Co vám lékaři neřeknou – Falešná lékařská věda

V životě je příjemné mít své jistoty

Jedna z nepohodlnějších jistot, s níž jsme vyrůstali, je to, že moderní medicína činí zázraky a lékaři léčí choroby.

V historkách, které si vypravujeme, jsou doktoři oděni v symbolicky čistě bílé barvě, zcela pohlceni svým povoláním každičký den zachraňovat životy. A i když stále více lidí umírá v prostředí, které odráží celou naši současnost, na JTP a ve Sv. Kdovíkde, mají nicméně tito doktoři na jednotkách intenzivní péče prostředky ke vzkříšení z mrtvých.

Naší nej větší jistotou o medicíně je pocit, že je vznešenou a ctěnou vědou, jak ji dosahují vědci v laboratořích vyčerpávajícím zkoušením a hodnocením. Pyšně poukazujeme na fakt, že věda pokročila a zvítězila nad chaosem a temnotou dob, kdy lékaři dokonce ani nevěděli, že si mají mýt ruce.

Od druhé světové války a objevu dvou podivuhodných léků tohoto století – penicilinu a kortizonu – činí medicína skutečně zázraky.

Lidé, kteří by zemřeli na choroby z hormonální nedostatečnosti, jako je například Addisonova nemoc a na život ohrožující infekce, jako je zápal plic nebo zánět mozkových blan, se nyní snadno zotaví a navrátí k normálnímu životu.

Většina z velkých lékařských objevů – bezbolestné operace, antiseptické prostředí nemocnic, rentgen – byla odhalena v minulém století a dala Západu nejlepši akutní medicínu na světě.

Máte-li nepředvídatelný srdeční záchvat, operabilni mozkový nádor, téměř smrtelnou automobilovou nehodu, kritický porod, potom je pro vás bezkonkurenčně určena západní medicína s celým svým spektrem přístrojů kosmického věku. Pokud na mě někdy spadne dům, budu chtít, aby mě dala dohromady nejnovějšf vesmírná technologie Západu. Vážně, kdyby nebylo léků 20. století, má matka by byla zemřela již brzy po svých dvacátinách a já bych se nikdy nebyla narodila.

Jsou tu ovšem ještě dalši objevy druhé světové války, které vyústily až do absurdnosti atomové bomby a které nás zanechávají ve velkém napětí, co se bude dít s vědou dál.

První jiskřičky vědeckého věku medicíny se zažehly právě na spáleništi vítězů. Věda nám pomohla porazit naše lidské nepřátele. Nyní si troufá na ty mikroskopické. Začali jsme dobývat vesmír; a jak mé generaci sliboval časopis Life, nebude trvat dlouho a přemůžeme choroby.

K názoru o neomylnosti lékařské vědy přispívají lékaři a medicínské autority.

Kdykoli je řeč o vlastních úspěších. především ve srovnání s alternativními metodami, dělá si medicína nárok na morálního arbitra a chvástá se nezvrátíte!nými vědeckými fakty, na které nikdo jiný nemá. V roce 1980, v době stoupajících útoků na alternativní medicínu, opěvoval se sebeuspokojením Článek v British Medical Journal lékařský „rekord v počtu objektivních hodnocení hypotéz“.

Na znamení toho prohlásila ortodoxní medicína alternativní obory za nehodné následování.

V roce 1995 označily Královská lékařská společnost a Královská společnost patologů alternativní postupy léčeni alergií za nevědecké a upozornily, že „dokud nebudou tyto metody dokázány seriózními, randomizovanými, dvojitě slepými, placebem kontrolovanými pokusy, nemohou být přijaty do rutinní klinické praxe“;

Naše víra v lékařskou vědu je tak zakořeněná, že se začíná stávat neodmyslitelnou součástí našeho každodenního života.

Průměrná britská rodina může kdykoli vložil celou svou budoucnost do rukou lékařského pokroku. Budoucí matce určí prenatální testy, jestli donosí své dítě až. do porodu. Její dítě bude očkováno a její manžel dostane léky na snížení krevního tlaku a to vše bude provázeno ujištěním, že je do budoucna tyto léky ochrání před vznikem dalších nemocí. Lékařské testy rozhodnou, zda můžeme mít děti. zda můžeme pokračoval v práci, podstoupit operaci, zda jsme vhodní pro pojištění, zda máme nárok na císařský řez, a pokud nám zjistí pozitivní test na HIV. jsme odsouzeni jako vyvrhelové. Věříme, že jsou to lékaři se svými zázračnými metodami, které nás vysvobodí od ďábla, jenž dnes není takovým pokušením jako hrozící nemoc.

Ale tak, jak lpíme na myšlence vědy jako na síle spasení, je naše víra pomýlená. Pravda je taková, že lékařská věda ve skutečnosti příliš dobře nefunguje.

Spojené státy a Británie prohrávají svou „Válku s rakovinou*.
Úmrtnost na rakovinu prsu tvrdošíjně odmítá klesat navzdory mamograíiím a operačním technikám, které jsou vrcholem lidského umu.
Navzdory stům tisícům receptů na léky proti cholesterolu a stům tisícům vajíček. která nesmíme v dietách snižujících příjem cholesterolu sníst, se výskyt srdečního infarktu na Západě nezměnil.
Ruku v ruce se všemi těmi fantastickými chemikáliemi a počítačovými testovacími přístroji vzkvétají astma, artritis. cukrovka, rakovina – v podstatě všechny chronické degenerativní choroby, které lidstvo zná – a medicína nemá ani v nejmenším vliv na jejich dopad.

Letmý pohled na statistiku ukazuje, že s výjimkou případů, kdy vás přejede auto nebo kdy akutně potřebujete císařský řez, vás ortodoxní západní medicína nejenže nevyléčí, ale může váš stav dokonce ještě zhoršit.

Ve skutečnosti je v dnešní době vědecká medicína zodpovědná za značné procento nemoci.

Jestliže jste v nemocnici, dostali jste se tam s pravděpodobností jedna ku šesti proto, že některá z moderních lékařských metod selhala. Když už tam ležíte, máte šanci jedna ku šesti, že v nemocnici zemřele nebo budete během pobytu nějakým způsobem poškozeni. Protože je polovina tohoto rizika způsobena chybou fékaře nebo nemocnicí je, je osmiprocentní pravděpodobnost. že vás personál poškodí nebo nechá zemřít. Konečně, asi 1,17 milionů Britů skončí každý rok v nemocnici kvůli chybě lékaře nebo nežádoucí reakci na lék. 

Posuďte sami následující titulky a jejich nářky nad profesionální pohromou, které dnes většinou pokládáme za události všedního dne a které se jen někde krčí jako mrňavý novinový sloupek:

• Zjistilo se, že hysterektomie je ženám prováděna bez jejich souhlasu.
• Těhotné ženy jdou na potrat zcela zdravých dětí poté, co je u plodu chybně diagnostikována nějaká vývojová vada.
• Přibližně 1000 mikroskopických vyšetření buněk cervixu zjišťuje špatnou diagnózu.
• Ve spádové oblasti jedné nemocnice byla u téměř 2000 pacientů chybně diagnostikována rakovina a ti podstoupili léčbu, která zvyšuje riziko, že touto chorobou onemocní.
• Vyskytují se nové důkazy o hormonech léčících ženskou neplodnost, které obsahují zárodky Jacob-Creutzfeldovy choroby. Bylo též zjištěno, že virem Jacob-Creutzfeldo- vy choroby je kontaminován růstový hormon.
• Chirurgičtí pacienti umírají v nemocnici kvůli špatné péči.
• Stížnosti na lékaře se od roku 1977 ztrojnásobily.
• Polovina zkušených lékařů přiznává větší chyby při aplikaci intravenózních léků.
• Preskripce léků vzrostla během sedmi let o 30 procent.
• V Británii ročně zemře 13 000 lidí, protože pacienti vyžadující intenzivní péči nejsou řádně monitorováni.

A to je jenom to, co jsem četla v ranních britských novinách v průběhu jediného mčsíce minulého roku.

Tento apelující výčet nemá nic společného s neschopností nebo nezájmem. Velká část lékařů má dobré úmysly a pravděpodobně většina z nich je ve svém oboru vysoce kompetentní.

Problémem není řemeslník, ale jeho nářadí.

Faktem je, že medicína není vědou, a dokonce není ani uměním. Mnoho léčebných metod z repertoáru našich lékařů nefunguje – skutečně nebylo nikdy dokázáno, jestli zabírají, natož jestli jsou bezpečné. Je to falešná věda. postavená na kouzelnických tricích, domněnkách a slepých předsudcích, jejíž takzvaná vědecká metoda je do značné míry tápání ve tmě.

Mnoho léčebných metod, kterými lékaři léčí naše neduhy- ať již rakovinu prsu, srdeční choroby vyžadující operace nebo chronické stavy, jako je artritis nebo astma – se zavedlo do širokého používáni, aniž by byla provedena jediná platná studie dokazující jejich účinnost a bezpečnost.

Takzvaný „zlatý standard“, respektovaný lékařskými vědci jako jediný vědecký důkaz pravé hodnoty léku nebo léčebné metody, je randomizovaný, dvojitě slepý, placebem kontrolovaný pokus – to znamená studie, ve které je náhodně vybraným pacientům přiděleno užívání léku nebo pilulky cukru, přičemž ani vědec, ani pacient neví, co užívá. Přestože je každoročně provedeno tisíce studií, je touto nejzákladnějšim zkouškou prověřeno jen velmi málo z léčebných metod, které se považuji za pilíře moderní medicíny – jestli se vůbec někdy nějak zkoušejí.

Navzdory vědeckým řečem lékařů o rizikových faktorech a zodpovědně kontrolovaných údajích, přisným vládním nařízením, pečlivým přehledům pánů kolegů v odborné literatuře – navzdory všem pokusům schovat medicínu pod zástěrku vědy – dnes značná část toho, co považujeme za standardní lékařskou praxi, obnáší jen trochu víc než vú-dú 20. století.

Lékařské autority tento fakt ve své vlastní literatuře otevřeně připouštějí.

New Scientist nedávno na obálce jednoho čísla uvedl, že 80 procent dnes užívaných lékařských procedur nebylo nikdy řádně prověřeno.“ John Garrow, předseda Health- Watch, skupiny samozvaných ochránců lékařské cti, nedávno prohlásil: odhaduje se. že více než polovina všech forem péče poskytované v těhotenství a při porodu má neznámé účinky nebo by se od nich mělo .upustit‘. Nemáme žádný důvod k tomu. abychom předpokládali, že péče v ostatních oblastech medicíny je ověřována důkladněji.

Medicína, jak je dnes praktikována, je z velké části náboženským spiknutím.

Nejspíš diky zázračným lékům, jako jsou antibiotika, dospěli lékaři k přesvědčení, že by jejich černý kufřík měl být opravdu plný kouzel. Zesnulý doktor Robert Mendelsohn byl jedním z prvních, který přirovnával moderní medicínu k církvi, kde lékaři ve slepé víře následují doktríny vznešených kněží:

„Moderní medicína není ani uměni, ani véda. Je to náboženství,“ napsal ve své knize Confessions of a Medical Heretic (vydáno v Contemporary Books), „a když se dostatečně často zeptáte proč. tak dříve nebo později dojdete k rozkolu ve víře. Lékař se uchýlí k argumentům, že vy nemůžete o všech těch divech nic vědět ani jim nemůžete rozumět, protože ty jsou pouze jeho doménou. Jen to nechte na mně.

Lékaři věří v moc svých pracovních pomůcek tak horlivě, že se ochotné vzdávají veškeré přiměřené skepse, týkající se současných a nových lékařských léčebných metod – pokud jsou ovšem tyto metody v souladu s ortodoxní medicínskou praxí.

Většina lékařů a vědců operuje s předpokladem apriorní prospěšnosti, ať již byl, či nebyl podaný lék skutečně vyzkoušen: víme, že to, co děláme, je správné. Nadšení například pro růstový hormon je tak velké, že lékaři bez rozpaků ignorují ty nejhrubší vědecké poklesky při ověřováni jeho bezpečnosti, jen aby prosadili to, co vypadá prima facie jako dobrá věc. Víme, že to, co děláme, je správné.

Dokonce i když studie, které byly provedeny, prokázaly, že léčba je neúčinná či dokonce přímo nebezpečná, je jejich víra tak silná, že tyto skutečnosti jsou často přehlíženy.

Opravdu každá dobrá studie fetálniho monitorování – sledování plodu pomoci ultrazvukového přístroje, u kterého se předpokládá, že dokáže posoudit stav dítěte během porodu a narození – ukazuje, že tento postup přináší pro matku a dítě horší výsledek.

„Zdá se, že o tom mnoho starších porodníků dobře ví“ – bývalý primář Oxford Perinatal Unit opakovaně a obšírně o tomto faktu psal – ale fetální monitory jsou ve všech porodnicích v zemi používány dál. Víme, že to, co děláme, je správné.

To je pravděpodobně důvod, proč je lékařům cizí jakákoli logika.

V medicíně je mnoho věcí svázáno do logických uzlů. které se pokoušejí ospravedlnit očividné protimluvy pomocí argumentů, jež se podobají největším tajemstvím Alenky v říši divů. Kritik lékařství Robert Mendelsohn rád uváděl jako příklad velkohubosti doktorů citát: „Kojení je nejlepší, ale krmení lahví je dobré taky/*

„Vysoké hladiny cholesterolu v séru jsou důležitým rizikovým faktorem pro onemocnění koronárních cév/ napsal proslulý kardiologický badatel doktor Meir J. Stampfer z Harvardovy školy veřejného zdraví a tak jen potvrdil všeobecně rozšířený názor. Jedním dechem však jakoby v závorce dodává: „ale většina pacientu se srdečním infarktem! má normální hladinu cholesterolu“ 

Víra v neomylnost vlastních prostředků umožňuje lékařům osvojit si jako „zlatý standard“ metody léčení, které nejsou z velké části ničím jiným než pouhým experimentem, a uplatnit je na milionech lidí ještě předtím, než je jejich účinek plně pochopen nebo než ten který postup obstojí ve zkoušce času.

Oblíbeným argumentem lékařů, kteří se bezohledné derou vpřed, je názor, že kdyby čekali vždy až na pořádné důkazy, bůh ví, jakého by se dosáhlo v medicíně pokroku (a kolik milionů lidí by zemřelo).

Takovéto zdůvodňování nebere samozřejmě v úvahu obrovský počet lidí, jež zemřeli kvůli léčbě, o které se později zjistilo, že je nebezpečná. O inhalačních betamimetikách užívaných na astma se až po letech, kdy byly na trhu, zjistilo, že způsobily smrt mnoha lidi, a to je jen jeden z nejděsivějších příkladů léku, jehož potenciálně smrtelné vedlejší účinky zřejmě proklouzly schvalovací mašinérií bez povšimnuti.“ Nebo další, jako například amalgám v stříbrných zubních plombách nebo radikální mastektomie (uplné odnětí prsu používající se při zhoubném bujení, jsou metody, které byly vynalezeny v minulém století a nikdy nebyly náležitě vyzkoušeny nebo ověřeny, aby se rozhodlo, zda jsou bezpečné nebo účinné tak. jak se předpokládalo.

Medicína tak, jak se dnes provozuje, plně spoléhá na čísla.

Když vědci posuzují hodnotu nějaké metody, musí porovnat rizika léků nebo léčebných metod (a všechny způsoby léčby v ortodoxní medicíně s sebou nesou nějaká rizika) s jejich pravděpodobným přínosem a s rizikem choroby, která má být léčena. Lék, o kterém je známo, že má závažné vedlejší účinky, se vyplatí u těžkého, život ohrožujícího onemocnění, ale ne tehdy, když vás trápi záděry.

Lékařská věda je v zásadě vítězstvím statistiky nad zdravým rozumem.

Když upozornite na nechutná fakta, která najdete v nějaké studii, budou lékařští vědci, kteří také předpokládají, že medicínské způsoby léčby musí jedině pomáhat, celé pojednání natírat na růžovo nebo budou stříhat a lepit, tříbit a upravovat, jen aby udrželi očekávaný předpoklad či vymluvili nežádoucí výsledek.

Nedávno prokázala velká studie Nizozemského institutu pro rakovinu, že všechny ženy bez ohledu na věk, které užívají antikoncepční pilulky, mají zvýšené riziko rakoviny prsu.

Ještě více znepokojující je, že 97 procent žen mladších 36 let, které onemocněly karcinomem prsu, užívaly antikoncepci, a to po různě dlouhou dobu. Celých 30 let mluví lékaři o hormonální antikoncepci jako o nejbezpečnějším léku, který byl kdy vynalezen. Holandská studie, nyní již pátá a zřejmě nejprůkaznější,. která poukazuje na vztah hormonální antikoncepce k rakovině, je kolosálním trapasem pro veškerý průmysl zasvěcený tomuto typu kontracepce všech cenových relací.

Avšak po vytroubení negativních závěrů v úvodu článku začínají holandští vědci obracet a upravují všechny důsledky svých nálezů.

Zdůrazňují, že zvýšené riziko se objevuje hlavně u určitých podskupin. Protože čísla údajně neukazují žádné zvýšené riziko rakoviny prsu po dlouhodobém užívání mezi ženami před čtyřicítkou, přináší jejich studie vlastně dobré zprávy:

„Naše závěry souhlasí s množstvím dalších prací, že užíváni (orální kontracepce] ženami uprostřed jejich fertilního věku [25-39 let | nemá žádný nepříznivý vliv na riziko vzniku rakoviny prsu“.

Lékaři často podceňuji nebezpečnost léků zveličováním rizika, které vyplývá z jejich neužívání.

Většina studií je schopna ospravedlnit bezpečnost pilulek tím, že z těhotenství udělá nebezpečnou nemoc.

Poměr nebezpečí – přínos nepřeváží pouze v případě, že se domníváte, že riziko rakoviny prsu a děložního čípku, mozkové mrtvice nebo trombózy – všeho toho, čím vás hormonální pilulky ohrožují – je lepši než riziko nechtěného těhotenství nebo používáni kondomu.

Mluvčí Britské asociace plánovaného rodičovství, která má pravděpodobně lví podíl na rozšiřování pilulek mezi teenagery, bez váhání odmítá jakékoli nebezpečí vzniku karcinomu prsu argumentem, že toto teoretické riziko musíme srovnávat s „evidentním ochranným účinkem pilulek proti rakovině dělohy a vaječníků“. Jde o typický příklad medicínského uvažování.

Tento lék je výhodný, protože i kdyby vám způsobil nějaký potenciálně smrtící nádor, může vás „chránit“ proti jinému typu zhoubné choroby

(byť i toto je v každém případě velice diskutabilní závěr).

A protože lékaři medicínou žijí a věří v neomylnost svých nástrojů, jsou ochotni rozdávat nebezpečné léky se sebejistým předpokladem, že nové testy zjistí všechny vedlejší účinky, jež způsobují, a že tu jsou stejně ještě další léky, kterými tyto nové problémy spravíme. Tomu také odpovídá, že nadšenci pro plánováni rodiny vytrvale vysvětlují, že i kdyby pilulky způsobovaly rakovinu děložního čípku, mikroskopické vyšetření buněk z čípku zjistí časné změny, které se dají snadno léčil.

Je to jeden z mnoha příkladů osudové chyby, že se medicína považu je za neomylnou.

Úvaha funguje tak, že jestliže vyšetření, které je chybné v polovině případů, zjistí časnou rakovinu a jestliže je medicína schopná rakovinu vždy vyléčit, pak selhává pouze výjimečně.

Tato pokroucená logika vedla i k podceňování nových důkazů poukazujících na definitivní a neoddiskutovatelný vztah mezi vasektomií a vývojem rakoviny prostaty

(vasektomie je vyříznuti části chámovodu, což je vývodni cesta z nadvarlete do močové trubice, a je to jedna z nejužívanějších mužských antikoncepčních metod, především v rozvojových zemích. Dvě studie, ve kterých bylo vyšetřeno přes 74 000 mužů, kteří podstoupili vasektomii, ukázaly, že tato metoda zvyšuje riziko rakoviny prostaty o 56 až 66 procent.

Ti z pacientů, jimž byla operace provedena před 20 lety, jsou vystaveni omračujícímu zvýšení rizika na 85 až 89 procení. Jinými slovy, máte-li vasektomii provedenou před 20 lety, zvyšuje se tím vaše riziko, že dostanete rakovinu. téměř dvakrát.

Dalo by se říci, že je to dost otřesné svědectví. Nicméně po jeho zveřejnění podněcovaly některé odborné časopisy lékaře, aby říkali svým pacientům, že riziko rakoviny prostaty po vasektomii je zanedbatelné. Jeden článek se odvážil tvrdit, že ve srovnání s jinými metodami kontroly porodnosti (kondom? přirozené plánováni rodičovství?) je vasektomie „stále jedna z nejbezpečnějších“. Mluvčí Asociace plánovaného rodičovství souhlasí: „Tyto studie nám neříkají, že by vasektomie byla příčinou karcinomu prostaty“.

O lékařích a vědcích je známo, že rizika nemoci ve srovnání s riziky léku užívaného k její léčbě zveličují. Nebezpečný lék může vypadat nevinně, když z běžného, banálního problému uděláte smrtící chorobu.

V roce 1992 oznámilo britské Ministerstvo zdravotnictví (MZ), že se urychleně stahují dva ze tří druhů kombinované vakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (MMR). Oficiální stanovisko, které o příčině stažení těchto léků kolovalo v tisku poté, co byly píchnuty milionům patnáctiměsíčních batolat, vycházelo údajně z výsledků studie prokazující, že dva odvolané druhy vakcín mají „zanedbatelné“ (I na 11 000) riziko vzniku „přechodného“ a „mírného“ (jde o slova MZ) zánětu mozkových blan. Třeli typ vakcíny, vyrobený z odlišného kmene viru příušnic, prý toto riziko s sebou nenese.

V roce 1989, když jsem poprvé hovořila s doktorem Normanem Beggem z britské Veřejné zdravotní laboratorní služby, která v Británii doporučovala již zmíněnou vakcínu, ujišťoval mě, že příušnice jsou u dětí ve svém přirozeném průběhu velice mírným onemocněním. Příušnice, řekl. vedou „jen velmi zřídka“ k dlouhodobým a trvalým komplikacím, jako je orchitis (kdy onemocnění poškodí varlata dospělých mužů a jen příležitostně způsobí sterilitu). Příušnicová komponenta byla přidána jen proto, aby „zvýšila hodnotu“ očkování.‘

Od roku 1992, kdy byly dvě verze vakcíny proti zarděnkách, příušnicím a spalničkám staženy, však britská vláda začala malovat zcela odlišný obrázek a oznámila, že příušnice vedou k meningitidě v 1 případě ze 400. Takže i kdyby byla stará vakcína nebezpečná (a to musela být pěkně nebezpečná, když zmizela z trhu doslova přes noc), není prý tak nebezpečná jako příušnice.

Ale ovšem, dvě třetiny činnosti lékaře nejsou podloženy žádnými důkazy.

Nemáme žádný regulační orgán, jako je Úřad pro potraviny a léky nebo Výbor pro bezpečnost v medicíně, který by sledoval chirurgické obory, screeningové nebo diagnostické testy – nemáme nic než posudky kolegů prostřednictvím národních lékařských asociací.

Tím, že v těchto organizacích lékaři sledují jeden druhého, mají tendenci vzájemně si vše odsouhlasil a řídí se podivnou logikou bludného kruhu: jestliže se nějaká praxe všeobecně provozuje, musí být bezpečná, i když leckteré studie poukazují na něco jiného.

V případě chirurgie byla většina metod odsouhlasena bez jakéhokoli klinického zkoušení

(částečně i proto, že je velmi obtížné buď realizovat randomizovaný a dvojitě slepý pokus, nebo zrušit operaci s nepříznivým výsledkem). Zároveň si lékaři osvojují některé nové operační techniky s minimem důkazů, které by ukázaly, že jsou prospěšné, a že dokonce ani nějak drasticky neškodí.

Medicína, jak ji v praxi vidíme dnes, je soukromou konverzací mezi lékaři a pro lékaře.

Není pochyb o tom. že medicína dodržuje dvojí pravidla. Lékaři často soukromě ve své literatuře vyjadřují své pochyby, zklamání a obavy, týkající se určitých léčebných metod, ale selhávají, mají-li je odhalit v rozhovoru s pacienty nebo v tisku.

Nedávno vyšla najevo část burcující zprávy o očkování. Americké Středisko pro kontrolu a prevenci chorob v Atlantě ve státě Georgia odhalilo, že děti, které jsou očkovány trojitou vakcínou proti záškrtu / tetanu / černému kašli nebo proti spalničkám / příušnicim / zarděnkám, nesou třikrát větší riziko, že budou trpět epileptickými záchvaty. Tato informace byla ovšem předána pouze devíti vědcům, a jinak nebyla nikdy publikována.

Dalším prvotřídním příkladem této dvojí normy je otázka léčby rakoviny prsu.

V redakčním článku časopisu The Lancet byl otištěn prudký útok na neúspěch mamografie jako techniky, která měla zastavit rostoucí počet úmrtí na rakovinu prsu, a redakce zorganizovala konferenci, aby se prodiskutovala nová řešení: ve stejnou dobu volaly nejrůznější státní orgány po častějším provádění mamogramů.

Největší příčina úpadku lékařského výzkumu je skutečnost, že jeho valná část je financována společnostmi, které stojí o to, aby se získaly určité výsledky.

Tyto farmaceutické společnosti nejenže platí vědcům mzdy, ale často také rozhodují, kde – a zdali vůbec – budou publikovat.

Je potřeba si uvědomit, že tento průmysl má pochopitelně svůj nezadatelný zájem na podlomeném zdraví populace: kdyby farmaceutické společnosti našly místo „udržovací“ léčby na celý život způsob, jak pacienta skutečně vyléčit, brzy by zkrachovaly.

Neměnné podřízení medicíny farmaceutickému průmyslu a závislost budoucího lékařského výzkumu na těchto společnostech plodí atmosféru, ve které hlavní lékařský proud odmítá uvažovat o jiných léčebných přístupech, než je farmakologický a chirurgický, ačkoli existují bohaté vědecké důkazy, které tyto přístupy podporují.

Mnoho lékařů klasické medicíny obzvlášť hanlivě odmítá významnou práci novátorů a zároveň nekriticky vyzdvihuje spoustu chirurgických a na lécích založených řešení, která nejsou o moc víc než praktiky moderních šamanů. Vytváří to ovzduší, ve kterém jsou terapeuti rozdělováni do „alternativního“ a „ortodoxního“ tábora, místo aby spolupracovali na všem, co vychází ze solidního vědeckého základu nebo klinické praxe. Doktor Peter Duesberg, čelný profesor molekulární biologie na University of California. byl veřejně urážen pro své argumenty, dobře zdůvodněné v 75stránkovém publikovaném pojednání, že HIV není příčinou AIDS.

Abych vám dala nějakou představu o tom. jak medicína zachází s kacíři, dosvědčím vám, jak reaguje na vědecké důkazy podporující alternativní medicínu.

Nedávná studie, vedená na vědecké úrovni se všemi obvyklými dvojitě slepými, placebem kontrolovanými vyšetřeními zlatého standardu a s rozvahami, na které je medicína pyšná, ukázala, že homeopatie na astma skutečně zabírá. Vědci mají nyní důkaz: homeopatie funguje. Ve skutečnosti šlo již o třetí studii, která byla od roku 1985 provedena tím samým člověkem a která přinesla naprosto stejný výsledek.

Vedoucí výzkumné skupiny se nicméně v závěru své publikované zprávy od svých výsledků distancuje s poukazem na to, že další podobné testy mohou přinést falešně pozitivní, neboli chybné výsledky.

Navzdory vědecké koncepci pokusu článek v The Lancet naprosto odmítá akceptovat jeho výsledky:

„Co by mohlo být ještě absurdnější než myšlenka, že látka je terapeuticky aktivní v tak velkých ředěních, že pacient pravděpodobně nedostane ani jedinou její molekulu?

… Ano, princip ředění v homeopatii je absurdní: takže příčina jakéhokoli terapeutického účinku je pravděpodobně v něčem jiném.

Jinými slovy, vědecká metoda platí pouze na věci, kterým věříme, ale ne, jak se zdá, na něco, čemu nerozumíme nebo s čím nesouhlasíme.

Problémem této zabedněné věrnosti předsudkům a odmítání rozporu a pochybností, které se dotýkají nás všech, je to, že se za tímto postojem schovává standardní lékařská praxe, která z větší části nemůže příliš dobře fungovat.

Z nebezpečných léků dělá preparáty bezpečné a účinné.

Vyvolává zdání, že lidé. kteří léky nepotřebuji, by je měli užívat.

Ospravedlňuje spoustu zbytečných chirurgických zákroků, které vás mohou klidně zabít, ale zcela jistě váš stav nezlepší.

Zamlouvá mnoho slibných léčebných metod, které nepotřebují toxické léky nebo operační zákroky.

Přes ty nejlepší úmysly někdy způsobuje nevýslovnou bolest a utrpení, místo aby přispěla vašemu zdraví.

V podstatě jste ve vážném nebezpečí od okamžiku, kdy vkročíte do ordinace svého lékaře, zejména v případě, když vám řekne, že by si rád udělal několik laboratorních vyšetření.

Zdroj: Lynne McTaggartová: Co vám lékaři neřeknou

Toužím po tom, aby současný systém odumřel. Nevěřím už v jeho obrodu. Proto vás učíme, jak se o sebe starat sami a lékaře nepotřebovat (snad jen v případě zlomené nohy :-)).

Najdete na ZÁKLADECH CELOSTNÍHO ZDRAVÍ