Ráda bych vám vysvětlila pět základních věcí o pocitech:

1. Vaše pocity nejdou dobré nebo špatné.

2. Máte právo své pocity vyjádřit.

3. Nemusíte vždy jednat podle svých pocitů.

4. Nikdy se svého partnera neptejte:”Proč se tak cítíš?”

(Protože tím položíte důraz na příčinu, nikoli na pocity, chcete vysvětlení!)

5. City vás přiblíží k partnerovi, ale soudy vás oddálí.

Pocity a city máme všichni, občas se stane, že někdo naše city pošlape, někdy zase my zraníme někoho jiného, je to běžné a je to součást naší školy života, jednoduše se s tím smiřte. Bohužel většina z nás, protože máme strach z dalšího ubližování, protože si každý z nás pamatujeme situaci, kdy jsme to zkusili a někdo nás pěkně setřel, se naučila o pocitech nemluvit.

Když se narodíme, vyjadřujeme své pocity a city otevřeně, někdy až bolestně a nepříjemně otevřeně.

Možná si pamatujete situaci, kdy vám malé dítě řeklo, že vás nesnáší nebo jste zlí a oškliví (vsuvka – trápíte se dnes tím? a proč se tedy trápíte tím, co vám nepříjemného řekl nějaký dospělí? vždyť i on je malé dítě na cestě :-)) Malé dítě vyjadřuje své pocity přirozeně, ovšem my bychom měli vyjadřování svých pocitů vědomě řídit podle principu Být láskou, tj. neubližovat druhému.

1. Pocit není něco, co pramení z intelektu.

Neřekneme si:”Ten člověk mě pomluvil, tak se budu chvíli cítit zraněný.” Pokud vás totiž někdo zraní, cítíte se tak naprosto automaticky, tak to prostě je. Pocit je emocionální reakce, která vzniká a odehrává se, ať chceme nebo nechceme, ať se nám líbí nebo nelíbí.

To, že máme negativní pocity z nás nedělá špatného člověka, ani pozitivní pocity z nás nedělají dobrého člověka.

Je třeba přijmout fakt, že pocity jednoduše probíhají bez našeho vědomého působení. Naše vědomí přichází na řadu až poté, tzn. nebudu vraždit, když mi někdo řekne, že nejsem hezká, ale budu se snažit své pocity pochopit a vědomě změnit. Snažím se zjistit, proč mi dotyčný říká, že nejsem hezká, k čemu mě trénuje? Asi v tom, zda se nechám zviklat ve vlastním sebevědomí o sobě.

A pokud si ujasním, že mé sebevědomí o mně je v pořádku, poděkuji za trénink a nebudu se zlobit na dotyčného, své negativní pocity vůči němu změním na vděčnost.

2. Protože vaše pocity nejsou dobré ani špatné, není přece problém je vyjádřit.

A to vyjádřit jakýmkoliv způsobem. Nemusím říkat slovy, že jsem šťastná a cítím se skvěle, mohu to vyjádřit objetím druhého a jeho pohlazením. Slovní vyjádření pocitů je ale cíl, kam bychom se především v důvěrném vztahu měli dostat, takže jednoduše říci:”Jsem šťastná… Trápí mě tohle… Bojim se toho…. Cítím se odstrčená…. ” Můžete zkusit napsat vzkaz nebo dopis. Vaše snaha vyjádřit své pocity není o tom, že byste je následně měli společně rozebírat, vůbec ne.

Váš úkol je pocity vyjádřit a dost. Pokud partner o vašich pocitech ví, zařídí vše potřebné k tomu, aby sjednal nápravu, to mi věřte, a vy mu nemusíte vůbec říkat, jak. Tak stejně pokud se vám druhý otevře se svými pocity, jen je sdílejte a hned neraďte, co dělat.

3. Jen si představte, co by se dělo, kdyby každý jednal pouze na základě svých pocitů!

Šli byste do práce, když z ní máte špatný pocit? Nedali byste facku, kdyby vás druhý člověk naštval? Neváleli byste se vzteky po zemi, kdyby vám někdo odmítl v něčem vyhovět? Asi by to byla síla… Samozřejmě že člověk, který neumí vědomě ovládat své pocity (hlavně ty negativní) často říká:”Jsem už prostě takový a nic s tím nenadělám.” A vy si říkáte – není to skutečně jeho přirozenost, není to správné chovat se přirozeně? To není přirozenost, to je neschopnost a odmítání vědomě řídit svůj život a sám sebe, je to velmi nešťastný postoj. Takže ano, negativní pocit mít je přirozené, ale proto máme nástroj – svou mysl, abychom své pocity korigovali ve smyslu lásky.

Znát své pocity je důležité, ale důležitější je si uvědomit si, že pocity se mění, a proto není možné řídit svůj život podle pocitů!

4. “Proč se tak cítíš?” je zakázaná otázka.

Velmi často tak zkazíme hned svůj první pokus o rozhovor o svých pocitech. Otázka proč totiž vytvoří okamžitý odpor a obranný postoj, partner musí usilovně přemýšlet a vymýšlet důvody a opodstatnění toho, že se tak cítí, hledá pro vás vysvětlení a argumenty, abyste nesoudili, že se tak cítit mohl! Chápete? Otázka proč porušuje princip přijetí jakýchkoliv pocitů svého partnera a nastoluje atmosféru souzení. A pokud chcete někoho soudit, je k tomu třeba pozice nadřazenosti, tak přesně se partner cítí, jako obžalovaný.

5. Jeden z důvodů, proč nám dělá takové potíže porozumět svým i partnerovým pocitům,

je ten, že s těmito pocity spojujeme hodnocení, názory, hodnoty, obviňování někoho jiného, např. s oblibou říkáme:”Ten chlap mě snad zničí! Ta ženská mě dovede k šílenství!” Jednoduše vidíme příčinu svého hněvu v někom jiném, jenže je nutné si přiznat, že naše pocity jsou naše pocity a ne toho druhého, přestaňme s tím. V nás jsou, v nás vznikají a v nás se projevují, jsou jen a jen naše. Je normální se zlobit, ale je třeba přijmout, že tento pocit je můj a tak ho i vyjádřit:”Zlobím se, že říkáš takové věci.” Z této věty je jasné, že mluvíte o sobě a nekritizujete druhého, jen sdělujete, že když říká takové věci, vás to zlobí. Nesoudíte jeho obecně, jen tento jeden čin.

Naučte se vyjadřovat své pocity svému partnerovi, vždyť kdo jiný by měl znát celé vaše nitro než ten nejbližší? Vůbec nevadí, že to neumíte, ale začněte, nesuďte, nekritizujte druhého, nevytahujte kostlivce ze skříně, začněte tady a teď. Použijte způsob, který umíte a klidně přiznejte, že nevíte, proč se tak cítíte, že jste zmatení a nejistí, přiznejte, že tomu nemusíte rozumět, ale ten pocit je jednoduše tu.

Chceme-li být v partnerství úspěšní a šťastní, musíme se naučit vzájemně důvěřovat.

Důvěra znamená říci druhému o tom, jací skutečně jsme, a také mluvit o svých nejintimnějších myšlenkách a pocitech. Jako bychom vzali šperkovnici drahých kamenů, podali je partnerovi a řekli:”Tady jsou mé city, budou teď patřit nám oběma, protože vím, že se o ně budeš starat, nezadupeš je do bláta, nebudeš po nich šlapat a nehodíš je do popelnice.” Pokud se neotevřete vy, neudělá to ani váš partner.

Pokud nebudete riskovat a nezískáte odvahu jednoduše začít, nikdy se vám to nepovede.

K bezmezné důvěře je třeba velké odvahy.

Stále mějte na paměti jednu základní věc: Sami jsme se narodili a jsme vlastně stále sami se sebou, jsme pro sebe nejdůležitější. Jenže sdílet s někým druhým všechno, trápení, starosti, radosti, bolesti,… je přece tak nádherné a posilující, že to stojí za to to zkusit udělat. Věřte tomu, že tím, že dnes začnete mluvit o tom, co cítíte (začněte tím pozitivním, je to snazší), nastoupíte cestu nové kvality vašeho vztahu, takové kvality, jejíž dokonalost si dnes možná ani neumíte představit.

Hodně trpělivosti, chce to krok za krokem a pomaličku, ale důsledně každý den kousek.
S láskou vaše Empatia

Učíme se to společně v Žena je láska

Komentáře