MOJE PROBUZENÍ: 3. Hrneček přeteče

Až muselo přijít něco, co mě zachránilo.

Přišla situace, která se opakovala už snad tisíckrát. Úplně běžná, docela nevýrazná, nic zásadního. Znovu obvinění, mlčení a žádná komunikace. Změň se ty, ty jsi špatná.

A v tom se to stalo. Všechno z hlavy mi spadlo do srdce.

Už nebylo co říkat, všechno bylo řečeno. Veškerá snaha končí. Není možné nic změnit. Jediné, co můžu udělat, je vyklidit prostor.

Ivanovi jsem řekla, že odcházím.

Asi si myslel, že je to jeden z desítek minulých odchodů, po kterých jsem se vždy zase vrátila zpět. Jen já věděla, že teď je to jinak. Že se už nikdy nevrátím.

Řekla jsem mu, že odcházím, protože jediné, co můžu udělat, je vyklidit prostor, aby nikdo nestál na pranýři a třeba potom, až tam nebudu, bude muset řešit své problémy sám a neházet je na mě. Že to třeba uvidí a změní.

Jak bláhová jsem ve své lásce k němu byla.

Jak stále jsem byla v režimu zachránit jeho. Jenže tohle hluboká láska dělá. To jsem ještě nevěděla, jak vypadá hluboká láska sama k sobě, tu jsem postrádala jako sůl.

Jasně jsem viděla tu chobotnici, co jsme společně vytvořili.

To obludné monstrum plné lží, začínající u mě. Co všechno jsem dovolila, aby se dělo díky mým nulovým hranicím. Dokonce jsem viděla i cestu, jak to vše rozmotat, jenže k tomu se musí alespoň komunikovat.

Moje záchrana byla jediná – vytrhnout se z toho spletence a konečně Ivanovi dovolit, aby si motal cokoliv dalšího, nebo rozmotával, nebo vůbec dělal, co chce. Prostě jen já svou roli v tom opustit.

Tento okamžik byl tak jasný, a přitom tak klidný.

Úplně přesně jsem cítila, že tohle chce moje duše. Žádný smutek, žádný pláč, žádné nepříjemné myšlenky ani pocity. Naprostý klid.

A potvrzení, že má duše jásá, přišlo záhy…

Děkuju Miluška

Celé MOJE PROBUZENÍ si můžeš přečíst TADY