Často si v těchto dnech zpívám mou oblíbenou písničku od Ready Kirken Nosím černý brejle a ptám se, proč tolik lidí nosí černý brejle, i když sluníčko vůbec nesvítí? Tahle písnička mi pomohla.

„Nosím černý brejle, protože mi nejde, chránit svoji duši, která něco tuší…“

Ale před čím se vlastně chráníme?

Vzpomeňme si na zimu.

Špína, krátký den a pořád šero, žádný zpěv ptáků, žádné sluníčko, žádné barvy – a my samá deprese, zalezlí doma v posteli, bez energie a šťávy, s obrovským úsilím se dokážeme radovat.

A těšíme se na jaro a léto.

Hned při prvních barevných jarních kytičkách v květince si je kupujeme domů, abychom viděli alespoň nějaké barvy.

A když vysvitne sluníčko, první jarní sluníčko, okamžitě sáhneme do šuplíku a vytáhneme své sluneční brýle – přece se nosí, když svítí sluníčko.

Někdo je vůbec neschová, určitě i vy jste potkali někoho ve slunečních brýlích v prosinci.

Proč to děláme? Je to obyčejný strach…

Co znamená jaro a pak léto?

Co nám, lidem, ukazuje? Nový život, nový pohled, nové začátky. Změna, posun.

Z čehosi šedivého a stagnujícího – odpočívajícího (zima) vzniká cosi živého, pulzujícího, barevného, rozpínavého, nového.

Zima je čas příprav, čas sbírání sil na posunutí se do nových, jiných, vyšších světů, pohledů, vztahů, postojů, do něčeho, co minulé léto ještě nebylo, do něčeho, co toto léto můžeme přijmout a udělat jinak, je to pro nás výzva, výzva k vlastnímu posunu výš.

Ale my nechceme vidět ty barvy, ty výzvy, tak si nasadíme černý brejle a hned vidíme vše šedivé – no skvělé.

A dokonce někdy ani nechceme slyšet zpěv ptáků a šumění větru – tak si nasadíme sluchátka.

Strach z výzvy, bojíme se, že neobstojíme, nic víc.

Potřebujeme chránit svoji duši? Která něco tuší?

Jak se zpívá v té úžasné písničce? Jasně, že jo! Naše duše tu není na rekreaci, jediní, kdo jí brání v rozvoji, jsme my sami!

Někdy raději onemocníme nebo dokonce umřeme, než bychom se posunuli, něco změnili, od něčeho ustoupili. Tím „my sami“ myslím naše ego, naše rozumno, naši mysl, naše zkušenosti, naše zásady, naše zatvrzelosti.

Proč na nich tolik lpíme? Opět to není nic jiného než strach – strach z toho, jak budu vypadat, když změním názor, co si o mne pomyslí, když nebudu bojovat za své pravdy, jak mne pomluví, že se neumím pohádat a mlčím? Proč se bojíme? Co ztratíme? Nic – naopak získáme…

Odložme černý brejle

Pokud chcete použít rozum, tak si vysvětlete, že přece barvy jsou léčivé, mají na nás velmi pozitivní vliv, ozdravný. Zelená léčí játra, oranžová a žlutá srdíčko, červená posiluje energii, modrá vztahy, jen černá barva neposiluje život, jen stagnaci a smrt.

Černá barva neposouvá nikoho v ničem – odložme černý brejle!

Také si můžete rozumově vysvětlit nesmyslnost nosení černých brýlí z hlediska funkce oka.

Oko je orgán, který jako každý jiný je třeba cvičit, trénovat, posilovat vlastní aktivitou.

Zornička se přizpůsobuje intenzitě světla, pokud je ho mnoho, stahuje se, aby se neporušila sítnice tím, že do oka vnikne víc světla než má. A teď ruku na srdce – kdo z vás má skutečně sluneční brýle kvalitní se clonou, s filtrem? Většina z nás má ty za 59,- od aktivnějších obchodníků z východu…. Je vám jasné, že tedy zornička se nezúží, do oka se ale vpustí paprsky, které by zornička nepustila. Takže ona se netrénuje, a i vnitřní oko se ničí! A pak se divíme, že kolem čtyřicítky nějak už nemůžeme přečíst ty malé nápisy…

Když se oprostíme od fyzična a budeme chtít prožívat den jako trénink, snažit se vnímat toho, koho potkáme, jako své zrcadlo, tak schválně – kam se díváte při setkání s někým druhým nejdřív? Do očí samozřejmě… A co vidíte – černý brejle, takže žádný trénink…

Odložte černý brejle, odložte své strachy, prožívejte svůj každý den naplno, se sluníčkem a barvami, které chce den přinést a které máte vidět a vnímat.

Odložte černý brejle a buďte otevření novým výzvám, odložte staré zásady a nebuďte in, dívejte se do očí každému, smějte se přitom a měňte lidi kolem sebe, vytvořte si nový, smějící se svět bez černých brejlí a beze strachu – a začněte s tím vy sami!

Stáhněte si ebook Život podle A9P, najdete tam cestu ke světlu – pozitivnímu přístupu k životu!

Mnoho odvahy ke změnám přeje s láskou Miluška

Článek Odložte černý brejle appeared first on Empatia.

Dnes už spousta lidí používá duchovní nástroje jako meditace, modlitby, přání, afirmace, mantry,… a dobře zná, jak správně vysílat signál Vesmíru.

Nesmí obsahovat zápor, protože slovo „ne“ je pro náš mozek v intuitivní rovině neúčinné.

A teď si uvědomte, že jedno z deseti přikázání, které 2 tisíce let projektujeme do Vesmíru, je „nezabiješ“. Možná proto svět vypadá tak, jak vypadá.

Kdo skutečně zná zákon Vesmíru o tom, čemu věnuješ pozornost, to roste, tak velmi dbá na své myšlenky a slova.

Četla jsem výpověď jednoho Tibeťana, který byl 26 let mučen Číňany, a který odmítl o tom vyprávět. Řekl, že jen pouhým vyprávěním, i kdyby tu věc kritizoval a soudil a odsuzoval, dodával by tomu mučení energii. Už jedno jediné slovo je účinné. Síla.

My lidé západní civilizace tomu tak velkou váhu nedáváme.

Co na jedné detektivce, jednom vyprávění o krádežích politiků, na mluvení o křivdách a ubližování? Vždyť tím, že o tom mluvíme, se můžeme vyjádřit nesouhlasně a můžeme tak sami sebe ukázat v lepším světle.

Není to spíš o tom, že se potřebujeme proti něčemu udělat lepšími?

Že můžeme vidět svůj život v porovnání s kriminálkou, vraždou, krádeží a lží alespoň v trošku lepším světle?

Rozhodnutí nedodávat žádnou energii zlu jak v pozitivně míněných snahách tak v negativním boji vám změní celý váš Vesmír a změní náš společný svět.

Nevěříte, že je možné jen tím, že se od něčeho odvrátíte, že to můžete změnit? Cítíte povinnost zastávat se dobra a bojovat proti zlu?

Chceme-li dobro, nesmíme potírat zlo, ale konat dobro.

Když proti zlu bojujeme, tak mu děláme tu laskavost, že ho posilujeme, dáváme mu svou energii. Přece víte, že energie je všechno, myšlenka, slovo i čin. Pokud necháme zlo být, nebudeme si ho všímat, necháme ho vyhnít, uděláme pro dobro mnohem víc, než kdybychom se zapojili do boje proti zlu.

Je kolem nás spousta aktivistů bojujících proti něčemu.

Vy sami jste jistě zapochybovali o sobě, zda byste se neměli přidat a přiložit ruku k dílu, abychom změnili společnost k lepšímu. Je dobře, že jste stáli stranou, zůstaňte tak dál a vyburcujte v sobě sílu pozitivního nastavení, směřujte pozornost na to, co chcete místo na to, co nechcete.

Spojme se ne proti, ale PRO něco lepšího!

Začít můžeme u lidí, se kterými máme konflikt. Konflitkní partner nám dělá službu, učí nás přestat si všímat konfliktu, který vytváří on, a začít si všímat toho, co to rezonuje v nás. Proč nám to vadí, co na sobě změnit. Třeba je třeba vyburcovat sílu takového partnera propustit a přestat se bát být sám… V každém případě bojem s ním a řešením „konfliktu“ ho nevyřešíme, ale posílíme.

Na empatii si můžete přečíst další článek na toto téma: Nebojujte

Na závěr si uvědomte naprosto zásadní věc pro váš život:

Každý máme omezené množství energie pro život. Je na nás, jak tuto energii využijeme, zda k radosti, posunu v lepší zítřek a lepší pocity, nebo se zahrabeme do problémů většinou těch druhých.

Volba je vždy na nás. Volte moudře, komu a čemu věnujete svou vzácnou energii.

Žijeme proto, abychom se radovali a užívali si dary, které máme. Každou minutu si užívali život, viděli za sebou stopu a přínos pro druhé.

Pokud nevíte o svých darech a neznáte, co dělat, aby vás to naplňovalo, najdete to v ebooku Život podle A9P

s láskou Miluška

Článek Sledováním detektivek zvyšujeme zločinnost appeared first on Empatia.

Přišel čas na změnu.

Všichni jsme si ji přáli, nebo jsme alespoň podvědomě tušili, že musí přijít.

Teď je tu a čeká…

Tvrdě nám dochází, že změna, na kterou jsme čekali, přijde jen a jen skrze naši vlastní změnu.

Že si konečně naplno uvědomíme, že pokud my selháváme v tom být lepšími, tak selhává celý svět v tom být lepším.

JEDINÉ, CO NÁS ZACHRÁNÍ, je ŽÍT TO, kým jsme, V TÉ NEJLEPŠÍ PODOBĚ ♥︎

A dost bylo řečí, bádání, přemýšlení, napojování se na duchovní principy a keců v kleci.

Je čas se do své vlastní změny prakticky obout!

Malá vsuvka:

Moc dobře vím, že více nás oslovují vzletné duchovní poučky, protože ty naše ego krásně hladí a my se tetelíme spokojeností, že vše je OK a nic nemusíme měnit.

Ovšem TEĎ UŽ NENÍ ČAS SE CHLÁCHOLIT.

Pokud chceme zachránit náš svět a sebe v něm, je třeba prakticky začít, prostě se donutit, přemoci své ego a nechuť. 

Co tedy dělat:

♡ Přestat přemýšlet a cokoliv udělat lépe (každý dobře víme, co to je)

♡ Odhodit všechno, co nás s kýmkoliv rozděluje, a hledat jen to, co nás spojuje

♡ Za každých okolností si zachovat dobrý pocit sám ze sebe (přestat se obviňovat za chyby)

♡ Každý den dělat cokoliv, co mi dělá radost

♡ Přestat sledovat média, která vyvolávají strach

♡ Nevěnovat pozornost, tj. nesdílet žádné negativní zprávy o čemkoliv

♡ Když se ti něco nelíbí, nechej to druhým

♡ Chodit do přírody co nejčastěji

♡ Zpívat, tančit, hrát na hudební nástroj, malovat, dělat cokoliv kreativního

♡ Dělat co nejvíce obyčejné „přízemní“ práce

♡ Buďte hodně sami (ne náhodou máme izolaci), přemýšlejte o svém životě

♡ Snažte se dělat jen to, co je rozjeté, nevytvářejte nic nového (ne náhodou jsme dostali všichno STOPku)

♡ Nemusíte se učit meditovat

♡ Nápad na lepší svět hned zrealizujte, začněte s tím nejdřív sami

♡ Děkujte za život a buďte vděční za to, co máte

♡ Stačí se učit víc milovat ♥︎ ale v praxi!

Přidej se ke mně a začni, je čas.

s láskou Miluška

Článek Čeho se držet v době změn appeared first on Empatia.

Zánět močových cest přichází, když máme strach ze samoty, když jsme nepochopili, že sami jsme byli, jsme a budeme stále.

Samota není opuštění, stav bez někoho, jak to většinou vnímáme, ale samota je vědomí své vlastní jedinečnosti jako nesmrtelné energie a místa na této Zemi jako škole života. Proč?

Základním předpokladem, abychom vůbec pochopili význam vlastního života, je zodpovědnost.

Pokud přijmeme zodpovědnost, přestaneme si hrát na oběti, na někoho, kdo je závislý na druhých lidech. A tak prvním krokem ke zbavení se strachu je uvědomění si svého místa na Zemi. Odkud jsem přišel a z jakého důvodu, jaké jsou mé výzvy, co tu mám dělat a kam se posouvat, jak se měnit a jak se realizovat. Hledejte informace o sobě a zabývejte se především těmi, které se vám vůbec, ale vůbec nelíbí, které vás rozčilují a zlobí, které odmítáte a nechcete slyšet – to jsou ty pravé informace a právě těmi se zabývejte. V nich je skrytý váš životní úkol, do toho rýpněte a v této oblasti se měňte. (Informace o tom, že co necítíte jako správné, to dělat nemáte, jsou bludy! Cítíte tak, jak myslíte!)

Když totiž pochopím své místo na Zemi, uvědomím si, proč tu jsem a co mám dělat, nemohu si najednou, když se mi to hodí, hrát na náhodu, že jsem se dostal do nějaké situace či vztahu, ve kterém být nemám, kde mě někdo trápí, zlobí, tlačí na mě, kdy někdo druhý ovlivňuje můj život a já za to nemůžu.

Pokud totiž pochopím svůj životní úkol, dojde mi, že k jeho plnění potřebuji druhé lidi, bez druhých lidí, totiž vůbec nepoznám, zda jsem ten svůj úkol vůbec začal plnit a jak se mi to daří. Kdybych tu byl sám, jak bych to poznal?

A tak prostě a jednoduše musím přijmout princip zrcadla! Cokoliv mi kdokoliv udělá, cokoliv se mi kdykoliv stane, vždy vím, že přesně tohle potřebuji, přesně tohle jsem si přitáhla kvůli svému životnímu úkolu, a ten druhý to dělá jen a jen z lásky ke mně – nastavuje mi trénink. A čím tvrdší trenér, tím víc za něj děkuji! O to intenzivněji mohu trénovat! Skvělé!

My se ale často zasekneme…. sice víme cosi o zodpovědnosti a obětech, sice to teoreticky zvládáme a chápeme, ale když to máme reálně dělat, tak se nám nechce. Nikomu se nechce rýpnout do svého úkolu, věřte tomu, že nikomu. Pro každého je jeho životní úkol ten nejtěžší a proto jeho plnění oddaluje. Je to normální! Můžeme důvěřovat Vesmíru, že pokud my sami nenajdeme sílu překonat svůj zásek a vrhnout se do toho, udělá to za nás, pěkně nás k tomu dotlačí, je totiž dokonalý

A tak nedělám, co bych dělat měl. Starám se o druhé a ne o sebe.

A dokonce to považuji za správné a pochvaluji si, jak jsem úžasný. A tak řeším svého partnera, své děti, své rodiče, své sousedy,… každého jiného než sebe. Dostávám se do stavu, kdy nemám kdy starat se sám o sebe, když musím o ty druhé. A tak se stávám závislý…. na partnerovi, dětech, rodičích. A tak má závislost mne nutně musí dovést ke strachu, co bude se mnou, když oni tu nebudou. Co já, když o ně přijdu? Co budu vůbec dělat? Co si počnu?

Potřeba druhé lidí MÍT je strach z existence vlastní a samostatné.

Co s tím? Jak se tedy stavět ke druhým, které miluji a o které (si myslím) se musím také bát?

Dávejte jen lásku, nic víc.

♡ Láska je podpora druhého ve všem, co chce on sám,

i když vím, že si ublíží, že to nedopadne dobře, že to není správná cesta, přesto postoj lásky je dovolit druhému vlastní zkušenost. Čím víc druhému bráním prožít si, co potřebuje, tím víc mu ubližuji, protože oddaluji jeho poznání a posun.

♡ Láska je dávání bez očekávání,

láska je postoj, kdy se tak chovám stále a ke každému bez toho, aniž bych sám něco chtěl nazpět, vrátit, něco za něco, půl na půl. Láska je rozdávání pozitivního v sobě.

♡ Láska začíná u mne samotného.

Pokud nedělám, co mne těší a baví, pokud se neraduji ze svých dnů a netěší mě, co dělám, nemohu nic rozdávat. Nemohu ani vychovávat své děti. Živořím…. strachy se tetelím o sebe a své blízké a trpím na záchodě.

Začněte u sebe! Realizujte se bez vymlouvání! Láska je fyzický proces!

S láskou Miluška

Stáhněte si ebook Život podle A9P, ať víte, kde začít od sebe a jak ♡

Článek Máte strach o druhé? Nebo o sebe? appeared first on Empatia.

🌿 4. krok léčby ledvin a vztahů:

Mluvím o druhých jen dobře a šířím pozitivní zprávy 🌿

Přijali jsme, že jsme dušičky na cestě k větší lásce. Pochopili jsme, že druzí lidé jsou naši trenéři, kteří nám skrze své chování umožňují růst a učí nás, jak milovat, chápat a rozvíjet sami sebe.

Už víme, jak reagovat, když se nám „trénink“ nelíbí, a jak změnit negativní myšlenky vůči druhým. Teď je čas posunout se o krok dál – do reálné praxe.

♡ Mluvme o druhých jen dobře

Podívejte se kolem sebe – kolik negativních historek a pomluv slyšíte každý den? Každá kritika, každá pomluva oslabuje naše vlastní energie a vztahy. Pokud slyšíte někoho mluvit špatně o druhém člověku, můžete tento proud negativní energie změnit – jednoduše začněte mluvit pozitivně.

• Zkuste dodat nový pohled: „Já ho znám i jinak, a musím říct, že je také velmi…“

• Převyprávějte negativní informace pozitivně, vyzdvihněte kvality druhého.

• Pokud vám někdo chce sdělit „tajemství“ nebo kritiku, klidně odmítněte: „To nechci slyšet.“ Přijmout negativní informace znamená spolupodílet se na nich.

♡ Rozšiřujte dobré zprávy

O každém člověku víme spoustu věcí – dobrých i špatných. Teď se zaměřme na to dobré. Připravte si pro každého něco hezkého: vlastnost, kterou obdivujete, laskavý skutek, úsměv, drobnou pomoc… A až se potkáte s někým, kdo toho člověka zná, začněte o něm mluvit pozitivně.

Sdílejte jeho kvality a činy, klidně je i lehce přehánějte – podobně jako často přeháníme při kritice. Opakujte to dokola, dokud se vám vaše pozitivní energie nevrátí zpět. To je znak, že jste skutečně začali měnit své okolí a vytvářet nový, laskavější svět ♡

♡ Nepřijímejte negativní reakce

Možná se stane, že váš posluchač zareaguje negativně. Nevyvracejte, nereagujte, jen pokračujte ve své praxi. Dělejte to znovu s někým jiným. Jeden z nejkrásnějších atributů lásky je: „Dávej a nic za to nečekej.“

Dávat lásku – slovem, činem a pohledem – je konkrétní praktický krok, který učí naše ledviny i srdce: že skutečná změna začíná u nás a šíří se do celého světa. ♡

S láskou vaše Miluška

P.S. Můj příběh PO najdeš tady:

Kdo jsem na Empatia s Miluškou

Článek Léčba ledvin a našich vztahů krok za krokem – krok IV. appeared first on Empatia.

♥ Jsem duše, nesmrtelná energie. Chci se zdokonalovat, posouvat, být víc láskou.

♥ Naprostá a bezpodmínečná a všeobjímající láska je můj cíl!

♥ Mám tu moc vybrat si, kde to chci zkoušet, a jak, a s kým.

♥ Vyberu si (takovou mám moc!) rodiče, kteří mě budou dusit a utlumovat mé sebevědomí, mou lásku k sobě samému.

♥ Vyberu si (takovou mám moc!) tělo, které nebude až tak parádní a na přehlídky.

♥ A následně celý svůj život (takovou mám moc!) si budu vybírat takové trenéry, kteří mě naprosto nejparádněji ukáží, že nestojím za nic, můj život je k ničemu, nemám žádný cíl a žádnou budoucnost, neexistuje naplnění a seberealizace, jsem tu prostě zbytečně.

♥ Jsem k ničemu.

♥ Můj život nemá dynamiku, nevyvíjí se, já jsem nemohoucí oběť okolností. Oběť je ten, kdo potřebuje být v této pozici – tj. utlumován. Třeba antidepresivy….

Sáhnout po antidepresivech je volba – CHCI být oběť!

Chcete?

Nemusíte, pokud najdete v sobě důvod (vyšší smysl), pochopení (uvědomění si) a způsob (rozhodnutí to udělat).

Začni tím, že si stáhneš ebook Život podle A9P a tam pochopíš všechno ♡

Miluška

Článek Žádná antidepresiva! appeared first on Empatia.

Vztahy

Co nejvíc v životě řešíme? Vztahy, vztahy a zase vztahy!

Dnes budu kopírovat. Slova mého přítele a učitele, Milana Walka, jsou totiž natolik výstižná a trefná, že je škoda je přetransformovávat. Milane, mám tě moc ráda a děkuji za tvé přátelství!

Vztah ke všemu, co nás obklopuje, je v podstatě seberealizací člověka na tomto světě.

Svým způsobem jde o pochopení sama sebe a svých úkolů. Významnou roli pak sehrávají mezilidské vztahy.

Co v současné době ovlivňuje mezilidské vztahy? Odpověď je nasnadě, neboť jsou to především úpadek komunikace, bezohlednost, agresivita a násilí.

Snadno vyjadřujeme, co si myslíme nebo co chceme, ale obtížně již vyjadřujeme své pocity a city slovy. Komunikaci o pocitech rozumí všichni, ale komunikaci o tom, co si myslíme, již nemusíme tak dobře porozumět, což vede k řadě nedorozumění a pak i ke konfliktům.

Z řady praktických poznatků je zřejmé, že pro někoho je velmi obtížné vyjádřit city slovy, například já tě mám rád, miluji tě apod., přičemž se tu nabízí snadná náhrada, například těším se na tebe, rád tě vidím apod. Obtíže s vyjádřením svých pocitů a citů slovy se projevují například u osob, které mají v datu narození pouze jednu 1 či dokonce izolované jedničky, ale i také u těch, které mají v datu narození 8.

Vztah budovaný na přátelství dává dobrý předpoklad pro jeho pevnost a často platí, že úspěšnost vztahu záleží na tom, zda můžeme vedle druhého dělat to, co chceme, tj. realizovat se, ale i ten druhý si může vedle nás dělat to, co chce, spíše než aby dělal to, co chceme my.

Někdy se nemůžeme srovnat s těmi, kteří nás tzv. „trápí“, ale je třeba si uvědomit, že právě tito lidé nám svým postojem ukazují na naše slabiny, a tak máme možnost začít se „prát“ se svými slabinami a nestát se jejich oběťmi.

Láska muže k ženě se v současné době nachází na hraně, neboť je potlačován cit a dáván volný průběh pouze sebeukájení.

Významným krokem pro budování vztahů je výchova dětí

V životě každého člověka a především dítěte sehrává významnou roli postoj matky během těhotenství a pak i při výchově v době jeho dětství. Ne všechny děti mají snadné dětství. Jde o to, zda po dítěti touží oba rodiče či nikoliv, a tak můžeme pohlížet na tuto skutečnost následovně:

– dítě chtěné oběma, tj. dítě milované
– dítě nechtěné nebo chtěné jedním, ale stalo se, tak se nedá nic dělat, dítě tak nedostane během svého vývoje očekávanou lásku
– dítě jako hračka podle hesla „dost bylo psa, a tak si pořídíme dítě“
– nechtěné dítě, jež je odkládáno anebo zabíjeno, a to právě vlastní matkou

Tento fakt se obvykle projeví v postoji rodičů k dítěti, a tak máme snahu nahradit lásku hračkami, a to často bezduchými a umělohmotnými. Cítíme se tím spokojenější, čím více hraček dítěti koupíme, a někdy i v této oblasti rodiče mezi sebou soupeří, kdo koupil lepší či dražší hračky.

Dítě však nepotřebuje hračky, ale lásku a přátelské jednání.

Postoj matky k dítěti lze rozpoznat například v době „dětské nemoci“, kdy milující matka řekne: s láskou ti připravím čajíček, který tě uzdraví, kdežto depresivní matka řekne: bože zase jsi nemocné, již nevím, co s tebou mám dělat.

V době dětství tak může dojít k řadě rozporů mezi realitou a iluzí.

Rodiče by měli své děti učit poznávat svět, přírodu a vést je k hravosti, radosti ze života a pohybu. Velmi často však chtějí, aby dělaly něco úplně jiného. Chtějí, aby jejich život byl lepší, než mají oni sami, ale nechápou, co vlastně chtějí děti, a tak je učí pouze materialistickému pojetí života, bez jakéhokoli citu, snaží se je zabavit televizí, mobilem, počítačem, tj. uvést do virtuálního světa.

Většina rodičů také touží po tom, aby jejich děti byly premianty, a tak je často nutí už v ranném dětství k učení a později k drilu v učení, i když vědí, že je to ničí. Mnohdy chtějí, aby jejich děti realizovaly to, co se nepodařilo rodičům.

Milan Walek

Napadlo mne, že možná nevíte, že v zimě je období revitalizace našich ledvin, a tudíž vztahů. Stav našich ledvin je totiž přímým odrazem stavu našich vztahů.

A jelikož jsme všichni žáčkové ve škole, škole trenérů a tudíž vztahů, je třeba alespoň jednou za rok se jim řádně pověnovat.

Stáhněte si ebook Život podle A9P, tam najdete všechno

S láskou Miluška

Článek Vztahy jsou seberealizací na tomto světě appeared first on Empatia.

„Tělo nemá jinou možnost, než nás napomenout bolestí,“

říká MUDr. Jan Hnízdil.

„Pokud si jen vezmete prášek a informaci nepochopíte, pouze vypnete varovný signál.“

MUDr. Jan Hnízdil má klasické medicínské vzdělání, je atestovaným internistou a rehabilitačním lékařem. Přesto je v jistých odborných kruzích považován téměř za vyvrhele.

Věnuje se totiž psychosomatice a celostní medicíně, na něž se oficiální věda dívá s určitým despektem, ale zejména pro svoji kritiku „obchodníků se zdravím“.

Jeho snahou je totiž uzdravovat:

„Jenže v tomhle systému je doktor placený za to, že lidi léčí, ne za to, že jim radí, co mají dělat, aby se uzdravili. Každý uzdravený člověk znamená ekonomickou ztrátu.“

Knižní výběr z článků a úvah Jana Hnízdila Mým marodům aneb Jak vyrobit pacienta vyšel v Nakladatelství Lidové noviny.

V současné době se věnujete celostní, komplexní medicíně a psychosomatice. Co to vlastně znamená?

Dá se to popsat na mém profesním putování a tápání. Po studiu jsem nabitý informacemi nastoupil na rehabilitační kliniku ve Všeobecné fakultní nemocnici. Časem jsem si všiml, že ke mně přicházejí lidé s různými tělesnými obtížemi, bolestmi hlavy, zad, kloubů. Já jsem je neustále odesílal na různá vyšetření, ordinoval jim léky, fyzikální léčbu, indikoval je k operacím… Oni se neustále léčili, ale jaksi neuzdravovali.

Všiml jsem si, že ti samí pacienti, kteří se léčí u mě, se léčí i na ortopedii, na neurologii, na interně… A léčí se, léčí, ale stále jsou nemocní.

Vrtalo mi hlavou, kde dělám chybu. Byl jsem z toho tak otrávený, že jsem chtěl skončit s medicínou. Pak jsem se potkal s doktorem Šavlíkem z psychosomatické poradny polikliniky na Karlově náměstí. Do té doby jsem o psychosomatice vůbec neslyšel. Tak jsem se ho zeptal, co to vlastně dělá.

A on mi odpověděl: „Milý kolego, zatímco v ostatních ordinacích léčí choroby, já radím lidem, co mohou udělat pro to, aby se uzdravili.“ Neznám výstižnější definici psychosomatiky.

Co tedy můžeme udělat pro to, abychom se uzdravili?

Nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jak a v jakých podmínkách žije, o tom, že ve svém životě někde dělá chybu. Abychom jeho stonání porozuměli, musíme se seznámit s jeho životním příběhem.

Poznat, jaké má radosti, starosti, rodinný život, vztahy, způsoby odpočinku. Posoudit tedy nejen fyzickou, objektivní stránku, ale také stránku psychickou a sociální, musíme znát všechny souvislosti. Teprve potom pochopíme, proč právě on, právě teď a právě tímto způsobem onemocněl.

Od toho se pak odvíjí i způsob léčby. Doslova platí, že jak člověk žije, tak také stůně. Pokud nezmění způsob svého chování a života, nemá šanci se uzdravit. Na tom je postavená komplexní medicína. Psychosomatika tuto problematiku dost zužuje. Je totiž založená jen na posuzování vztahů tělesna a duševna, ale to si myslím, že nestačí. Zdravotní problémy je potřeba nahlížet celostně, komplexně, ve všech životních souvislostech.

Je komplexní přístup vhodný pro všechna onemocnění?

Pro všechny nemoci, pro každého člověka, pro každou situaci. Vůbec nejdůležitější je v první linii. Měli být v něm být vyškoleni hlavně praktičtí lékaři, protože stojí nejblíže pacientovu životnímu prostoru. Když k nim člověk přijde s problémem, tak by okamžitě měli vědět… Bez dlouhého zkoumání by měli být schopni identifikovat skutečnou příčinu jeho obtíží.

Pokud by to takhle fungovalo, byli by schopni zachytit stonání v první fázi, včas a efektivně, pouhou konzultací, poradit člověku, jak změnit chování, aby se uzdravil. Podchytit problém ještě dřív, než se z něj vyvine vážná nemoc. Tím by odpadlo obrovské množství pacientů, kteří úplně zbytečně zaplavují velké nemocnice a specializovaná pracoviště. Většina z nich by se tam totiž vůbec dostat nemusela.

Možná by byl ideální model rodinného lékaře, který zná rodinu, souvislosti…

Rodinný nebo osobní praktický doktor je základem kvalitní medicíny. S ním medicína stojí a padá, ne s megaspecializo­vanými centry s nejluxusnější technikou. Psychosomatika není nic nového. Je to návrat k původnímu, k rodinným doktorům, kteří fungovali celostně, používali selský rozum. Nám technika ten selský rozum zatemnila. Myslíme si, že s ní všechno zvládneme. To je velký omyl.

V knize uvádíte konkrétní případy ze své praxe. Často se opakuje situace, kdy lidé trvají na svých zvycích a způsobu života, přestože jim škodí. A to i v situaci, kdy si tento fakt uvědomí.

Ke mně přicházejí pacienti, kteří žijí v extrémně nezdravých vztazích; ale my žijeme i v nezdravé společnosti. V knize zmiňuji studii, kterou publikovala ekonomka z Cambridge Luisa Corrado.

Zjišťovala, v kterých zemích EU jsou lidé nejzdravější a nejspokojenější, a co o tom rozhoduje. Ekonomové očekávali, že to jsou lidé v zemích jižní Evropy, kde je prosperující ekonomika, svítí tam sluníčko… Byli překvapeni zjištěním, že je tomu naopak. Nejzdravější a nejspokojenější lidé žijí v Dánsku, Finsku, Švédsku… Ukázalo se, že pro spokojenost a zdraví je rozhodující důvěra ve státní správu, vymahatelnost práva a dobré mezilidské vztahy. Nikoli jen ekonomická prosperita a růst HDP, ale také nemateriální kvality.

Asi nemusím komentovat situaci u nás. Na mnoho lidí doléhá společenská atmosféra, stresuje je to… Začnou stonat, tzv. somatizovat svoji životní situaci. Přicházejí do ordinací, stěžují si na tělesné potíže a chtějí po nás, abychom je léčili. Ale tady je potřeba léčit společenské podmínky, ve kterých žijí a jež jsou hlavní příčinou jejich problému. Proto jsem začal psát o tom, jak chování našich politiků souvisí se stonáním občanů v naší zemi. O tom, že mnozí z politiků jsou nebezpeční psychopati, vytvářející nebezpečný a nezdravý společenský systém.

Tak to by bylo snazší léčit konkrétního člověka, než celou společnost…

Léčit společnost je možné jedině od konkrétního člověka. Od politiků nečekám vůbec nic. Žádné reformy neprosadí. Šance na uzdravení je jedině zdola. Od pacientů často slýchávám „Ano, pane doktore, máte pravdu, mám to ze stresu, náporu práce, špatných vztahů, jedno vedle druhého…“ U nás dostane nabídku – chcete se uzdravit, ale pak je to o vaší aktivní spolupráci a snaze chybu odstranit. Pokud z jakéhokoli důvodu odmítne, tak se nabízí druhá cesta, tedy léčení, užívání léků proti… – proti bolesti hlavy, proti úzkosti, proti depresi, proti překyselení žaludku… To je ale jen odsouvání problému. To není řešení příčiny. Všeho do času, ono se to pak někde objeví.

Je každého volba, jak se rozhodne. Nechat se léčit a manipulovat je pohodlnější. Je to ale cesta do pekel. Kdo chce být zdravý, musí se starat nejen o sebe, ale také o společenské podmínky, v nichž žije. Vytvářet občanskou společnost. To je práce na plný úvazek.

Co člověka může přesvědčit, nakopnout ke změně?

Léta jsem pracoval na klinice na Karlově náměstí. Většina pacientů tam přicházela se zakázkou. „Pane doktore, vrže mi v koleni, píchněte tam injekci, ať se to promaže. Pak mám zablokovaná záda, to mi je odblokujte. Podívejte se na tlaky a tuky a nějak ty tekutiny léky dorovnejte.“ Připadal jsem si jako v autoservisu.

Pacient jako by do něj přijel, tělo tam odložil a čekal – a doktore, ukaž se. Když pak ještě někde něco vrzalo, klapalo, tak co to bylo za doktora, to jedu do lepšího servisu, jedu na Homolku, tam mají lepší mašiny a dražší léky.

To je úplně naivní představa, že takhle může člověk pečovat o svoje zdraví. Jediný, komu tenhle způsob svědčí a hodně na něm vydělává, je medicínsko-farmaceutický komplex.

Teď už tedy nepracujete “v autoservisu“?

Já jsem z toho systému vystoupil. Lépe řečeno „byl jsem vystoupen“. Ve chvíli, kdy jsem si začal s pacienty povídat o životě, ukázalo se, že je to ve velké nemocnici nemožné. Pacienti se sice začali uzdravovat, ale já jsem přestal vykazovat body. Moje místo bylo z úsporných důvodů zrušeno.

Pochopení jsem našel v Centru komplexní péče, kde se snažíme nabízet jiný pohled na nemoci a jiný způsob péče. Pacienti už k nám také přicházejí s jinou zakázkou. Ne „pane doktore, odblokujte mě,“ ale „pane doktore, já mám problém a nevím si s ním rady, přišel jsem se poradit, jak se ho mám zbavit, co mám dělat, kde dělám chybu“. To už je otázka dialogu a spolupráce. Člověka to úžasně naplňuje a přináší to výsledky. Jsem rád, že mne z toho velkého zdravotnického servisu vyrazili. Už bych se tam nikdy nechtěl vrátit

Kolik lidí už cíleně vyhledává tento druh péče? A je vůbec kde ho hledat?

Je to běh na dlouhou trať. Ještě když jsem pracoval na klinice, snažili jsme se tento model prosadit v rámci oficiální medicíny. Posílali návrhy na ministerstvo, lékařskou komoru, odborným společnostem, zdravotním pojišťovnám. Dost dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, že je to ztráta času. Ten systém je tak obludný, byrokratický a prohnilý, že většinu energie spotřebovává jen na udržování sebe samotného. Není mu pomoci.

Ministryně zdravotnictví z let 2004–2005, Milada Emmerová, nám odepsala, že je jí komplexní medicína velmi blízká, že ji bude ze všech sil podporovat. Jen musíme počkat, než vyřeší finanční krizi.

Té prosté ženě nedošlo, že krize je tady právě proto, jak se medicína v praxi dělá. Proto, že obrovská spousta vyšetření a léků je úplně zbytečná. Proto, že chybí komplexní pohled na pacienta. Proto, že vědecká medicína je tzv. objektivistická. Vychází z předpokladu, že každá zdravotní porucha má nějakou objektivní příčinu. A že my ji dokážeme špičkovou technikou objektivně odhalit a následně odstranit intervencí zvenčí, tedy léky, operací, fyzikální léčbou. To je zásadní omyl.

Objektivita nestačí?

Potvrdila to velká studie publikovaná v British Medical Journal. Ve Velké Británii si všimli toho, čeho jsem si já kdysi všiml ve své ordinaci – totiž že obrovská spousta pacientů se neustále vrací, neustále se léčí, ale neuzdravuje se.

Shromáždili dokumentaci desítek tisíc pacientů za deset let zpětně, vybrali z nich několik set těch, kteří byli vůbec nejdražší a nejvíc navštěvovali doktory. Poprvé se objevil termín „nevysvětlitelné choroby“. To je stav, kdy do ordinace přijde pacient s nějakým typickým tělesným problémem – bolesti hlavy, bolesti zad, tíha na hrudi, bušení srdce, svírání žaludku, pálení žáhy, močové potíže, gynekologické, zažívací… Je opakovaně dlouhodobě vyšetřován, pomocí nejmodernější techniky, specialisty, během hospitalizací. Jenže zhruba u 40 % těchto pacientů se vůbec nepovedlo objevit důvod. Byli objektivně zdraví, ale oni se tak necítili.

Co s takovým člověkem? Pro současnou medicínu je buďto simulant, nebo hypochondr, nebo je to blázen. Ale on není ani jedno z toho.

Co s ním tedy je?

On tzv. somatizuje, neboli ztělesňuje svoji složitou, stresující životní situaci. Má starosti, ty jej tíží, on si s tím neví rady, žije ve stresu… a postupem času to, co on není schopen udělat vědomě, začne dělat tělo za něj – nemocí. Nejlépe o to vypovídají lidová přísloví: „hlava se mu z toho zatočila…má toho plnou hlavu…naložil si víc, než unese…leží mu to na srdci…leze mu to krkem, leží mu to v žaludku…podlamují se mu z toho kolena…“ Kolega Šavlík říká, že celá medicínská věda není nic jiného než složité, klopotné a velice nákladné potvrzování pravdy lidových přísloví. K tomu není co dodat.

Píšete, že čím více prostředků vynakládá společnost na zdravotní péči, tím nemocněji se její občané cítí. Čím je to dáno?

Ze zdravotnictví se stal velký byznys. Medicínsko-farmaceutický komplex zaměřuje pozornost na klientelu, která je solventní, ale v podstatě zdravá. Je pro ni potřeba vymyslet nějakou nemoc. Vzniklo nové vědecké odvětví, které se zabývá medikalizací, tedy vytvářením nemocí z přirozených problémů každodenního života.

Když moji babičku bolelo koleno, tak věděla, že to prostě přehnala, že si potřebuje odpočinout. Dala si priessnitzův zábal, dva dny odpočívala… a byla zase v pohodě. Používala selský rozum.

Dnes ale s tímtéž problémem, pod tlakem propagandy, utíkáte k doktorovi. Ten vás hned pošle na rentgen, nad snímkem se zamračí a poví: „Člověče, vy máte artrózu, vy se musíte léčit!“. Automaticky dostanete prášky proti bolesti. Pomocí nich se sice zbavíte bolesti, ale tím i varovného signálu, aniž byste pochopil informaci, kterou vám to koleno chtělo sdělit. Pokračujete v přetěžování kolene – námahou, nadváhou, stresem… a s pomocí léků se velice rychle dopracujete k těžkým a nevratným degenerativním změnám, ke zbytečné operaci. Z člověka, který přišel s problémem, se stal pacient, s diagnózou. Obchodní trik se podařil.

Jaké „diagnózy“ se takhle vyrábějí?

Historicky největším byznysem je cholesterol. Funguje to podle jednotného schématu. Krásně o tom píše Kathleen Taylorová v knize Brainwashing. Jaké postupy používají manipulátoři, když chtějí lidem něco vnutit. Je jedno, jestli jde o prášek na praní, prášek na klouby nebo politický program.

Nejdřív je třeba lidi vyděsit: „Cholesterol zabíjí! Hrozí vám infarkt, mozkové příhody! Okamžitě si ho nechte zkontrolovat!“. Když je člověk vyděšený, přestane přemýšlet a snadno se s ním manipuluje. Vzápětí přichází uklidnění: „Nebojte se. My už to vyřešili. Máme pro vás úžasné léky. O nic se nestarejte. Musíte je jen celý život pravidelně užívat.“

Mám řadu pacientů, u kterých byla náhodně zjištěna vyšší hladina cholesterolu. Oni ale neměli žádné potíže, byli zdraví. Stonat začali, až když brali léky proti cholesterolu. Najednou se objevily bolesti hlavy, únava, zažívací potíže, nespavost…Ukazuje se, že mnohem větším nebezpečím, než lehce zvýšený cholesterol, jsou pro zdravého člověka léky proti němu.

Jak se v tom ale má člověk orientovat?

Spoléhat se dá jen na selský rozum. Je potřeba se zastavit a přemýšlet. Včas poznat způsoby vymývání mozků. Je to pár jednoduchých fíglů: vyvolat strach, okamžitě nabídnout zázračný recept, do propagandy zapojit oblíbené herce zpěváky nebo sportovce. A když chybí klinické studie, objektivní důkazy o účinku, tak se to nahradí důkazem sociálním. Člověk si pomyslí: když to bere hodně lidí, je to drahé, tak na tom musí něco být, to nemůže být podvod. Ale může!

Princip nedostatku – jakmile se někde objeví „limitovaná série, do vyprodání zásob, akční cena…“, tak si můžete být jistá, že toho mají plný sklad. Potřebují vyvolat hysterii. Jde jim jen o to, aby lidé nepřemýšleli a rychle jednali. Je proto potřeba udělat pravý opak: zastavit se a přemýšlet. Nenechat se strhnout davem a nepodlehnout manipulaci.

V poslední době jsme například přesvědčováni, že můžeme být věčně mladí a výkonní. Neumíme se smířit s tím, že stárneme, že některé projevy jsou nevyhnutelné. Jak poznáme tu hranici, kdy jde o běžný problém, se kterým se nemusíme trápit, a kdy bychom měli jít k lékaři, začít to nějak řešit?

Medicínsko-farmaceutický komplex okamžitě zareagoval na poptávku po věčném mládí. Vznikl specializovaný obor – anti-aging medicína, medicína proti stárnutí. To je úplná pitomost. Už moje babička věděla, že proti věku není léku.

Od dětství se stále něco učíme – číst, psát, počítat, řídit auto, připravujeme se na profesi… Vůbec se ale nechystáme na to, že budeme stárnout. Mám řadu pacientů, kteří stárnutí nerozumějí. Neumějí se vyrovnat s tím, že v šedesáti nebo sedmdesáti letech nejsou tak výkonní a bolí je klouby. Od medicíny očekávají něco, co jim nemůže dát. To neznamená, že když má starší člověk nějaké velké potíže, bolesti, péči odmítnout. To určitě ne. V první řadě je ale potřeba s ním potíže probrat, vysvětlit mu co znamenají, uklidnit ho a poradit mu, jaké má vytvořit podmínky k tomu, aby se zmírnily. Když to nestačí, přijdou na řadu léky nebo operace.

Když už jste zmiňoval přísloví, „veselá mysl, půl zdraví“ – platí?

Určitě. Dokládají to výzkumy oborů psychoimunologie nebo psychoendokri­nologie. Negativní emoce jsou totiž energeticky velmi náročné. Starosti tíží, vyvolávají napětí – nejenom psychické, člověk je napjatý i svalově. To vyčerpá obrovské množství energie. Když to trvá delší dobu, podlomí to i imunitu a ten člověk je náchylný ke kdejaké chorobě, začne mu špatně fungovat štítná žláza, což ho ještě víc vyčerpává… a všechno je to důsledek negativních emocí, starostí, chronického stresu.

Jestliže negativní emoce k potížím vedou, může se emocemi pozitivními vývoj otočit. Prostřednictvím změny postoje pacienta k nemoci, ale i k životu, se podpoří imunitní systém, tedy samoúzdravné schopnosti.

Dobře to ilustrují třeba nádorová onemocnění. Pokud je terapeut charismatickou, silnou osobností, s bohatou životní zkušeností, tak je schopen změnit postoj pacienta, i k rakovině. Motivovat jej, dát mu psychickou oporu. Tímhle mechanismem dojde k posílení imunity, která začne s rakovinou úspěšněji bojovat, než když ten člověk rezignuje.

Můžeme podobným způsobem vzniku nádorového onemocnění i předejít?

Na vzniku nádorů se podílí především prostředí, ve kterém žijeme. Znečistěné ovzduší a pitná voda, potraviny plné chemie, znečistěné vztahy mezi lidmi, všudypřítomný stres. A my to chceme léčit zase chemicky! Tudy cesta nevede. Je potřeba se snažit o nápravu životního prostředí, myslet a žít ekologicky. Při vzniku nádorů určitě hraje velkou roli i psychika. Není to jen útok na tělo zvenčí, ale také jeho zborcení zevnitř. Autoimunitní onemocnění obecně vypovídají o tom, že člověka něco sžírá. Třeba se sám sžírá, nebo žije v podmínkách, které ho sžírají. Výsledkem je podlomení imunity. Je to vlastně agrese vůči sobě. Také se tomu říká autoagresivní onemocnění.

Při léčení je pochopitelně třeba tu agresi otočit, naučit se jinému způsobu jejího uvolňování a jinému chování, aby se člověk začal mít rád.

Jaké vlastnosti by měl mít lékař, který chce pracovat podobným způsobem? V knize uvádíte příklad Ludmily Mojžíšové, jejíž metoda (léčba sterility) z nemalé části spočívala na její osobnosti. Nakolik se to dá naučit?

Nejcennějším lékem je osobnost terapeuta. Aby to byl člověk s bohatou životní zkušeností, měl nejen odborné ale i lidské kvality. Aby měl zájem o pacienta jako o člověka, byl schopen s ním navázat vztah, získat si jeho důvěru. Aby mu pacient pověděl všechno podstatné ze svého života a on to dokázal pospojovat do souvislostí. Paní Mojžíšová to uměla skvěle a přitom ani nebyla doktor.

Pokud přijdete do ordinace, doktor zírá do počítače, nezvedne hlavu, nepředstaví se. „Sestro, pošlete ho na rentgen.“ Koukne, „máte tam artrózu, tady máte recept, nazdar.“ Tak to je nejlepší vzít nohy na ramena.

Jenomže to je běžný model – lidé se cítí nemocní, plní čekárny, lékaři na ně pak nemají čas, šup-recept-na shledanou, ti lidé se dál cítí nemocní a jede to pořád dokola. Co tedy s tím, jak to změnit?

Je to bludný kruh. A jediný způsob, jak ho prolomit, je vystoupit z něj. To se týká jak doktorů, tak pacientů. Nenechat sebou manipulovat, používat vlastní rozum a začít se chovat jinak. To ale musí udělat každý sám.

Neudělá to žádný ministr, žádný politik, ten systém se nedá reformovat. Vidím to jako analogii Titaniku. Medicínsko- farmaceutický komplex, který ovládá zdravotnictví, je jako pyšná luxusní loď. Posádka i pasažéři žijí v představě, že se nemůže potopit. Ale může. A také potopí. My nechceme čekat na trpký konec. Rozhodli jsme se nasednout do lehkých člunů a vzdálit do uctivé vzdálenosti. Aby nás nevzal sebou.

Učíme vás vzít život do svých rukou a VYSTOUPIT z bludného kruhu ve všech programech naší AKADEMIE CELOSTNÍHO ZDRAVÍ

Zvládnete to, my vám pomůžeme, s láskou vaše Empatia

Článek Buď se chcete léčit, anebo uzdravit. Je to vaše volba… appeared first on Empatia.

Určitě také patříte mezi lidi, kteří se zamýšlí nad svými rozhodnutími (jinak byste zřejmě nesledovali empatii).

Člověk má vždy možnost volby, možnost vybrat si. Svobodná možnost volby je základní princip školy života a našeho učení se být lepším. Vybíráme si a pak sklízíme. Díky tomu můžeme zhodnotit svůj výběr a příště se rozhodnout jinak.

Pokud se zamyslíte, kterých rozhodnutí nejvíc litujete, která to jsou?

Trápí vás, že jste se k nějakému člověku zachovali špatně?

Vyčítáte si, že jste neměli dost trpělivosti při výchově svých dětí?

Mrzí vás, že jste nedokončili projekt, ve kterém byste dneska určitě byli úspěšní, ale vy to vzdali v půlce?

Litujete, že jste neřekli svým rodičům to, co jste chtěli, a oni zemřeli a už to udělat nemůžete?

Jste na sebe naštvaní, protože jste nepřijali nabídku na skvělou práci, protože jste se toho zalekli?

……

Já nelituji nic z toho, co jsem udělala. Ale všechno, co jsem neudělala.

Totiž veškeré věci, které jsme udělali, a třeba špatně, se dají napravit!

Ale když něco člověk neudělá, nezkusí, nezačne, tak nemůže ani udělat chybu, ale ani v tom cokoliv dokázat.

Nejde jen o příležitosti dělat práci svých snů, konečně se pustit do svého životního poslání, začít činnost, která by vás bavila. Jde i o osobní záležitosti jako třeba jezdit častěji za svou mámou, více se stýkat s přáteli, scházet se s rodinou, dětmi.

Nejvíc ale všichni litujeme toho, co jsme neudělali sami pro sebe.

Že jsme nedokázali překonat strach a nezkusili skočit padákem. Že jsme nezvládli změnit své stravování, které nám zničilo zdraví. Že jsme doteď nezačali cvičit, meditovat, zpívat, malovat, chodit na procházky,…

Když se podíváme zpět, tak nám dochází, jak dlouho už víme, že bychom mohli nějakou změnou docílit obrovský posun ve svém životě – být zdravější, šťastnější, spokojenější.

Jenže my jsme neudělali doposud NIC.

Proč nejsme schopni často udělat NIC?

Důvodem je prostý strach. Strach z toho, že když uděláme změnu, tak se dostaneme někam, kde to neznáme, a kde nevíme, co nás čeká.

A tak často i když víme, že začít cvičit by nám ohromně prospělo, zvyk sedět a nedělat nic, nás převálcuje. Sedět známe, cvičit bolí a nevíme, kam se tím cvičením dostaneme.

Že by opravdu důvodem toho, že neuděláme NIC byla prostá lenost?

Spíš bych to nazvala syndromem „smrádek, ale teplíčko“.

Díky tomuto syndromu spolu zůstávají partneři, kteří se vůbec nemilují, jen proto, že mají alespoň někoho. Díky tomuto syndromu zůstávají lidé na chemických lécích, ačkoliv ví, že si tím ubližují, ale je to alespoň nějaká jistota, že jim nebude hůř.

Tenhle syndrom lze ale velmi dobře zvládnout. Stačí se rozhodnout pro 1 změnu a vydržet u ní 21 dní. Po 21 dnech se stane zvykem, zažere se nám pod kůži a my už to nevzdáme. Staneme se sami tou změnou.

Dobrá zpráva je, že ideální je začít tím nejjednodušším – hledat sám sebe.

Člověk nemusí studovat psychologii, aby pochopil své děti. Když pochopí sebe, pochopí i své děti. Když pochopí sebe, ví, jak se stravovat, ví, jak cvičit, jak pracovat, jak mluvit s druhými, ví všechno…

Druhou dobrou zprávou je, že když se naučíte udělat první změnu v čemkoliv, dokážete to už vždycky! Začněte tím, co vám přijde nejsnadnější, a pak se vrhněte do změn, ze kterých máte strach a tak postupujte od snadného k těžšímu…

A tak abyste nemuseli litovat toho, co jste neudělali, KONEJTE!

Strach je výzva to, čeho se bojíte, ZKUSIT UDĚLAT!

Kráčejte sami k sobě v ZÁKLADECH CELOSTNÍHO ZDRAVÍ! V něm vám ukazujeme jen vás samé…

s láskou vaše Empatia

Článek Lituješ toho, cos v životě neudělal? appeared first on Empatia.

Vadí ti tvoje problémy a nemoci natolik, že bys je chtěl změnit, nebo jsi se už smířil s tím, že lepší to už nebude?

♡ Když není síla se změnit teď, přijde zítra pokud budeš chtít!

Stačí právě jen chtít, nebránit se jí a nepodléhat pokušení (pesimismus, lenost, lhostejnost). Pak se i „náhodou“ najdou lidé kteří se už vylepšili a svou silou i části osobnosti ti pomohou a ukážou to, že je změna k lepšímu možná vždy.

♡ Nejmoudřejší lidé prošli největším utrpením.

♡ Říkej si: Jsem ochoten se změnit.

A chytej se při tom krku. Je tam centrum energie.

♡ Rad a návodů, jak se zlepšit známe každý dost a víme a zažili jsme, co nám dělá dobře, co je jen momentální uspokojení a co je trvalé a hluboké štěstí.

♡ Nikdo ti nebude vyčítat, že jsi byl do té doby takový a najednou jsi lepší.

Všichni to v hloubi duše od každého očekávají a pocítí z tebe novou sílu a budou mít z tebe radost. Začneš nový život, který si zasloužíš.

♡ Odhoď všechna předsevzetí a představy, že něco musí být zrovna tak, že to tak všichni dělají a že když je to jinak, že mi to ublíží.

S rozumem a sebevědomím a láskou k sobě s chutí do toho.

♡ Překonáním jedné první překážky v sobě samém, dostaneš sílu na další.

JAK SE ZBAVIT STRACHU je bonus ke kurzu ZÁKLADY CELOSTNÍHO ZDRAVÍ

„Díky za to, že jste se stali světlem, které mi ukázalo, co dělám špatně. Už skoro 20 let jsem takovým „hledačem“ svého úkolu v tomto životě. Absolvovala jsem za tu dobu spoustu kurzů (hlavně duchovně zaměřených). Nemůžu říct, že by to bylo k ničemu, z každého jsem si něco odnesla, ale připadám si stále jen takový teoretik. Mám spoustu informací, ale co s tím? Když jsem zjistila, že „duchovno“ nefunguje tak, jak jsem si představovala, zkusila jsem asi před půl rokem změnu stravy (poradna doktora Fořta). Podařilo se mi zhubnout, přestala jsem mít těžké nohy. Díky Vám jsem si uvědomila, že všechny tyto „aktivity“ jsem prováděla každou samostatně a mysli jsem se nevěnovala vůbec. Takže to nemohlo fungovat.
Díky Vám přišlo teprve to „AHA“! Také to, že jsem změnila stravu bylo poprvé, co jsem dělala něco pro sebe. „Duchovnem“ jsem se snažila pomáhat hlavně své rodině, především své dceři.
Teď už vím, že každý žijeme život sám za sebe a že za toho druhého nic nevyřešíme. Takže ještě jednou moc děkuji a už se nemůžu dočkat celoročního kurzu.“ Milana – účastnice kurzu

Dokud dýcháš, stále je čas začít se změnou!

Vše leží před tebou, stačí si sáhnout…

ZÁKLADY CELOSTNÍHO ZDRAVÍ jsou otevřeny

s láskou Empatia

Článek Lepší pozdě než později appeared first on Empatia.