MOJE PROBUZENÍ: 6. Žádný strach

Jako dítě jsem se ohromně bála.

Tmy, být sama, že mi někdo ublíží. Provázely mě sny, které se stále opakovaly. Někdo mě honí, já někam utíkám, někde se schovávám, mám těžké nohy a nejde mi utíkat, přitom něco šíleného mi hrozí. Žila jsem strachem ve dne i v noci.

Strach mě neopustil ani v dospělosti. Bála jsem se v našem domě sama, i když jsem měla děti. Zamykala se i v ložnici.

Vůbec mi nedocházelo, že se tak projevuje moje karma – strach ze samoty.

A že bych ji měla trénovat v praxi. Což samozřejmě znamená být sama co nejvíc. Chodit do tmy a překonávat svůj strach. Jít do toho rohu a sáhnout si na kabát, o kterém si myslím, že je schovaný člověk. Už moje babička mi to říkala a já to dělala, ale pouze za její přítomnosti.

Rozumem jsem dobře věděla, že strach je výzva udělat to, čeho se bojíme, jít do toho.

Protože jen tak poznáme, že nebylo vůbec čeho se bát. Taky jsem dobře věděla rozumem, že sny a bdění je stav, který se propojuje, a stejně tak, jako vnímáme v bdělém stavu trénink okolí, tak sny nás vedou ke stejnému.

Ale nic z toho jsem nedělala.

Dokonce jsem měla vzorec, že s Ivanem je mi lépe a jsem šťastnější s ním a chci ve svém životě všechno prožívat společně. Že to bylo jen proto, že jsem jednoduše nezkusila být sama, mi vůbec nedocházelo.

Protože pokud jednou člověk zkusí být sám, užívat si čas pro sebe, překoná svou prvotní nechuť nebo vzorec stejný jako jsem měla já, nebo jakýkoliv jiný vzorec, např. že samota je opuštění a je to smutné, otevře se mu tak nádherný prostor, že už s tím nikdy nemůže přestat.

Nikdy nikdo jiný nemůže dát našemu životu větší naplnění než my sami.

A tak nikdy nikdo jiný nás nemůže učinit šťastnějšími než to umíme my sami. A jak jinak můžeme dělat to nejvíc pro sebe, než o samotě?

Samota naplněná radostnou aktivitou směřující k tomu být šťastný, plní naše srdce.

Vrací nás k naší duši. Začínáme slyšet její hlásek. Posilujeme své napojení na tělo. Zvedá se nám imunita, odvaha a síla. Díky tomu, že začínáme slyšet dříve neslyšitelné, víme, kudy se máme ubírat dál. Co dělat. Co nedělat. Kam jít. Kam nejít. Kdy odejít. Kdy zůstat. S kým zůstat. Koho opustit. A vše v lehkosti, radosti, důvěře, vděčnosti a hlubokém pocitu správnosti pro nás samé.

Samota je prostor pro vzestup naší intuice, rychlodráha.

Jaký spád to nabralo u mě, posdílím později. Dnes vůbec nechápu, kde jsem celý život byla.

Asi rok předtím, než jsem odešla od Ivana, jsem prošla regresní terapií.

Co se mi ukázalo v několika minulých životech, mi vzalo dech.

Ležím v roztrhané, špinavé košilce jako malá holka a dívám se do korun stromů. A pak si všimnu, že ležím na smetišti mrtvá. Odhozená jako nepotřebný odpad.

Vidím svět přes zamřížované okénko někde v suterénu. Nic než boty nějakého muže a hliněnou zem nevidím. Nebo jsem ve chlívku zavřená jako zvíře.

Pak obraz ženy totálně rozbité od neustálého znásilňování. Tři malé děti kolem mne a já ve strachu stále dovoluju cokoliv muži, který přichází, protože přináší jídlo pro mé děti. Pak umírám a posílám je z oné jeskyně pryč, do údajně nebezpečného světa, ale jiné volby není. Ony odchází, drží se za ruce a já vidím, že vstupují do ráje. Že nebezpečný svět byl pouze naimplementovaný do mé hlavy. Venku nic nehrozí.

A pak jsem úplně v jiném světě a skáču po dlouhých strunách, které vypadají jako barevné liány, a s ostatními tvoříme hudbu. Radostně skáču a tvořím. Žádný strach z výšky, z nezdaru, z ničeho, vím, že to umím a je to krásné.

Pokud se přestaneme bát, dokážeme ve svém životě cokoliv tvořit.

Bez omezení, s vědomím vlastních schopností a síly. Dokážeme všechno, co nás volá a těší. A děláme to, protože nemůžeme jinak.

Pak jsem se přestěhovala do nového domu starého čtyřista let s velkou zahradou.

Jsem tu sama. Od první chvíle se nebojím. Strach po odchodu od Ivana jednoduše odešel. Už ho nepotřebuju. Vím, že tady je ráj. Vím, že tady vytvořím cokoliv.

Včera tu byl Honza, kamarád, soused, a říkal mi, že se tu po vesnici v noci potuluje nějaký chlap a mám se zamykat. Se mnou to ani nehnulo. Jdu ve dvě ráno ven, když se vzbudím, a dívám se na hvězdy, a vůbec mě nenapadne vzít si baterku nebo se rozhlížet, jestli tam na mě někdo nečíhá. Je to pryč.

Nebojím se ani budoucnosti, ačkoliv vůbec netuším, jaká bude.

Nevím, zda v tomto domě zůstanu nebo budu muset odejít. Ale vím, že kamkoliv se hnu, strach už mě nebude provázet nikdy.

Nebojím se o sebe ani o děti, nebojím se o nikoho z nás.

Dívám se na hvězdy a vím, že vše je v pořádku a láska zvítězí. Je lhostejné, zda tady a teď v tomto životě a já to zažiju. Čas nehraje roli. Prostě vím, že kráčíme všichni a já taky vstříc svému lepšímu já a světu, kde nebude strach. Nevím, jak to vím, ale vím to.

Vím to i proto, že zažívám každičký den, jak je o mne postaráno.

Plně důvěřuju a beze strachu žiju tady a teď.

Celé MOJE PROBUZENÍ si můžeš přečíst TADY

A já ti děkuju! Miluška