Dotaz

Dobrý den.
Moc ráda čtu vaše stránky a vaše rady do života. Děkuji vám za všechny krásné myšlenky a vůbec za celou Empatii. Rozumím vašim duchovním přístupům a všemu, na co poukazujete, co se nám lidem snažíte předat a jaká pro nás máte poselství. Mám ale stále jednu nejasnost a chtěla bych vás tímto poprosit, jestli byste mi ji nemohli objasnit. Myslím, že to bude zajímat víc lidí, jistě už někoho napadlo něco podobného. Náš život si tvoříme sami, tím jak přemýšlíme a tím, jací jsme. Přitahujeme si to zlé nebo to dobré, tak abychom poznali sebe sama, mohli se posunout dál a stát se lepšími. Je zde nějaká karma a energie, které nás ovlivňují. Pokud si běžný člověk tohle uvědomí, má v ruce klíč ke šťastnějšímu životu. Pokud ne, může například onemocnět nebo se mu stávají v životě takové situace, které by ho měly k tomuto uvědomění dovést. Je to složité, ale v podstatě to chápu. Jak to ale mají lidé, kteří jsou oběťmi válek? Jak se mohlo stát, že například za druhé světové války bylo masově popraveno tolik nevinných lidí? Jak mohlo dojít k hrůzným mučením, upalování a zabíjení lidí v dobách středověké inkvizice? A tak dále. Dalo by se zde mluvit o mnoha dalších událostech, války probíhají po světě dodnes. Mohli i tito lidé svůj osud nějak ovlivnit? Jak se mohli z této situace vlastně poučit? Podle mě to bylo nemožné. Je jasné, že z nějakého globálního důvodu se to celé stalo. I když, jedná-li se o smrt milionů lidí, těžko tomu věřit. Co mi však vrtá hlavou je to, že oni neměli ani trošku času k tomu si uvědomit, proč vlastně. Proč museli zničehonic mladí a nevinní zemřít, za velkého utrpení a bolesti, proč musely zemřít ty děti. Proč. Pokud funguje život a jak vy říkáte vesmír stále těmi stejnými principy, nedokážu pochopit, v čem tkví poselství těchto událostí a co to vlastně mělo přinést těm lidem, kteří téměř neměli na vybranou. Je toto ten očistec, kterým duše během své pouti musí také projít? Zdá se mi to tolik kruté. Podobné je to i při stavu lidí, kteří byli zdraví, ale měli nehodu, mrtvici, encefalitidu, jakoukoliv nemoc, co jim způsobila narušení mozkové činnosti do té nejhorší míry. Ani tito lidé už nemohou s tím životem nic dělat a nic zlepšit. Jak jim tato situace může vůbec něco říct? Nevím, jestli je to takhle srozumitelné, určitě víte, jak to myslím. Byla bych tolik ráda, kdybyste mi to mohli nějak vysvětlit. Vím, že by se člověk měl zabývat především sebou samým, ale chci to pochopit všechno a celé. Možná mi uniká něco zásadního. Děkuji!

Odpověď

Dobrý den,je to složité – a vlastně ani není 🙂Pokud chceme přijmout základní zákon fungování Vesmíru, že nic není náhoda a my jsme tvůrci, pak ho musíme přijmout vždy a ve všech situacích, i když rozumem nechápeme, proč. Pokud totiž budeme dělat jakékoliv vyjímky, dostaneme se k tomu, že začneme v situacích, ve kterých je to pro nás výhodnější, používat heslo, že náhody neexistují, ale teď se mi to úplnou náhodou přihodilo, protože tohle nechci 🙂 Takže první věc, kterou je třeba udělat, je rozhodnout se, zda to přijímám nebo ne. Nic napůl nebo jenom někdy nejde.Věříte, že jsme tvůrci svého života, že si sami vybíráme, co prožijeme a jaké úkoly a výzvy si před sebe položíme, kam vysoko si postavíme laťku. To ale přece děláme už dávno před naším narozením, náš život si vybíráme přece ještě jako dušičky, a to se vším všudy. Vybíráme si ty nejlepší podmínky pro to, abychom mohli prožít zkušenost, kterou potřebujeme! Vybíráme si místo, zemi, rodinu, kam se narodíme a to přesně proto, že víme, co si tam zažijeme. Je přece jedno, zda si něco prožiji jako dítě nebo jako dospělý, duše si to vždy přesně tak vybrala. A to nejen pro sebe samu, ale pro kolektiv, pro všechny zúčastněné i ty vzdálenější. Jsme součástí jednoho velikého soukolí, kde každý z nás má vliv na naprosto všechny a všechno, jsme JEDNO. Proto třeba si já, jako jedna samostatná dušička, vyberu, že z nějakého důvodu pro sebe (třeba jsem v minulém životě zabila), obětuji svůj život pro pochopení někomu druhému, a třeba v bolesti, kterou jsem já někdy kdysi sama někomu způsobila. Protože to chci poznat, zažít, prožít, procítit. A když svou smrtí zasáhnu nějak život a vnímání a zkušenost druhého člověka, je to pomoc nejen jemu, ale přece co vysílám, to se vrací všem i mně, takže i já se tím, že někdo druhý pochopí, že násilí je špatné, posunu víc k lásce. Jsme totiž jedno! Toltékové se zdravili:”Buď pozdraveno, mé druhé já!” Věděli, že jsme jedno. Když posloucháte Jaroslava Duška, mluví jejich řečí. Pochopit princip kolektivního vědomí je jaksi vyšší level pochopení života a skutečně se to nedá vysvětlit v pár větách.Podívejte se na tyto odkazy: Proč umírají děti, Zemřela mi kamarádka; Rakovina a proč jí potřebujemeLidé, kteří prodělali nějakou mozkovou příhodu nebo jinou nemoc, která narušila jejich rozumové schopnosti, je odstříhla od toho, aby přestali právě vše řešit jen rozumem. Zůstaly jim ale city a pocity, co prožívají, ví jen oni. I z toho, jak se cítím, se mohu velmi poučit, i když to nikomu nemohu vysvětlit.A z pohledu kolektivního vědomí se máme právě každý zabývat sám sebou a tím, co mohu já sám ovlivnit, měnit sebe a své nejbližší okolí vlastním, lepším postojem. Tím právě změním kolektivní vědomí, a pomohu posunout nejen sebe, ale všechny, k lepšímu. Tím mohu zvrátit všechny války světa.Víte, v životě se nám stává velmi mnoho věcí, které nevíme, proč to tak je. Nemůžeme tomu přijít na kloub, nemůžeme to pochopit. A právě v těchto situacích mně velmi pomáhá, že si uvědomím onu základní pravdu, že vždy se všechno děje ve prospěch všech zúčastněných, i když vůbec nechápou, proč. Dozvíte se to tehdy, kdy to bude pro vás nejlepší, nebo třeba nikdy. Brát tohle jako fakt a s určitou lehkostí, že jednou pochopíte vše, je pro mě osvobozující 🙂 Takže když něco nechápu, jednoduše to nechám koňovi :-)))S láskou vaše Empatia

Zpět na přehled všech dotazů

Kam dál?