MOJE PROBUZENÍ: 9. Obyčejnost života

Po přestěhování sem do tohoto domu, jsem vybalovala krabice a zabydlovala se tu.

Zažívala jsem velmi zvláštní stavy. Odmítání spousty věcí, které jsem měla v minulém domě.

Nesmyslnost je tu mít. Nepatřičnost. Jakoby je ten dům a můj nový život odmítal.

A tak spoustu krabic zůstalo zabalených na půdě a ty věci čekají, jestli je vůbec někdy vybalím. Spoustu věcí jsem poslala dál.

S přestěhováním cítím úplnou změnu mého přístupu k tomu, co potřebuju a co nepotřebuju.

Nechávám v minulosti všechno, co k ní patřilo. Opouštím všechno, co do mého nového života už nepatří.

Nedává mi smysl mít tu vázy s řezanými květinami, když na zahradě kvete všechno. Omezila jsem pokojové rostliny a rozdala je, všude za okny je přece všechno zelené. Nemám záclony, protože chci bez zábran vidět z každého okna ven. Vnímám dům a zahradu a okolí ve vzájemné propojenosti. To, co je venku, nemusí být uvnitř.

Ve starém domě jsem měla spoustu rituálních míst.

Prostor pro spojení s předky, místo k uctívání partnerství a rodiny, stěnu sebelásky, místo pro posilování hojnosti nebo zdraví. Spoustu předmětů, symbolů, svíček. Milovala jsem to. Tady mi nedává smysl nic z toho.

Tento dům a tento prostor má sám svá místa, kde všechny tyto rituály můžu dělat, a to navíc tak, že já jsem v nich. Já jsem tím rituálem.

Proč zapalovat svíčku, když můžu zapálit poleno v ohni na zahradě nebo v kamnech. Proč si vizualizovat a přát pevné zdraví, když fyzická práce, kterou dělám, je sama o sobě realizací tohoto přání. Proč se spojovat s předky fotografiemi, když jsou se mnou každý den na lavičce před domem. Proč mít zrcadlo sebelásky a své fotky, kde jsem byla nejšťastnější, když šťastná jsem každou minutou svého dne.

Přestala jsem potřebovat předměty na posílení mého duchovního spojení s čímkoliv.

A vím, že je to dar za jednoduchost života. Za obyčejnost, kterou žiju.

A taky dar za opuštění komfortu. Už nejde zmáčknout knoflík a je v celém domě za pět minut teplo. Musím jít do dřevníku pro dřevo a zatopit v kamnech.

Můj život je jeden velký rituál, který mi nastavuje život sám.

Já nic neřídím, já nic neplánuju, jen se vezu rituálem, který mi tvoří můj obyčejný každodenní život.

Ráno vstanu, když se probudím. Podle počasí venku se rozhodnu, co budu dělat. Prší, tak pracuju doma nebo jsem na počítači. Je hezky, jdu ven a pracuju venku. Jedu směrem, který se mi sám ukazuje. Na co mám chuť, to dělám.

Všechno zcela intuitivně podřizuju, nebo já jsem tím podřizována, nevím, cyklům Země.

Cyklům ročních období, cyklům dne a Měsíce. Vstávám, když vychází Slunce a když někdy zaspím, mám pocit, že mi utekl hodně důležitý moment dne. Chodím spát se setměním a nemám žádnou chuť protahovat moje ulehání do postele do noci.

Nemám televizi a přestala jsem sledovat filmy, nečtu knížky s cizím příběhem, kromě inspirativních, které mne mohou posunout. Mám pocit, že můj každodenní život je příběh plný překvapení a zápletek, že můj vlastní příběh je to, co mám žít a vnímat a cítit a užívat si ho se vším, co přináší.

Když se v noci probudím a táhne mě to ven, neváhám a vstávám a jdu vstříc tomu, co mě volá.

Hvězdná obloha, zářící měsíc, kapky deště, mlha nebo padající hvězdy. Vždycky mne ta nádhera překvapí a dojme. Pluju a nechávám se vést tím, co chce, abych prožila.

Celý den mne provází silná radost. Je to tak boží takhle si žít. Celý den mne provází vděčnost, až bych brečela.

Všimla jsem si, že práci, kterou dělám na počítači, konzultace, maily, tvorba obsahu, komunikace s klienty a vše ostatní, stíhám za mnohem kratší čas, ačkoliv dělám pořád to stejné ve stejném rozsahu, možná i větším. Když mám chuť, sednu si k počítači a „něco“ udělám. Jde mi to jako po másle, nechápu tu jízdu.

Moje tělo sálá zdravím a stejně jako já vědomě i ono se zbavuje minulosti. Vypadly mi dva zuby, které přesně symbolizují minulost. Jsem dojatá, jak mé tělo spálilo nemoci, které se neprojevily, a jen mi prostě vypadl zub.

Jdu zahradou a sbírám plody, ovoce a zeleninu, a pak z toho něco uvařím nebo to sním tak, jak to leží. Dávám do pusy malá rajčátka a moje chuťové pohárky se nemohou té šťavnatosti nabažit. Každá kulička hroznového vína nebo rybízu mne dojímá.

Tolik hojnosti. Tolik zabezpečení. Tak jednoduché to je se najíst.

Kamarád mi nosí nepasterizované mléko z kravína. Maminka mi ukázala, jak se udělá tvaroh. Jednou jsem asi zahřívala kyselé mléko jinak, než jsem měla, a vznikla mi mozzarella. Pozoruju, jak mi žije kvásek a dělám pokusy na kváskový chléb. Pláču štěstím nad svou šikovností a těším se, kam se posunu, co mě ještě tento prostor naučí.

Oblékám se do šatů, které jsem nosila ve městě. Pracuju v nich, nešetřím je na lepší příležitost.

Můj každý den je ohromná oslava, žádná lepší příležitost mě snad už nemůže potkat.

K večeru jdu na pivo do místní hospody. Sedím mezi starousedlíky, ptám se jich na vše, co mě napadá. Oni vyprávějí. Díváme se na fotbal. Hrajeme karty nebo na kytaru a zpíváme. Smějeme se. Užíváme si sousedství.

Nedávno jsem se zeptala jednoho z nich, jakže vypadá ta slavnost, která zanedlouho bude? Oslava konce léta, konce prázdnin.

„Copak si to nepamatuješ? Stejná jako loni!“

„Já tu ale loni ještě nebyla…“

Nevěřil stejně jako já. Mám pocit, že tu žiju celý život.

Můj život je plný, ale neplánuju ho já. Můj život se projevuje skrze mne. Já jen beru, co mi dává. A užívám si všechno.

Naučila jsem se konečně žít tady a teď.

Celé MOJE PROBUZENÍ  si můžeš přečíst TADY

Děkuju ti! Miluška