Dotaz

Dobrý den, náhodou jsem se dostala na vaše stránky při hledání nějakých informací o krevních skupinách a jsem nadšena z vaší poradny při pročítání jsem narazila na Vitiligo a migréna a přímo mě zaslzely oči, protože jsem měla dojem, že odpovídáte přímo mě. zajímám se o všechno alternativní léčení, dá se říct, že teoreticky toho vím hodně ale změny v mém životě se sice dějí ale velice pomale. ted mě nejvíc upoutalo odpouštění je pravda že někdy jsem překvapena jak to funguje ale přesto se mi zdá že to co jsem čekala to není, nevím kde dělám chybu nebo na co zapomínám pokud byste mi dokázali poradit budu moc ráda děkuji za velmi záslužnou práci.

Odpověď

Krásný podzimní den 🙂
Když se věci dějí jinak, než bychom si představovali, vždy se dějí správně, jen my ještě nevíme, proč… Odpuštění je slovo, které se objevuje stále dokola v mnoha knihách, ale máte pravdu, že jak odpustit v praxi, na to mnoho rad nenajdete. Přitom to je tak jednoduché. Pokud přijmeme zodpovědnost za svůj život, pokud skutečně vnímáme svůj život jako svůj, který jsem si zvolil a který si tvořím já sám, pokud nevnímám život jako souhru náhod a na mne nezávislých okolností, které mne proti mé vůli kamsi tlačí, potom přijmu i to, že nic se mi neděje náhodou, ani ublížení. Byla jsem to jen já sama, která potřebovala „lekci odpouštění“, a proto musel přijít pomocníček = trenér, který mě to bude učit, dělá to pro mne, z lásky ke mně se převléká do tmavého hábitu a staví mi zrcadlo „zla“, abych mohla vůbec pochopit a pak prožít, co je „dobro“, láska, odpuštění. On ve své podstatě není zlý (každý máme od všeho polovinu, nikdo není víc ani míň), jen se pro mne zlým udělal – mohu se za to na něj zlobit? Proč? Copak on to chtěl? Ne, byla jsem to jen a jen já, která si ho přitáhla, protože ho potřebovala, on mi dělá jen velkou laskavost. Proto místo zlobení se za ublížení bychom měli děkovat 🙂 Pokud člověk dokáže přijmout zodpovědnost za svůj život a snaží se situace, které dostává, převracet a ptát se: „Co mi to má říci? Proč se mi to děje? Co mám pochopit a následně na sobě a svém chování změnit?“, pak přestává být důvod se o odpuštění bavit. Odpouštět není komu a co… Nejtěžší na celém tomto procesu není odpustit, ale přijmout zodpovědnost. To totiž znamená postavit se pravdě tváří v tvář, přiznat si, že vše kolem, mé vztahy, práce, lidi, materiální zabezpečení, vše je jen mým výtvorem, nikdo nic nezpůsobil, nikdo za nic nemůže, na nikoho nemohu ukázat prstem ani svalit vinu – a to najednou bolí. Člověk musí přiznat, že ve svém životě mnoho nezvládl a mnoho zpackal, že mnoho lekcí si bude muset zopakovat a leckteré už nestihne tento život, protože je promarnil. A pak nastupuje ten nejdůležitější krok – odpustit sám sobě. To je totiž nejtěžší… Odpustit si chyby, které jsem dělal, odpustit si, že jsem druhým ubližoval, odpustit si, že jsem se podceňoval a tak nezvládl, co jsem chtěl, odpustit si, že jsem se nemiloval a tak jsem nemohl dát lásku ani druhým a mé vztahy podle toho vypadají, odpustit si vše. Žádná vina za nic neexistuje! Nevpouštějte ji do svého života! Jsou to jen nezvládnuté lekce, přijdou další, nebojte se. Za nic se neviňte a netrestejte, milujte se se svými chybami a nedostatky, jen a jen s nimi jsme dokonalé bytosti 🙂 A přečtěte si Malá Duše a Slunce, je to pohádka pro děti, ale kdo z nás není dítětem?
Všechny informace, které jsme schopni předat, týkající se odpuštění, najdete na webu ODPUSTIT JE LÁSKA
Vaše Empatia s láskou

Zpět na přehled všech dotazů

Kam dál?

Komentáře