MOJE PROBUZENÍ: 4. Setkání s andělem

„Pulzuje mi slinivka, mám šíleně vysoký spodní tlak, …“

„Na to se neptám, co se stalo?“ přerušil mě.

„Odešla jsem od Ivana.“

„Konečně!“ zařval, až jsem se lekla.

A pak:

„Počkej, počkej,…“, umí nahlížet do míst, která my nevidíme, a tak jsem čekala. A pak pokračoval:

„Čeká na tebe celý život jeden kudrnatej,…“

„To mě nezajímá, nechci chlapy vidět, teď chci řešit zdraví,“ tentokrát jsem ho přerušila já a na tuhle jeho větu jsem skoro zapomněla, ale je důležitá v dalším pokračování příběhu.

Za dva měsíce jsem byla zdravá. Jasný signál těla, že jsem udělala správný krok.

Trávila jsem spoustu času sama se sebou.

Zvykala si na samotu, učila se plnit si svůj den pro sebe. Hodně času jen tak být, spoustu uvědomění i meditací a zpráv odjinud. Oprašovala jsem zmrzlé vztahy se svou mámou, sestrou, rodinou, kamarádkami. Všude stejné odezvy na můj odchod – halelujá! Totální klid uvnitř mne mě neopouštěl.

V květnu jsem si na srazu základní školy povídala se spolužákem Markem, který žije v Kanadě a který se oženil s mou spolužačkou Marcelou z gymnázia. Druhý den dopoledne mi přišla od něj zpráva, že by mě Marcela taky ráda viděla a zda se můžeme potkat. Souhlasila jsem samozřejmě a ráda.

Co na mě nachystali, to jsem netušila.

V půl druhé na náměstí. Stojím u kašny a rozhlížím se, kde se objeví Marcela a Marek. Nikde nikdo, jen nějaký starý chlap, vagabund se motá kolem kašny a zírá na mě. Chvíli jsem to vydržela a pak se rozmrzele ptám, jako se ptáte někoho, kdo vás obtěžuje:

„My se známe?!“

A on udělal krok ke mně a já uviděla ten úsměv! Podlomila se mi kolena. Tomáš…

Můj spolužák z gymnázia.

Kudrnatej.

Po maturitě utekl do Kanady a žije tam doteď. Na našem srazu gymnázia před 25 lety to mezi námi zajiskřilo, zamilovala jsem se do něj jako blázen. Jenže doma jsem měla tři děti a Ivana, kterého jsem milovala taky. Takže jsem si nic nedovolila, ale na další sraz jsem ze strachu, že tam bude, raději nejela. Celou dobu jsem o něm nic nevěděla a ani ho neviděla. Až teď…

Zírali jsme na sebe a nevěděli, jestli se smát nebo plakat. A tak jsme se smáli a plakali zároveň. Objímali se, hladili, zírali na sebe a smáli se a plakali.

Celé odpoledne jsme povídali, naslouchali jeden druhému. Zírání nebralo konce, protože naše příběhy byly tak propojené. Vnímali jsme život, vztahy, Boha, všechno úplně stejně. Moje práce s lidmi stejná jako jeho, jen trošku jinak. Mezi řečí mi řekl větu, kterou jsem od Ivana nikdy neslyšela:

„Díval jsem se na jedno video a četl ty nesouhlasné komentáře pod ním. Byl jsem na tebe tak hrdý, na tvou sílu, jak to zvládáš ustát, jak si pevně stojíš za tím, co říkáš a co si myslíš.“

Vyprávěla jsem o síle ženské cesty a hnutí Žena je láska. O síle pasivního vědomého ženství. On o mužské práci, kterou dělá. Jeho životní motto je:

„Vykopej jámu a sedni si do ní. Pak ze sedu zkoušej vyskočit. Tak dlouho, až se ti to podaří. A až se tak stane, vykopej jámu hlubší.“

Leze po skalách bez pomoci, drží se jen silou svých prstů. Padá, a tak má sešroubovanou páteř a vyražené dva zuby. Pokračuje stejně dál.

Pořádá ceremonie a rituály. Tahá z lidí jejich temné stránky a stíny. Čistí je.

Mužsko-ženské propojení mezi námi bylo tak neuvěřitelné, že bylo naprosto jasné, že naše místa jsou na opačných koncích zeměkoule, kde jsme doposud každý žil.

A tak když se mi řekl, ať letím s ním, nešlo odpovědět jinak, než že mé místo je tady, stejně jako to jeho tam. Jakoby bylo nutné zachovat ten mužsko-ženský most napříč zeměkoulí.

Povídali jsme a povídali a jiskření mezi námi bylo silnější a silnější.

Oba jsme byli plní touhy, ten tah k sobě skoro nešlo vydržet. Jenže nás tlačil čas, museli jsme se rozloučit. Šli jsme ruku v ruce k našim autům, která jsme zcela „náhodou“ zaparkovali vedle sebe, políbili se a objali, každý jsme nasedl do svého auta a bez čehokoliv dalšího jsme se rozešli.

Pro mne to byl tak silný zážitek, který ani nelze slovy popsat.

To jsem netušila, že přijde ještě silnější. Dostala jsem za to jedno jediné odpoledne tolik podpory, tolik laskavosti, tolik pochopení, tolik napojení a souznění, že mi to stačilo. Vlastně jsem nepotřebovala víc. Bylo to pro mne jako setkání s andělem, který mi jen dal razítko, že má cesta je správná.

A tak přešlo léto. Cítila jsem ho neustále u sebe.

Pořád v tom stejném pocitu touhy a vášně jako s ním. Rozum mě neustále nutil na něj čekat, něco dělat, nějak ho hledat, nějak se s ním zkontaktovat. Ale srdce bylo stále ve stejném klidu, že vše je takhle v pořádku.

A pak jednoho večera jsem napsala Marcele, jak se jí daří.

O ona prý, že na náhody nevěří, ale právě teď sedí Tomáš v letadle směrem Čechy.

Za pár dní zvoní telefon neznámé číslo:

„Ahoj, tady Tomáš.“

„Proč ses mi celé léto neozval?“ vyjelo ze mě.

„A proč bych to dělal? Vždyť jsem celou dobu s tebou byl a tys to dobře věděla.“

Ano, věděla, cítila jsem, že jsme stále spolu i beze slov a kontaktu. To jsem ještě nevěděla, jak přesně jeho „práce“ vypadá, nevěděla jsem, že je šaman.

Ptal se, kdy může přijet. Zrovna jsem se stěhovala. Posunula jsem setkání o pár nutných dní. Řekl:

„Čekal jsem na tebe celý život, tak pár dní ještě počkám.“

Pak přijel. Ta síla mezi námi byla k nevydržení, byli jsme jak pod elektrickým proudem. Nemohli jsme se na sebe téměř dívat, a už vůbec nešlo se sebe dotýkat. Měla jsem pocit, že shořím. Skočili jsme do postele.

Čekala jsem hurikán, bouři, okna, ve kterých se budou třást tabulky skla.

Nic takového se nestalo.

Začal mě zvláštně houpat. Objímal mne, pevně držel v náručí a houpal. Spojení dvou duší bez spojení těl. Dýchal mi do ucha. Nevím vlastně, co dělal, ale zažila jsem nejsilnější milování za celý svůj život.

Pak jsme spali, on mi vyprávěl, já mu vyprávěla, jedli jsme, pili a kouřili, hrál mi na píšťalu muziku, kterou skládá. Nádhernější čas sdílení dvou duší jsem zatím neprožila.

Druhý den odjel, na nic jsem se neptala.

Jen řekl, že tolik něhy nemůže unést. Nešlo zůstat spolu. Věděla jsem od první chvíle, že to není chlap, kterému budu vařit a který se mnou bude uléhat každý den do postele. Naše místa jsou daná a nejde z nich odejít.

Od té doby jsem ho neviděla a ani nejsme v žádném spojení.

Pro mne ale bylo těch pár hodin s ním jako dotek anděla nebo čaroděje. Zanechal tak hluboký otisk v mé duši, že už není třeba nic víc.

Díky němu vím, co umím cítit, jak umím vnímat, čeho jsem schopná, co můžu dostávat a dávat. Co vše je možné.

Děkuju ti, Tomáši.

Děkuju za písničku, která se ke mně to léto „náhodou“ dostala a která mluví právě o našem setkání.

Tvář starého muže:

V ten večer nad jezerem zakroužil čáp

Měl křídla tmavá jak kovadlinu

Já chtěl tak moc tobě se vzdát

Než zhasnou svíce naproti v mlýnu.

A tam nás dva přikryla noc

A jen v tvých očích začalo hřát

Něco nás táhlo na ten most

Jen to nejlepší si dát

V hodinách světa začíná hrát

V záhybech šatů touha se vzpíná

Na rty dvě slova můžu dát

Než v rytmu křídel odletíš jinam

Tam kde nás dva přikryla noc

A jen v tvých očích začalo hřát

Co nás táhlo za ten most

Jen to nejhezčí si dát

Teď vidíš tvář starého muže

Ten co ti říká: „Nebudu zlej“

Cizí host co všechno může

Zazvoní třikrát, poslouchej

Teď vidíš tvář starého muže

Ten co ti říká: „Nebudu zlej“

Cizí host co všechno může

Zazvoní třikrát, poslouchej.

Děkuju vám! Miluška

Celé MOJE PROBUZENÍ si můžeš přečíst TADY