Jak si vzít ze vztahu jen to hezké?

Dobrý den, snažím se pochopit co mi má můj vztah přinést do života, protože jinak se v něm cítím nespokojená. S přítelem žiju 3 roky, a „zamilovanost“ byla krásná, věděla jsem že je to on, že má podobné názory na život a že chce v podstatě to samé co já. Tak jsem do toho šla. Zrovna jsem ukončovala jeden těžký vztah plný násilí a drog, a utekla za jediným klidným člověkem kterého jsem znala. Dostali jsme se navzájem z drog, ale přeplácali jsme to kouření marihuany. Přítel hulí od 14 let, já se díky tomu dostala z pervitinu. Bydlíme už od začátku spolu, chtěli spolu dítě a tak nějak to vše bylo dobré. Miminko se povedlo napodruhé a já byla šťastná, problém nastal v tom, když jsem přestala kouřit a hulit, najednou jsem si začala všímat toho jaký jiný svět oba žijeme. Už dřív si přítel do toho rád něco popil, ale vždy se mnou doma, nikam nechodil, tak mi to moc nevadilo. A já byla s malou doma a starala se o ni, měla jsem to opravdu těžké, bylo to velmi plačtivé dítě a já jsem byla několikrát na pokraji zhroucení. Já se musela naučit jak ji uklidnit a sama jsem měla problém se sebou, protože jsem se nedokázala uklidnit, když jsem neužívala nic umělého co by to dokázalo. Teď s odstupem času mi řekl že jsem byla hrozná hysterka. Ale k jádru problému. Teď jsem s malou ještě pořád doma a ještě rok a půl budu. Přítel chodí do práce, ale tím že se každý den zhulí a donese si domů pivo, mě prostě hrozně bolí. Ne to že to dělá, ale to jak marní sám sebou, bez toho by to byl člověk s větším potenciálem pro něco co by dokázal tvořit, mohl by se zajímat o cokoliv, vím že to chce, ale je uvězněný v tom kole, zhulení, lenosti, přežrání a spaní. Vím že nikdy nepřestane, mluvili jsme o tom spolu několikrát, neřeší vůbec nic, finance, vše je na mě, zapomíná a já se pořád cítím jak mu něco připomínám jak ho „buzeruju“ a mě to hrozně unavuje, myslela jsem si že ve vztahu má žena vykvést, a já trochu vykvetla oproti tomu co bylo předtím, ale teď cítím jak chřadnu a moc se trápím. Začala jsem zase kouřit protože jsem byla podle všech na pěst. Nechci to dělat, nechci kouřit, nechci si s ním dát to pivo když přijde z práce, nechci nic nedělat a koukat se na to jak se ničí a já taky. On v ničem nevidí problém, nic neřeší, co se netýká jeho není jeho věc. Chtěla bych najít cestu sama k sobě, jak být klidná bez cigaret a bez všeho umělého, vždyť to v sobě mám, proč to nedokážu najít. Chci být tak krásný člověk a vím že jsem, ale….nevím jestli ve vztahu vytrvat a co na sobě ještě změnit. Myslet taky sama na sebe snad, hrozně žárlí, nemám skoro žádné kamarády ani kamarádky, za ty slova mi to nestojí. Jsem poustevník