Stále se divíme, že náš partner nedělá, co bychom očekávali a chtěli. Jsme nespokojení s tím, že nám nerozumí, nechápe nás, asi nás tedy nemiluje dost.

Děláme ale pro to něco sami?

Uvědomujeme si i v těchto nespokojených chvilkách, že náš partner je jen zrcadlo a pokud něco chceme od něj, musíme s tím nejdřív začít my?

A co začít s tím, co nám příliš není příjemné? Víte, že to je ještě větším důkazem naší lásky? :-)

Co když náš partner od nás požaduje něco, co my jako projev lásky ale vůbec nepovažujeme? A co má být? Milujete ho? Tak do toho!

Jak píše můj oblíbený autor krásných knih o partnerství p.Chapman v knížce Pět jazyků lásky:

Jazykem lásky mé ženy jsou skutky služby. Pravidelně pro ni například dělám to, že luxuji. Myslíte, že luxuji rád?

Jistě znáte knížky Tajemství, Prostě si to přejte, Požádej a je ti dáno a jiné, které popisují, jak si přitáhnout do svého života vše, co potřebujeme, abychom byli šťastni.

Hodně z vás mi píše, že knížky jsou super, ale i když se snažíte stále naladit myšlenky na ta správná přání, nic se neplní.

Co dělám špatně?

Když jsme před časem měli webinář Jak si správně přát, jedné účastnici se nelíbilo, když jsem řekla, že sedět doma v křesle a přát si prostě nestačí, že je třeba pro splnění svých přání také něco dělat.

Od počátku věků máme každý neměnně buď ženskou nebo mužskou duši.

Měli bychom si ale vývojem osvojit i to kladné z opačného pólu.

Muž by se měl u ženství inspirovat k větší empatii, laskavosti, péči atd., žena by se měla od muže obohatit logickým myšlením, rozhodností jednání a podobně.

To lze jen láskou a vzájemným vážením si svého protějšku. Samozřejmě postupem ve více životech.

V negativních pólech: muž by neměl být zženštilý, přecitlivělý, titěrný..., a žena by se neměla přejímáním mužství stávat hrubou, necitlivou, aktivní v některých hrubších činnostech atd. Tyto nižší rysy do nás proudí z opačného pohlaví při nedostatku lásky, jemnosti i logiky úsudku.