Proč obviňujeme druhé? Je to jednoduché 🙂
Abychom nemuseli nic vidět u sebe!
Za to můžeš ty!!!

Obviňováním ostatních se zbavujeme zodpovědnosti … popíráme svá vlastní omezení … cítíme se nadřazení nad ostatními … nemusíme vidět své vlastní problémy … nemusíme si přiznávat nepříjemnou pravdu, pokud jsme selhali … osvobozujeme se od jakékoliv viny – prostě si myjeme ruce.

Kdysi ráno jsem se jednoho zimního rána probudil a zjistil, že napadl první sníh. Mému synovi bylo pět let.

Miluji lyžování. Nyní to mohu naučit i syna, napadlo mě. Už jsem si představoval, jak oba klušeme v lyžařské stopě vedle sebe. Tak jsem nejprve vytáhl své lyže a pak ve sklepě vyhledal vhodné dětské lyže a hůlky pro syna. Tak, a brzy se budeme spolu prohánět po místních lyžarských stopách!

Pro syna tu bude jeho první zážitek s lyžováním.

Shýbl jsem se, obul mu lyžařské botky a připnul lyže: šlo to snadno a dobře mu padly. Taky jsme vyzkoušeli lyžařské hůlky. Opatrně jsem mu ukázal, jak je musí držet, jak má uchopit rukojeť a jak si navléct poutko.

“Vidíš, nyní máš tu správnou oporu.”

Chlapec se na to jen díval. Podržel jsem mu hůlky a navlékl poutka. Ukázal jsem mu to znovu a vysvětloval:

“Takhle dosáhneč stabilního sevření. Dívej se sem. Když spadneš, nesmíš hůlky pustit. Musí ti viset ze zápěstí. Vidíš?”

Ukazoval jsem to znovu a znovu, ale chlapec trval na tom, že bude držet hůlky po svém. Vyhovovalo mu zasunout ruku přímo do poutka.

“Abys rozuměl, je to skutečně chytře vymyšleno. Sám si pamatuji, že je to na začátku poněkud těžké…”

A trpělivě jsem zopakoval:

“Když spadneš, nesmíš pustit hůlky. Nebudeme je muset hledat ve sněhu po okolí…”

Ale kluk stále držel hůlky tak, jak chtěl. Vydali jsme se na cestu.

Byl poprvé na lyžích, a proto jsem vybral mírný kopeček. Kluk okamžitě spadl a hůlky se rozletěly na strany. Shýbl jsem se a zvednul je, nejprve jednu a potom druhou. On je znovu uchopil a rozjel se, ale opět upadl. Zvedl jsem mu hůlky. Začínal jsem být netrpělivý. Přešla mě veškerá radost z lyžování, protože kluk nedělal to, co jsem mu řekl. Uběhlo dalších asi dvacet minut a já jsem najednou slyšel sám sebe, jak zoufale křičím:

“Můj Bože, nemůžeš to aspoň jednou udělat tak, jak ti říkám?”

To je příklad projekce.

Podtext mého výkřiku byl takový:

“Je to tvoje vina, že si ani trochu neužijeme lyžování.”

Na jeho tvářičce se objevily slzy. Zakňoural:

“Já chci domů.”

Lyžování skončilo. Bylo mi mizerně. Co jsem to udělal? Až se ho příště zeptám, zda chce jít lyžovat, odpoví:

“Ne!” Cožpak jsem zadusil jeho chuť k lyžování jednou a provždy? Cítil jsem se provinile a bylo mi hrozně.

O několik dní později jsem tu příhodu vyprávěl dětskému lyžařskému instruktorovi. Vysvětlil mi, že pětileté děti mívají často problémy s motorikou, a proto je pro ně ze začátku těžké, aby se udrželi na lyžích a správně drželi hůlky. Řekl mi, že nejrozumnější řešení je vyzkoušet to nejprve bez hůlek na rovném místě. Dítě se nejdřív musí naučit “dělat pukrle na lyžích”. Později se mohou přidat hůlky. “Jo takhle,” odvětil jsem, “děkuju moc za radu.”

Nebyl jsem zklamaný ani naštvaný z důvodu, o němž jsem si myslel, že jsem.

Problém se nenacházel někde mimo mne. Nespočíval v tom, že by můj kluk byl nešikovný. Ani to nebyl on, kdo mi připravil těžkou chvilku. To já jsem byl tvrdohlavý a neflexibilní. Chtěl jsem, aby dělal všechno tak, jak chci. Moje vyučovací metoda byla mírně řečeno nedokonalá a dopustil jsem se několika základních chyb.

Rozzlobil jsem se a začal řešit vlastní problém tím, že jsem obvinil své dítě. Moje ego potřebovalo mít vše pod kontrolou a muselo mít ve všem pravdu – nic z toho jsem ale nechtěl vědět. Namísto toho jsem uvalil vinu na někoho, kdo byl úplně nevinný. Tomu se říká projekce.

Účelem každé projekce je vždy zbavit se zodpovědnosti.

Věřím-li, že jsem se na lyžařské trase rozzlobil kvůli klukovi a jeho chování – obelhávám sám sebe. Obvinil jsem dítě, protože jsem nebyl schopen unést vlastní neschopnost brát věci s nadhledem a humorem a zůstat soustředěný a vyrovnaný. Nechtěl jsem uznat vlastní zodpovědnost. Rozzlobil jsem se na dítě a to byl pokus donutit je, aby cítilo vinu.

A co když je každá zloba vlastně pokus, jak někoho donutit, aby cítil vinu?

Konflikt vznikl kvůli tomu, jak jsem já zvládal – či spíše nezvládal – situaci.

Vidím-li své projekce, dává mi to možnost vybrat si, že se zachovám příště jinak!

Jakmile jsem zjistil, že jsem se dopustil projekce, cítil jsem se zoufalý. Co jsem to udělal? Je důležité mít vždy na paměti, že:

Nikdy není pozdě na nápravu vztahu, který se nějakým způsobem narušil!

V tomto případě jsem potřeboval nějaký čas, abych o věci přemýšlel a utřídil si myšlenky. Teprve poté jsem byl schopen jít za synem a upřímně mu říct:

“Pamatuješ si, jak jsme si tenkrát vyšli zalyžovat a já jsem začal křičet a nadávat jako blázen?”

Dítě přikývne.

“Myslím, že musíš vědět jednu věc. To nemělo vůbec nic společného s tebou! Je důležité, abys to věděl.”

To je fantastický a hlavně pravdivý závěr! Třeba vám to nepůjde hned, chce to plně se ztotožnit s myšlenkou, že se vztekáme z jiného důvodu, než se domníváme.

Pokud změníme vnímání sebe sama, přijmeme zodpovědnost namísto obviňování ostatních, získáme obrovské možnosti a osvobodíme se.

Už se nemusím cítit jako oběť ostatních, ale mohu se proměnit ve vyzrálou, odpovědnou a tvořivou osobnost.

To přináší citelnou úlevu. Je v tom síla a štěstí.

V příkladu s lyžováním jsem dítěti nepřímo řekl:”Skutečně mě doháníš k zuřivosti.”

Tajemství samozřejmě spočívá v tom, že jsem dohnal k zuřivosti sám sebe.

Kluk na lyžích byl mým instruktorem. On byl učitelem a já žákem. Budu-li schopný toto pochopit, naplní mne vděčnost a štěstí.

K.Pollak: Štěstí není náhoda

Kam dál?

Komentáře