi jako škole života. Proč?

Základním předpokladem, abychom vůbec pochopili význam vlastního života, je zodpovědnost.

Pokud přijmeme zodpovědnost, přestaneme si hrát na oběti, na někoho, kdo je závislý na druhých lidech. A tak prvním krokem ke zbavení se strachu je uvědomění si svého místa na Zemi. Odkud jsem přišel a z jakého důvodu, jaké jsou mé dannosti a výzvy, co tu mám dělat a kam se posouvat, jak se měnit a jak se realizovat. Hledejte informace o sobě a zabývejte se především těmi, které se vám vůbec, ale vůbec nelíbí, které vás rozčilují a zlobí, které odmítáte a nechcete slyšet – to jsou ty pravé informace a právě těmi se zabývejte. V nich je skrytý váš životní úkol, do toho rýpněte a v této oblasti se měňte. (Informace o tom, že co necítíte jako správné, to dělat nemáte, jsou bludy! Cítíte tak, jak myslíte!)

Když totiž pochopím své místo na Zemi, uvědomím si, proč tu jsem a co mám dělat, nemohu si najednou, když se mi to hodí, hrát na náhodu, že jsem se dostal do nějaké situace či vztahu, ve kterém být nemám, kde mě někdo trápí, zlobí, tlačí na mě, kdy někdo druhý ovlivňuje můj život a já za to nemůžu.

Pokud totiž pochopím svůj životní úkol, dojde mi, že k jeho plnění potřebuji druhé lidi, bez druhých lidí, totiž vůbec nepoznám, zda jsem ten svůj úkol vůbec začal plnit a jak se mi to daří. Kdybych tu byl sám, jak bych to poznal?

A tak prostě a jednoduše musím přijmout princip zrcadla! Cokoliv mi kdokoliv udělá, cokoliv se mi kdykoliv stane, vždy vím, že přesně tohle potřebuji, přesně tohle jsem si přitáhla kvůli svému životnímu úkolu, a ten druhý to dělá jen a jen z lásky ke mně – nastavuje mi trénink. A čím tvrdší trenér, tím víc za něj děkuji! O to intenzivněji mohu trénovat! Skvělé!

My se ale často zasekneme…. sice víme cosi o zodpovědnosti a obětech, sice to teoreticky zvládáme a chápeme, ale když to máme reálně dělat, tak se nám nechce. Nikomu se nechce rýpnout do svého úkolu, věřte tomu, že nikomu. Pro každého je jeho životní úkol ten nejtěžší a proto jeho plnění oddaluje. Je to normální! Můžeme důvěřovat Vesmíru, že pokud my sami nenajdeme sílu překonat svůj zásek a vrhnout se do toho, udělá to za nás, pěkně nás k tomu dotlačí, je totiž dokonalý 🙂

A tak nedělám, co bych dělat měl. Starám se o druhé a ne o sebe.

A dokonce to považuji za správné a pochvaluji si, jak jsem úžasný. A tak řeším svého partnera, své děti, své rodiče, své sousedy,… každého jiného než sebe. Dostávám se do stavu, kdy nemám kdy starat se sám o sebe, když musím o ty druhé. A tak se stávám závislý…. na partnerovi, dětech, rodičích. A tak má závislost mne nutně musí dovést ke strachu, co bude se mnou, když oni tu nebudou. Co já, když o ně přijdu? Co budu vůbec dělat? Co si počnu?

Potřeba druhé lidí MÍT je strach z existence vlastní a samostatné.

Co s tím? Jak se tedy stavět ke druhým, které miluji a o které (si myslím) se musím také bát?

Dávejte jen lásku, nic víc.

Láska je podpora druhého ve všem, co chce on sám,

i když vím, že si ublíží, že to nedopadne dobře, že to není správná cesta, přesto postoj lásky je dovolit druhému vlastní zkušenost. Čím víc druhému bráním prožít si, co potřebuje, tím víc mu ubližuji, protože oddaluji jeho poznání a posun.

Láska je dávání bez očekávání,

láska je postoj, kdy se tak chovám stále a ke každému bez toho, aniž bych sám něco chtěl nazpět, vrátit, něco za něco, půl na půl. Láska je rozdávání pozitivního v sobě.

Láska začíná u mne samotného.

Pokud nedělám, co mne těší a baví, pokud se neraduji ze svých dnů a netěší mě, co dělám, nemohu nic rozdávat. Nemohu ani vychovávat své děti. Živořím…. strachy se tetelím o sebe a své blízké a trpím na záchodě.

Začněte u sebe! Realizujte se bez vymlouvání! Láska je fyzický proces!

 

O strachu a vztazích v SOUŽÍT je láska

S láskou vaše Empatia

Kam dál?

Komentáře