Dotaz

Hezký den
obracím se na Vás s prosbou o radu. Máme babičku, které je 78 let. Posledního půl roku se její chování nějak změnilo, začala slyšet, že jí někdo chodí večer kolem domu, nebo ve sklepě, žě jí někdo schoval věci, otevřel dveře do sklepa a že tam někdo je. V současné době řešíme problém s ještěrkami, kterou viděla jednou venku a tvrdí, že se jí dostaly do sklepa, že se tam usídlily a lozí ji do bytu, obzvlášt v noci, kdy jí nedovolí spát, bojí se. Podotýkám, že babička špatně slyší již delší dobu, k lékaři jít nechce, že slyší dobře. Když tam přítel přespal, aby se přesvědčil o přítomnosti ještěrek, nic se nedělo a byl klid. Konzultoval to poté s babičkou, která odmítá jeho názor s tím, že to není pravda, že lže. Mám obavy že u babičky nastává počátek stařecké demence. Prosím o radu.
Děkuji.

Odpověď

Dobrý den, je to v pohodě, úsměvné a normální 🙂 A krásné – víte proč? Způsob, jakým o babičce píšete, je s láskou, to, že váš přítel klidně přespí u babičky, abyste jí zbavili nějakých strachů, je projev lásky, klobouk dolů! Všichni stárneme a vracíme se do děství, třeba i tak, že jsme trošku “mimo”. Stáří je skutečně podobné dětství a měli bychom se ke starým lidem učit chovat jako k dětem. Do určité doby nám pomáhají, slouží nám, my využíváme jejich moudrost, rady. Někdy ale přijde konec přísunu od nich a je řada na nás. Stařeckou demencí bychom měli odcházet ze života všichni a to proto, abychom své bližní učili starat se o své nejbližší stejně, jako jsou ochotni starat se o své děti. Nikomu nepřijde divné, že si bere volno z práce kvůli nemoci svého dítěte, že práci změní nebo dokonce přestane pracovat kvůli nemoci svého dítěte, odloží své potřeby kvůli dítěti, to je chvályhodné a pochopitelné. Ale pokud se jedná o rodiče, které jsou v naprosto stejné fázi jako jejich děti, je to jiné. Nemělo by být, ale bohužel je. Když čtu váš “dotaz” (na nic se vlastně neptáte, jen mi dáváte naději, že se blýská na lepší časy :-)), vidím, že pomalu, ale jistě přestaneme své nejblližší, kteří se o nás starali, jak nejlépe uměli, odstavovat do různých zařízení, abychom my nemuseli – máme přece děti, o které se musíme starat. Jenže ty děti vidí, jak přistupujeme ke stáří, a tak to udělají stejně s námi, výchova probíhá jedině vlastním příkladem. Nikdo z nás si nepřeje být odstaven, až nebude moci. Je to noční můra všech. Ale nemusí, stačí, když to prostě a jednoduše změníme – nedopustíme, aby naši blízcí umírali na gumové podložce v LDN. Pak třeba i my zažijeme odchod z tohoto světa důstojně, v kruhu své rodiny. Ano, vaše babička senilní. Už nebude nikdy fungovat jako před deseti lety, nebude s ní kloudná řeč a bude povídat blbosti. Tak jako děti, kteří neznají svět a mají pitomé představy o všem, ale jsou chytří jako rádio a my je prostě posloucháme jen proto, že jsou malé a máme je rádi. Tak i babičku poslouchejte proto, že je zase malá a máte ji rádi. Má své pitomé strachy a nesmyslné představy, které jí prostě nevyvrátíte a nevysvětlíte. Je třeba to nechat být. Tak stejně nemá naprosto žádný smysl babičce cokoliv vysvětlovat z alternativní léčby demence, ale je potřeba k tomu přistoupit jako s alternativním léčením svých dětí – prostě jim dávat něco polykat a nic jim nevysvětlujete. Co by babičce pomohlo, najdete tady. Naše děti jsou naši velcí učitelé – to už mnoho z nás chápe a snažíme se o změnu vztahu k dětem. Ale že stejnou roli mají naši rodiče a prarodiče? Za váš dotaz s láskou děkuji 🙂 Vaše Empatia

Zpět na přehled všech dotazů

Kam dál?