MOJE PROBUZENÍ: 8. Duch místa

Místo, kde žiju, je magické. Jiný Vesmír, jak říkají ti, kteří za mnou přijedou.

Já cítím silnou, hlubokou pokoru, že tu můžu žít. Víska byla založena před více než 500 lety, kdy byl postaven i tento dům. Při čtení kroniky se mi tají dech. První záznam o mlynáři Josefu Večeřílkovi, který se tu v domě narodil v r. 1855, a který se proslavil řezbářstvím, mi přinesl jeden soused. Druhý soused záznam o Josefu Kriwském, narozeném tu r. 1761.

Jsem zvědavá, do jaké hloubky se ještě dostanu.

A všichni mi o těch, co tu žili, vypráví.

Jak se schovávali ve sklepě mého domu za války před bombardováním. Jak na mém rybníčku jako kluci bruslili. Jak lezli na vysoké stromy, které lemují zahradu. Jaká zvířata tu chovali, jak se jmenovali jejich psi. Jak zpívali, hráli na kytary a pořádali letní slavnosti. Jak tu slavili narozeniny a jak je pohřbívali.

Vnímám ten zástup lidí přede mnou a s pokorou vplouvám do toho, co tu žili.

Nemůžu tento dům ani zahradu rekonstruovat klasickým stylem, jak je to běžné. Něco ve mně volá, že můžu jen opravovat, ale co jde, nechat tak, jak to je. Všechno funkční zachovat, ať to pokračuje.

Jako bych musela nechat tu energii minulosti téct dál, nemůžu ji přerušit.

V kuchyni zůstala stará kachlová kamna.

Na dřevu vařím, dřevem topím. Všechny poličky, skříňky zabudované ve zdích zůstaly tak, jak byly, včetně dvířek, zámků a kování. Dveře jsou stará poctivá práce, podle jejich reliéfu jsem přizpůsobila reliéf dvířek na nových kuchyňských skříňkách. Barvu všeho ze dřeva zachovávám původní.

Přivezla jsem si sem starý sekretář, který mi zůstal po mé babičce.

Vklouzl do nové kuchyně jako by sem odjakživa patřil. Pak jsem si všimla skla na jeho prosklených dvířkách a skla na dveřích do kuchyně. Naprosto stejné sklo. Drobné malé hvězdičky.

Potvrzení, že sem vkládám jen to, co sem patří. Úplně se zalykám vděčností.

A tak zachovávám stejná dvojitá okna, i když jsou dnes modernější a navíc s dotací. Zdi nechávám opravovat klasickým způsobem, stropy zůstávají v základu slaměné, podlahy dřevěné. Nemůžu sem dát sádrokarton ani nic umělého. Nemůžu to tomu domu prostě udělat. Nejde to.

Zahradu pozoruju a dívám se, co potřebuje.

Žádné pergoly nebo stání na auto, žádná místa na grilování, žádný bazén v mé mysli nemá místo. Občas něco zkrátím, přesadím, ustřihnu, zasadím něco nového. Cítím, co sem nepatří a to dávám pryč. Keře odněkud z Asie, které sem zasadili majitelé, kteří sem jezdili jen na chalupu.

Množím a sázím keře, které patří sem, na Vysočinu, a které budou i nějak užitečné. Něco uzobnu já a něco ptáci.

Uprostřed zahrady vím, že bude kvetoucí louka.

Nemůže tu být sekačkou upravený trávník po celé zahradě. Kolem loučky vidím vysekané cestičky a pár míst, kde chci chodit bosa a nějak trávit čas. Odpočívat, péct si něco na ohni, ležet, zobat maliny a ostružiny, sbírat rybíz a dívat se na hrozny vína, být schovaná, zírat do korun stromů nebo na nebe.

Popravdě dost dřu. Ačkoliv to vypadá, že téměř chodím od ničeho k ničemu, tak je to dřina.

Vozím, nosím, hrabu, rýpu se, sekám, řežu, štípu, hloubím, sázím, pleju. Ani mě nenapadne vyjet si na kole, abych vypustila energii a posílila svaly. Nějaké posilovně a cvičení se jen směju. To, jak pracuju, je to nejlepší posilování těla, to nejsmysluplnější.

Nechala jsem spravit zápraží, abych nechodila v bahně. Trošku víc kamenů, ze stejného lomu jako ty kameny, které tu už leží. Z Víseckého lomu samozřejmě. Můj zásah není vůbec poznat, a to mě o to víc spojuje s minulostí a zaplavuje pocitem, jak moc jsem tu potřebná právě v tomto nastavení, v jakém jsem.

Na zápraží nechávám stejnou lavičku, ze které je nádherný výhled na Železné hory.

Zažívám každý den stejný pocit jako všichni přede mnou, kdo tu sedávali. Boží klid, až mě bolí uši, a nádherná podívaná.

Ve sklepě, který je klenutý, kamenný jako celý dům, se studánkou uprostřed, kde se za války schovávali lidé z vesnice před nálety, protože je to jeden z největších sklepů ve vesnici, se mnou žije netopýr. Přes zimu si tam visí a spí.

Vrací se sem vlaštovky.

Ve starém chlévě jsou dvě hnízda. Začala jsem tomu místu říkat U vlaštovek. Vrací se každý rok a je jim jedno, kdo tu žije. Stačí jim stejné hnízdo na stejném místě.

Pozoruju ta droboučká stvoření a zírám na jejich vytrvalost, se kterou opravují hnízda. Krmí svá mláďata s neúnavnou trpělivostí, stále dokola a pořád. A když je vyvádějí! Tolik radosti, stálého opakování tréninku letu.

Jak mohou tato stvoření přesně vědět, kde je jejich domov, kde je místo, odkud vzešly? Jak trefí z takové dálky?

Jsem tak vděčná, že neomylně trefí a budou se vracet za rok, za dva, pořád.

Ke mně, jako se vracely, když tu žil kdokoliv přede mnou a budou se vracet, ať tu bude žít kdokoliv po mně. Nekončící rytmus života spojený s místem. Boží dílo.

Žijí tu se mnou další bytosti. Strážce zahrady jelen. V domě mám Karla.

První setkání bylo s Karlem. Lehl si k Marcelce, která tu byla na návštěvě do postele a přimáčkl se k ní. Vykvíkla leknutím, jak silně cítila muže, který se k ní přitulil a pevně ji chytil za boky. Ohlédla se a samozřejmě nikoho neviděla. Cítila se ale v tak pevném bezpečí, že v klidu usnula.

Další byl jelen, posvátný strážce prostoru, který se ukázal Kačence, mé dceři. A znovu Karel. Dal jí instrukce, co je třeba udělat jako první. Třeba zasadit lípu. A přesně kde ji zasadit.

Trošku jsem byla na Karla naštvaná … proč nekomunikuje se mnou?

„Protože ty přesně děláš, co máš, nemusí ti nic říkat.“

Tak jo. Jsem tu a zachovávám vše, co zachovat lze. Pokračuju v práci všech, co tu žili přede mnou. A to, jak se mi to vrací, mi bere dech.

A vím, že vše, i komunikace s Karlem nebo kýmkoliv, kdo tu se mnou je, přijde. Občas cítím, jak se ke mně v noci přimáčkne kočka a když zašátrám a chci ji pohladit, zjistím, že tam žádná kočka není. Vím, že se mne dotýká Karel a že se mnou brzy začne i mluvit.

Neskutečně se těším na vše, co nás společně čeká při tvorbě tohoto magického prostoru.

Je to cesta a kráčíme jí ruku v ruce se všemi před námi a za námi.

Děkuju vám. Miluška

MOJE PROBUZENÍ celé si můžeš přečíst TADY