Máš už karty Afirmace s Empatií – prvek Dřevo?

Všichni jsme děti, které se snaží zvládat situace, jak nejlépe umějí.
Všichni děláme chyby, nikomu se to nedaří dokonale.

To, že neumíme věci dokonale, je vlastně neuvěřitelně potřeba!

Jak bychom si mohli vzájemně připravovat nepříjemnosti, jak bychom si mohli jeden druhému připravit nejvhodnější podmínky k tréninku? Vždyť jsme tu ve škole a každý potřebujeme vlastní zkušenost – i tu nepříjemnou.

III. Svěřujte se druhým!

Druzí lidé jsou nám trenéry, a to ve dvojím smyslu.

Jednak nám svým chováním připravujíí situace, do kterých se my potřebujeme dostat. Sdělují nám nepříjemné zprávy osobně, osočují nás a nadávají nám, křičí na nás a odsuzují, nechtějí slyšet náš názor a nenechají si nic vysvětlit.

Nebo o nás mluví špatně stranou, říkají o nás nepravdy našim blízkým, pomlouvají nás našim přítelům, vyprávějí o nás zkomoleniny, jen aby nás poškodili.

Tímto nás dostávají do situací, ke kterým my sami se nějak musíme postavit.

Nejdřív si uvědomit, z jakého důvodu to já potřebuji, co mně na tom vadí a rozčiluje, následně to v sobě zpracovat a pak buď hodit s úsměvem za hlavu, nebo se naopak za sebe postavit.

A druhou formou tréninku druhých je trénink našich “blízkých”, kteří jsou jakože naši přátelé a mají nás rádi (my víme, že ti první trenéři nás možná mají rádi dokonce víc, než tihle). Jsou to lidé připraveni nás vyslechnout, připraveni nám poradit, ulevit od toho, co nás tíží, podpořit a uchlácholit.

Umět dostat ze sebe to, co mne bolí a rozčiluje, říci to druhému člověku, je stejně nutný způsob ventilace jako boxování do pytle.

Jen je maličko obtižnější, boxovacímu pytli je jedno, jakým způsobem do něj bušíme, našemu příteli ale ne. Na něj nemůžeme agresivně řvát a mlátit do něj hlava nehlava, musíme najít způsob, jak vyjádřit, co mi vadí, ale neublížit jemu.

To nám jde docela snadno, ne? A také docela snadno přijímáme, co nám přítel radí.

Jistě jste zažili, že poté, co jste se svěřili někomu blízkému, tak když on začal věci komentovat, vy už jste v podstatě žádný komentář nepotřebovali, dokonce jste se třeba dostali do fáze, kdy jste už žádné rady vlastně ani slyšet nechtěli, dokonce vám přišli naprosto mimo a už nepotřebné.

Přesně tak! Nesvěřujeme se druhým proto, abychom od nich získali radu, ale proto, abychom ze sebe dostali to nepříjemné, co v nás je.

A teď si představte, že naprosto rovnoceným trenérem je i ten “zlý”, který vám celou situaci způsobil.

Představte si, že byste dokázali stejně opatrně sdělit právě jemu to, co vás na tom trápí a co vás zranilo. Že byste prostě řekli přímo jemu, jaké pocity ve vás on vyvolal. Asi je vám jasné, že tohle chce cvik.

Sdělit pocit, neútočit, neobviňovat, nevyčítat, nebojovat, jen sdělit pocit.

Místo, abychom řekli:”Jsi neuvěřitelný padouch, žes mohl tohle o mně říct!”, tak řekneme:”Jsem neuvěřitelně rozčilený a naštvaný, žes tohle o mně řekl!” a dost. Je to stejná informace? Určitě ne!

První verze je obvinění, a po něm následuje obhajoba. Dotyčný neposlouchá vás, nezabývá se tím, co vy cítíte, ale brání se a vysvětluje, proč to udělal. K ničemu to nevede.

Druhá verze vede dotyčného k tomu, aby přemýšlel o tom, že měl věci říct jinak, aby vás nenaštval. A bude vám vysvětlovat, jak to myslel… nebude bránit sebe, ale vysvětlovat situaci. No a z toho vy už parádně poznáte, z jakého důvodu vám to všechno dělal, z jakého důvodu vy jste to potřebovali.

Nevěříte? Zkuste to 🙂

Musíte ale pouze sdělit pocit, a pak už mlčet a poslouchat 🙂 Mlčením a posloucháním dávám najevo, že názor druhého je pro mne důležitý, že ustoupím, abych dal prostor na vysvětlení, že jsem ochotný být měkký a nemám tvrdé odsuzování… změkčuju se! A léčím žlučník a játra.

Až uslyšíte vysvětlování, proč dotyčný udělal věci tak, jak je udělal, až z toho pochopíte, v čem vás to celé trénovalo, budete hned tomu dotyčnému vděčni! Hned přijmete tohohle “nepříjemného” trenéra se stejnou vděčností jako blízkého přítele. On jím totiž je 🙂

Pokud vás zajímá tohle téma, mrkněte na Tolerovat je láska

Kam dál?

Komentáře