Inspirace Ivanovým příběhem:

Jak jsem přestal kašlat, když jsem jí odpustil

Miluščiny počáteční aktivity se zdravým životním stylem (celostním zdravím) jsem velmi intenzívně bojkotoval, a její setkávání s prapodivnými existencemi, blábolícími (podle mě) naprosté nesmysly, jsem nemohl vystát. Věci jsou přece tak a tak, to a to je správně, tělo si řekne, co je pro něj dobré, nemůžu za to, že jsem nemocný, proto jsou tu doktoři atd. Tečka. Kdybych tenkrát uměl překonat své ego, musel bych si připustit, že vlastně mě to ale v nitru duše moc a moc zajímalo.

Jenže Miluška chtěla pořád někam jezdit, u nás v kanceláři pořádala přednášky a konzultace, ale hlavně – nemohl jsem jí odpustit, že všechny ty pochybné existence pro ni byli důležitější, než já. Jejich názory byly pro ni svaté, a já byl trouba, který ničemu nerozumí.

Tak jsem prudil, a prudil, a prudil..

No, nebudu to prodlužovat, moje dušička dobře věděla, kam mě chce dostat, tak jsem musel dostat „za vyučenou“. Nejdřív fyzicky. To nejlíp funguje, obzvlášť když tam je strach.

A tak přišlo období, něco po čtyřiceti letech, kdy jsem každou zimu prokašlal. Trvalo to několik let, a protože veškeré lékařské pokusy nakonec skončily konstatováním, že „je to asi psychického původu“, smířil jsem se s tím, že už mi není pomoci, a holt druhou polovinu života prokašlu. Přestal jsem to řešit.

Jenže to se asi mojí dušičce nelíbilo, tak se rozhodla přitvrdit.

Můj táta umřel na rakovinu jater, když mu bylo 46 let a mně pouhých devět. Jistě si umíte představit, co se mi začalo honit hlavou (mám přece genetické předpoklady! :-)), když mě, po pár letech kašlání, začalo stále častěji ještě bolet v pravém podžebří. A nejen v zimě.

Zase to zkrátím. Protože u lékařů jsem (OPĚT!) neuspěl – rakovina to prý není, ale co to je, nevědí – nechal jsem si ze strachu nakonec od těch Miluščiných „šarlatánů“ vysvětlit co a jak.

To, co mě bolelo, byly špatnou stravou ucpané a vztekáním sevřené žlučovody. Na radu Miluščiného taťky, výborného maséra, jsem si (byl zrovna podzim – doba tlustého střeva – to je náhoda, co? ) vyčistil Yuccou tlusté střevo, přestal se cpát masem (jsem krevní skupina A), snažil se tolik nevztekat.

A světe div se – po 2 týdnech ustávaly bolesti, a pomalu mi začalo být dobře.

Jenže – to nejdůležitější přišlo až po Novém roce. Ležíc takhle jednou večer ve vaně, jsem si jako blesk z čistého nebe uvědomil, ŽE NEKAŠLU!

Když jsem to překvapeně volal Milušce, jen se usmála – „Copak ty sis nevyčistil na podzim tlusté střevo? Ty pořád ještě nevěříš, že ty „bláboly“ o celostním zdraví a párových orgánech fakt fungují?“

V tu chvíli se stalo několik věcí:

• Uznal jsem, že to nějak podezřele do sebe zapadá.

• VYKAŠLAL jsem se na prudění (ostatně celou dobu mi to říkalo „vykašli se na to!“ – čeština je dokonalá)

• ODPUSTIL jsem Milušce všechny „útrapy“, které jsem jí měl za zlé.

• Když mi to pomohlo od potíží, začal jsem se o to přece jen zajímat. No a to byl konec.

Vlastně začátek. Nebudu moc přehánět, když řeknu, že jsem se znovu narodil. Všechno bylo najednou jinak. Moje zaryté představy se otočily o 180 stupňů a najednou bylo všechno mnohem logičtější, než ta moje logika předešlá. Začal jsem si uvědomovat, že nejsem „hříčkou náhod a něčích manipulací“, ale že všechno má své příčiny, za všechno ve svém životě si můžu jen já sám, ale všechno tedy mohu i ovlivnit!
A jak to máte Vy?

S láskou Ivan

O tom, jak být vděčný za každý kopanec na ODPUSTIT JE LÁSKA

Kam dál?

Komentáře