MOJE PROBUZENÍ: 7. Důvěra

Po přestěhování do nového domu, kdy jsem opustila a odpustila, přijala a smířila se, zbavila se strachu, jsem zůstala v energii pasivního ženství jako s Ivanem – staral se o mne opravdu skvěle – a nechala, ať je o mne i nadále postaráno. Odmítla jsem se vracet do mužské aktivity jen proto, že potřebuju něco chlapského zařídit, a vlastně se už do toho vrátit neumím. Vyslala jsem jen záměr a vše se začalo dít pro mě.

Čím méně řeším, jak vše proběhne, tím lépe to proběhne.

O dům a to, co v něm potřebuju zprovoznit, se starají cizí muži. Dávám jim důvěru a nechávám všechno na nich, ať vymyslí, zařídí a následně udělají, co je třeba. A vždycky to vyjde nad mé očekávání skvěle.

Jako první přišel kominík.

Pak tu byli dva kominíci najednou. Co dělali s kamny a komíny, kloudně nevím, ale nařehtali jsme se neuvěřitelně a ačkoliv na mne původně neměli žádný čas, tak tu strávili celé dva dny.

Na komíně bylo potřeba něco zazdít a tak mi kominík říká, ať si pozvu nějakého zedníka.

„Nikoho tu neznám, jsem tu týden.“

„Tak vám dám telefon na Jardu, to je soused tady pod vámi. A víte co, tak já mu rovnou zavolám.“

Jarda přišel hned ten večer a druhý den komín přizdil.

Od té doby je Jarda můj dvorní opravář na vše.

Jako žena jsem potřebovala zprovoznit kuchyň. Ne moderní, ale zachovat všechny prvky starého domu a zařízení, včetně starých kamen, ale tak, aby se mi pohodlně vařilo. Přišel soused truhlář, já mu řekla svou představu, a on vymyslel něco tak pasujícího sem, že si nové kuchyně ani mí synové téměř nevšimli, jak to sem sedlo.

Měla jsem představu o dlažbě a dlaždicích a předala ji Jardovi.

Protože jsem neskutečně nerozhodná a vybírala bych celý den a nakonec nic nevybrala, šel vybírat se mnou. Otevřeli jsme dveře do obchodu s dlažbou a než jsme došli k pokladně, měli jsme vybráno. A to stylem: „Koukej!“ a já na to: „Tak jo!“

Největší jízda byla při vybírání lina.

Chtěli jsme takové, aby sedlo ke kuchyňské desce. Prodavačka nás zavedla do velkého skladiště, kde uprostřed stál stůl a na něm několik desítek vzorkovníků lin. Vyprávěla, jaké jsou druhy lin, podle čeho vybírat a že nám nechá čas, ať si to v klidu projdeme. A pak namátkou otevřela první vzorkovník a přehodila vzorky lin. A zůstalo to otevřené přesně na linu, které jsme chtěli.

„Tohle bereme!“

„No počkejte, vždyť jste si nic neprohlédli!“

„Není třeba, tohle bereme.“

Za pět minut vybráno…

Potřebovala jsem sekačku a tak se ptám Jardy, jestli by mi ji někde nekoupil.

„No to si musíš vybrat takovou, aby měla tohle a tamto,…“

„Nemusíš mi to říkat, mě stačí, když ji vybereš sám a pak mi ji předvedeš.“

Zíral na mě:

„Přece si ji musíš vybrat sama ne?“

„A proč? Stejně nevím, podle čeho ji mám vybírat, víš to ty.“

Přivezl sekačku.

„Jééé, je červená, takovou jsem chtěla!“

Jarda klekl smíchy.

Tak takto je o mne postaráno.

Celý svět mi pomáhá a vše jde ruku v ruce s mým záměrem. Někde prohodím požadavek a objeví se řešení a rovnou hned přijde někdo to udělat. Já nemusím vůbec nic. Nic nesháním, nic nevybírám, nic neřeším, vše nechávám povolanějším. Dávám plnou důvěru a to se mi vrací.

Muži jsou překvapeni, protože takové jednání neznají, a tak se mohou přetrhnout, abych byla spokojená a líbilo se mi to.

Dát důvěru ale znamená přestat kontrolovat.

Muži tady fungují úplně jinak, než jsem byla zvyklá. Jestli si myslíte, že mi zavolají, kdy přijdou a také to dodrží, tak se mýlíte. Prostě řeknou:

„Dobře, takhle to udělám a někdy přijdu.“

Zeptám se:

„Kdy asi?“

Odpověď:

„Až mi to vyjde.“

Hm…

A pak někdy se nečekaně objeví na zápraží a jdou na to. Ohromný úsměv na tváři, že jsou u mne. Je to naprosto jiný level pomoci. Oni ví, co potřebuji. Já vím, že jsou tak zaměstnaní, že neví, kam dřív skočit. A tak všichni plyneme tak, jak to vyjde. Ajak to vyjde, nikdo dopředu neví.

A tak podpora znamená vždy nechat toho druhého, ať se rozhodne sám, kdy mne podpoří.

Je to svoboda, volnost, žádný tlak. Jen tak může fungovat podpora v hluboké důvěře.

Vím naprosto jistě, že je o mne postaráno a vše se stane. Potřebuju ale vědět, kdy se to stane?

Záměr vyslán, potvrzen a já jen čekám, kdy se realizuje. Je to stejné jako s přáním si. Prostě ho vyšlete jako objednávku do Vesmíru, ale už neřešíte, zda objednávka byla skutečně přijata, zda se vyřizuje, zda už byla odeslána. Prostě odklepnete objednávku a VÍTE, že je na cestě k vám. Popravdě je to dost tvrdá dřina udržet se ve stavu nekontrolovat…

Jsem za tohle ale neskutečně vděčná, protože takto skvěle můžu trénovat svou ženskou pasivní roli i bez svého vlastního muže.

Zjišťuju, že všechny rady, které jsem kdy ženám dala, platí a fungují i pro singl. Teď to zažívám na vlastní kůži.

Je to nádherné potvrzení, že si můžu stát za vším, co jsem ženám kdy vyslala. Pasivní ženství rozhýbává aktivní mužství, vždy a všude. Jen chce žít pasivní ženství v praxi.

Předat, nekontrolovat a důvěřovat.

Je o mne postaráno, vše se děje pro mě.

Celé MOJE PROBUZENÍ si můžeš přečíst TADY

Děkuju ti! Miluška