Dotaz

Dobrý den.

Nevím si už rady ohledně rozdílných názoru při výchově 10 let syna. Manžel mi vyčítá ,že jsme hodně klidná, vlídná, komunikativní, diplomatická i v situacích, které podle něj nejsou vhodné.Tvrdí, že už se na to nemůže dívat, že to nezvládá a odejde at si syna vychovávám sama. Jenže já to tak nevidím, ani emám od nikoho jiný impuls že by byl nevychovaný,jak se mám změnit? Neseme si sebou to jak nás vychovávali naši rodiče, v tom u nás je zásadní rozdíl. Mě nikdy nemuseli bít, dávat zákazy, nenutili mi svoji nadřazenost a striktní autoritu, jak to mám já ted praktikovat na synovi? Zdá se mi syn na mě hodně podobný na mě vyvolaný strach, zastrašování, fyzická nadřaznost pusobí uzavřenost, nesnášenlivost a nedůvěru .Já jsem na syna pyšná, dobře se učí, v kolektivu oblíbený bezkomfliktní smíšek, sportovec atd…jsem snad zaslepená? Manžela miluji nechci řešit časté konflikty , a pořád dokola klidinit situaci, stejně mě pak bere jako blbce co se jim do toho pletu. Jak na to , aby jsme spolu vycházeli v napjatých situacích nějak adakvátně. Děkuji za odpověd a přeji hezký den.

Odpověď

Dobrý den, není to bezvýchodné, jak vám to připadá 🙂 Je podstatné přijmout, že každý z rodičů jednoduše vychovává své dítě jinak, třeba naprosto rozdílně. Tak to je a nelze to změnit. Přijměte, že každé dítě si vybralo přesně takového tátu a přesně takovou mámu se vším “špatným”, co má a jak “špatně” se chová. Takže nemůžu chtít po partnerovi, aby se choval k našemu dítěti jinak, musím ho nechat, ať se chová, jak chce, i když mně se to nelíbí. Vím, jak je těžké nechat partnera, aby se choval, podle mého, nepěkně k dětem. Je to ale jejich vztah, ne můj. Je těžké nezasáhnout, nic neříct, nebránit dítě, ale je to jediné řešení. Vysvětlit stejně nic nejde. A tak odejít a nechat je, ať si to oba užijí, je nejlepší řešení. Přece víte, že jaký vztah si dva lidi vytvoří, tak ho budou v budoucnu mít. Každý jednou pochopí své chyby, bohužel většinou až vlastní zkušeností. Takže to je tedy první zásada: Nechat partnera, ať si vychovává dítě jak chce, i když mně se to nelíbí! Možná si myslíte, že vy partnera necháváte, to on vám stále vyčítá – jenže. Vůbec není náhoda, že vám partner dělá to, co dělá, vy to přesně takhle potřebujete, něco vás tím učí. A co? No ženskou komunikaci s ním! Začněte s tím, že jeho necháte, ať se k synovi chová, jak chce. To bude první krok – možná se bude divit, jaktože najednou mlčíte 🙂 ale hlavně mu ukážete, že vy jeho necháváte, ať dělá, co chce, tak pak, až na to přijde čas, i vy můžete říci – tebe já nechávám, ať se k němu chováš, jak chceš, tak i ty mě nech. Jenže před tím, než to řeknete, to musíte skutečně dělat! A pak mu ve chvíli, kdy nebude napětí, ale pohoda, řekněte:”Trápí mě, jak se stále dohadujeme kvůli mé výchově syna. Neumím to ale jinak a takhle je mi to vlastní. Cítila bych se děsně, kdybych se k němu měla chovat tak, jak po mně chceš ty. Bylo by mi moc nepříjemné, kdybych na něj měla být tvrdší, přísnější, jiná. Já jsem taková a takhle to prostě dělat budu, protože tak cítím, že to mám dělat správně. Ty si dělej sám s ním, co chceš, to, co ty cítíš jako správné.” Chápete to? Ženská komunikace není o vysvětlování logických argumentů, ale o sdělení toho, jak se žena cítí. A mužský, který jí miluje, se přetrhne, aby se cítila dobře a ne špatně, a ještě kvůli němu. Vše pak už zařídí sám… a vy jen budete zírat, jak to funguje 🙂 S láskou vaše Empatia

Zpět na přehled všech dotazů

Kam dál?