Rozhodla jsem se, že si před spaním vyzkouším to, čemu on říkal hra na toho Druhého.

Jsem zde, v tomto pokoji, říkala jsem si v duchu. Jsem daleko od všeho, na co jsem zvyklá, mluvím o věcech, kterými jsem se nikdy předtím nezabývala. a trávím noc ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyla. Aspoň na chvíli mohu předstírat, že jsem někdo jiný.

Začala jsem si představovat, jaká bych chtěla být.

Veselá, zvídavá, šťastná. Chtěla bych naplno prožívat každou chvíli a plnými doušky pít z pramenu života.

Chtěla bych znovu věřit svým snům. Chtěla bych mít schopnost prosadit svá přání.

Chtěla bych milovat muže, který by moji lásku opětoval. Taková bych chtěla být.

Jako ta žena, která nečekaně vstoupila do mého života a ve kterou jsem se začala proměňovat.

Cítila jsem, jak mi Bůh nebo Bohyně zalévá duši světlem, ve které jsem už přestala věřit. A zároveň jsem cítila, jak mě ta Druhá opouští a choulí se v rohu pokoje.

Měla jsem před sebou obraz ženy. kterou jsem až do té doby byla: slabá, ale odhodlaná svoji slabost skrýt.

Žena, která se přesvědčuje, že to, co cítí, není strach, nýbrž moudrost člověka znalého života. Žena, která přibouchla okenice před radostí a sluncem, aby se jí nerozklížil starý nábytek.

Ta Druhá, křehká, unavená, zklamaná, se choulí v rohu pokoje. Snaží se ovládnout a podřídit si to, co by mělo být vždy svobodné: své city. Pokouší se poměřovat novou lásku utrpením té předešlé.

Každá láska je jiná. Je jedno, zda jsme milovali jednou, dvakrát, desetkrát, pokaždé stojíme před situací, kterou neznáme. Láska nás může přivést do pekla nebo do nebe, ale někam nás vždy přivede. Musíme se s ní smířit, čerpáme z ní totiž energii pro svoji existenci.

Pokud ji přece jen odmítneme, umřeme hlady s pohledem upřeným na strom života, aniž bychom ochutnali z ovoce, kterým je obtěžkán.

Lásku musíme hledat, i kdyby to znamenalo hodiny, dny či týdny zklamání a smutku.

Ve chvíli, kdy se ji vydáme hledat, ona nám také vykročí vstříc.

A spasí nás.

Když už ta Druhá byla pryč, mé srdce se znovu ozvalo. Řeklo mi, že voda si už v hrázi našla skulinku, že vítr začal vát všemi směry a ono je šťastné, protože mu znovu naslouchám.

Říkalo mi, že miluji. Spokojeně, s úsměvem na rtech jsem usnula.

Paulo Coelho: U řeky Piedra jsem usedla a plakala

Hrály jsme hrdinky a bojovnice, abychom svou bolest neviděly…

Rozhodni se opustit svou starou roli a jít za svým srdcem, za láskou…

ŽENA JE LÁSKA

Miluška

Kam dál?

Komentáře