Neviditelný pocestný

Když jsem čítal knížky o Lidicích, zaujala mne i jedna drobnost, která se v mnoha pracích, které jsou jim věnovány, přehlíží, a celkem ani nebývá důvod, proč si uprostřed tolika hrůzy všímat jedné, zdánlivě okrajové záležitosti.

Už bylo rozhodnuto o osudu vesnice. Už byli vybráni ti, kdo měli vraždit, likvidovat. Proměnit tuto prastarou osadu do čehosi, co by se dalo nazvat “moderním Kartágem”.

A tehdy do oné vsi vešel NĚKDO.

Kdo to byl? Byl to neznámý…

Prostě kdosi přišel do vesnice, aniž by zřejmě tušil, jaký osud je pro ni připravován.

Když jsem se o něm dozvěděl, zaujal mne tak, že jsem o něm napsal příběh do své knihy “Vybraná tajemství profesora Kesslera”, domyslel jsem jeho jméno, domyslel jsem jeho osudy.

Mezi usedlými obyvateli vesnice se objevil někdo, kdo mezi ně nepatřil, kdo “přišel na návštěvu”.

Na kolika místech, jiných a pokojných místech, se mohl onen neznámý rozhodnout strávit tuto noc, noc zkázy, kde všude mohl přespat, mohl přespat i kousek od Lidic v trávě pod širákem. Nepřespal. Vešel do Lidic.

Poutník? Host? Náhodný pocestný?

Když byli zabíjeni obyvatelé Lidic, byl tenhle člověk zabit, jako kdyby byl obyvatelem Lidic. Nepatřil do vesnice, nebydlel v ní, jenom se tam znenadání objevil.

Byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Dodnes se nepodařilo historikům ani nikomu jinému zjistit, pokud vím, kdo onen neznámý příchozí vlastně byl.

Konečně víme, kdo to byl

Byl to SYMBOL.

O tolika katastrofách čteme, slýcháme, o tolika z nich k nám doléhají zprávy, někdo naslouchá už apaticky, co se to tam na druhém konci světa děje. Neznámí poutníci vcházejí do neznámých míst. Jsou to symboly.

Jako by vybízely, aby se člověk nesnažil být pyšný, uvědomoval si dotyky osudu a aby nepovažoval svou cestu za cosi vypočitatelného. Ale tohle nemusí vést k pesimismu.

Nedávno proběhla na internetu zpráva o Japonci, který měl naplánovanou cestu do Hirošimy a tedy do ní odejel. A na Hirošimu shodili pumu. Onen Japonec přežil, pochopitelně byl tím, čeho byl svědkem, otřesen.

A tak se vrátil vzpamatovat domů do Nagasaki. A na jeho domov padla nová puma.

Nedá se smutný osud definovat i takto – být v nesprávnou dobu na nesprávném místě?

A přesto tento člověk unikl konci tolika obyvatel Hirošimy, tolika obyvatel Nagasaki, přežil dvě americké pumy, ve zprávě z internetu se psalo, že zemřel teprve nyní.

Ano, je možné vejít za jedné krásné noci, za zpěvu cvrčků, do vesnice jménem Lidice. A už z ní nevyjít.

Je také možné přijet do Hirošimy, když už je určena puma, jaká na ni dopadne, a po jejím pádu se jít vzpamatovávat do Nagasaki. A přežít.

I ten druhý OSUD je možné považovat za symbolický.

Nejsme všichni takoví pocestní a nedrží naše cesty ve svých rukou kdosi mocnější a silnější, než si dokážeme představit?

Co zbývá?

Snad jediné – doufat, že ony sudičky, které jsou zřejmě “nejvědečtějším” zdůvodněním lidských osudů, na jaké se už ve starověku lidé zmohli, upředly onu nit tak, aby ji nepřetrhly ani pumy.

Tolik “pum” na člověka může padnout, tolik se jich blíží v jeho úzkostech a tak často se blíží.

I tady může pomoci ke ztišení stísněné mysli příběh, tak jako k nim pomáhal odedávna. Příběh o onom člověku, který si jednoho letního dne vyrazil do Hirošimy.

Martin Petiška

Ebbok Nic není náhoda a vše se vším souvisí je na AKADEMII CELOSTNÍHO ZDRAVÍ zdarma

s láskou vaše empatia

Kam dál?

Komentáře