Máme za sebou dušičky, vzpomínku na ty, kteří zemřeli. Jak smrt chápete vy?

O smrti jsme se bavili na webináři 

s odborníkem nejodborníkovatějším. Petrou, která vede domácí hospicovou péči a provází smiřuje se smrtí – umírající i jejich blízké.

Určitě se na něj mrkněte!

Já věřím, že smrt je jen přechodem do jiné dimenze. Nevěřím, že smrt je konec. Vlastně VÍM, že zmizet nemůžeme 🙂

Pláčem nad ztrátou zemřelého vyjadřujeme lítost sami nad sebou.

Lítost nad tím, co jsme nestihli, když jsme ještě měli společný čas. Jenže dělat už se nedá nic. Vrátit se už nedá nic. Litovat už nemá smysl.

Proto buďte vděčni za společně strávený čas, neobviňujte se za nic, stihli jste přesně to, co jste stihnout měli.

A přejte zemřelému radost z toho, co teď už si jen užívá!

Ach, Bože! Já přece nejsem doopravdy mrtvý – nebo jsem? Moje tělo je mrtvé, vidím je pod sebou, ale já se vznáším… dívám se dolů a vidím své tělo, jak leží na nemocniční posteli. Všichni okolo mě si myslí, že jsem mrtvý, ale já nejsem! Chce se mi křičet:”Ne, já nejsem doopravdy mrtvý!” Je to neuvěřitelné… sestry mi zakrývají hlavu… moji blízcí pláčí. Pokládají mne za mrtvého, ale já jsem stále naživu! Je to divné, protože moje tělo je mrtvé, zatímco já se kolem něj pohybuji. Žiji!

…stoupám stále výše a stále se vznáším… dívám se zpět dolů na své tělo. Je to jako ve filmu, jenže já v něm účinkuji! Doktor uklidňuje mou ženu a dceru. Moje žena vzlyká. Pokouším se dostihnout její mysl, říct jí, že jsem v pořádku. Je naplněná žalem, kerý se mi nedaří překonat. Chci jí říci, že už netrpím, jsem osvobozen od těla, už tu schránku nepotřebuji – na svou ženu budu čekat. Chci ji říci, že…ale ona mne neposlouchá. Najednou odcházím…

Nejprve bylo velmi jasno,, to bylo blízko Země. Nyní, kdy vcházím do tunelu, se šeří.
Je to dutina, nejasný otvor. A na jeho druhém konci je malý kruh světla.
Cítím tah, jemné zatáhnutí, myslím, že mám tímto tunelem projít. Jdu. Je stále více světlo, protože zářící kruh přede mnou se zvětšuje. Je to jako…
Zvou mne dále.
Světelný kruh se rozšířil, jsem za tunelem. Je tu zamračený jas, světelná mlha. Procházím přes ni.
Jsem na místě duchů.
Myšlenka! Vnímám přítomnost myšlenek všude kolem. Je těžké to vyjádřit slovy. Cítím myšlenky lásky, soudržnosti, vcítění. Jsou spojené s očekáváním. Čekají na mne. V tunelu jsem byl spíš dezorientovaný, teď se cítím bezpečně, uvědomuji si myšlenky, které ke mně přicházejí. Jsou to myšlenky pomoci, péče. Je to zvláštní, ale je tu přítomnost pochopení toho, kdo jsem a proč tu vlastně jsem. Nic nevidím, jen cítím – všude kolem je harmonie myšlenek.

Radujte se!

Zdroj: M. Newton, PHD.: Cesty duší – od konců k začátkům

Kam dál?

Komentáře