Proč schováváme svou neschopnost změnit se za láskyplné slovo: Odpuštění?

Známe to všichni…

► Někdo o nás řekne něco špatného, nebo naopak si vůbec si nevšimne, že jsme něco dobrého udělali.

► Někdo nás nařkne a obviní ze špatného úmyslu, který jsme vůbec neměli.

► Někdo nám vynadá za něco, za co vůbec nemůžeme.

► Někdo se na nás urazí a nemluví s námi, i když my vůbec netušíme, co se stalo špatného.

► Někdo si nás nevšimne, jak je rok dlouhý, nezavolá a nenavštíví vás, a my se cítíme odstrčení.

Tolik situací se stává, kdy se můžeme cítit ukřivdění a ublížení…

A co uděláme my?

Ve svém pocitu ublížení se rochňáme, každému o tom říkáme, s každým to řešíme, každému to vysvětlujeme, chceme ode všech potvrzení, že je normální se cítit ublíženě, že na to máme právo, protože on…

A tak krásně své pocity ublížení přiživujeme a zveličujeme.

A nakonec se dostaneme do stavu, že mluvíme o tom, jak těžké je pro nás mu odpustit.

A že milostivě možná někdy uděláme ten těžký krok, a že dotyčný, co nám ublížil, by měl safra vědět, jakou ohromnou věc pro něj děláme!

Proč se sami vědomě do tohoto stavu vůbec dostáváme?

Protože chceme získat pozornost. Protože si myslíme, že by si nás druzí měli víc všímat. Protože chceme sdílet s druhými lidmi to, co nezvládáme.

Ale je tohle postup, který nám pomáhá? Určitě NE.

Já vím dobře, že odpuštění není snadné a je třeba se tomu učit. Ale taky dobře vím, že je naše volba, jak se zachovám a co s ublížením udělám. Jestli ho rozmáznu do nekonečných rozměrů nebo smáznu co nejrychleji. Doporučuji druhou verzi…

Vaše pocity vznikají vašimi myšlenkami. Na co myslíte a jak myslíte, tak se cítíte. Tečka.

(Pokud patříte mezi ty, kteří si stále myslí, že své pocity nemohou ovládat a vymlouvají se na to, že přece svým pocitům máme naslouchat, tak si přečtěte článek Řídíte se svými pocity?)

Přestaňte se vymlouvat na druhé a prostě se rozhodněte, že se stanete člověkem, který rázně a se vší rozhodností NEBUDE řešit druhé lidi a ani to, co druzí lidé DĚLAJÍ.

Že se pouze zeptá, z jakého důvodu to z lásky ke mně dělají, a pokud odpověď nepřijde, prostě přesměruje myšlenky jinam a vypustí to. Já vím, já vím…

Říkáte, že to není snadné prostě ublížení vyhodit z hlavy a myslet na něco jiného.

Jasně! Není to snadné, ale je to jediná cesta, jak to změnit!

Naučit se používat výhybku ve své hlavě, abychom uměli přehodit negativní myšlenku na nějakou pozitivní, snadné není.

Ale pokud se to člověk naučí, jeho život se stává JEN nádhernou procházkou pozitivním světem bez problémů.

Jsou jednoduché techniky, které když člověk používá, stanou se výhybkami.

Možná jediný problém, proč to už všichni neumíme, je ten, že ty výhybky prostě zatím nepoužíváme prakticky, že o tom jen žvaníme 🙂

Jenže přece znáte výrok Jardy Duška, že všechna slova bez činu jsem jen kecy, kecy, kecy…

Tak se neschovávejte za láskyplná slova, ale měňte sami sebe!

Pokud se cítíte ukřivdění, zrazení, odstrčení, smutní, nemilovaní,… je to váš pocit a nikdo druhý s ním nic neudělá.

Svůj pocit musíte změnit vy sami! Tím, že něco uděláte prakticky!

Jsme šťastní z mnohých z vás, kteří to prakticky už umíte. Přečtěte si, jak to vypadá v praxi, co napsala jedna z účastnic kurzu Odpustit je láska:

„Milá Miluško a Ivane, díky vám, jsem zvládla vzít své oba rodiče za ruku a poděkovat jim za svůj život, který mi dali, za vše co mě naučili, říct jim, že je mám ráda. Byla to vzácná chvíle, mám 58 let, staré rodiče a jsem šťastná, že jsem to zvládla, byli v mládí mými tvrdými trenéry. Je to pryč; láska, radost i slzy dojetí v jejich i mých očích jsou živé. Děkuji, Miluško, bez Tvého kurzu by mě něco takového ani nenapadlo. Mirka Jsem 6kov.“

s láskou vaše Empatia