Jsme zvyklí chodit na procházky, když je venku hezky.

Líbí se nám, když svítí sluníčko, je teplo, nefouká vítr, neprší, není vlezlo a pošmourno…

Když jsem chodila na procházky s naším psem Badíkem, bylo třeba chodit každý den bez ohledu na počasí. Často se mi nechtělo a kdyby nebylo Badíka, nevylezu. Vždycky ale když už jsem vyšla ven, vždycky mě procházka osvěžila a udělala radost, i když třeba pršelo. Badíka už dlouho nemáme a já zapomněla na ten pocit, že venku je prostě krásně kdykoliv.

Až letos. Venku je docela pošmourná zima. Žádný sníh, nízká oblačnost, poprchává a je vlezlo. Už jsem to doma nemohla vydržet a vyrazila ven. Šla jsem svůj obvyklý okruh několika kilometrů podél řeky, kolem rybníků a lesem. Celou dobu jsem šla v němém úžasu…

Procházka ve “špatném” počasí je mnohem lepší než když je hezky!

♡ Nepotkala jsem ani jednoho člověka.

Šla jsem úplně sama, všichni byli doma, protože je přece špatné počasí. Cesta přede mnou a na ní nikdo. Ohlédnu se a cesta za mnou a na ní nikdo. Téměř strašidelné a mystické. Totální klid, nemusíte na nic dávat pozor, žádní cyklisté, nikdo známý, abyste se dali do řeči nebo pozdravili, žádné rušení od sebe sama. Naprostá a totální samota.

♡ Neslyšela jsem žádné zvuky.

Jak bylo pošmourno a nízká oblačnost, trošku mlha a drobně mžilo, tak všechny zvuky byly ztlumeny. Neslyšela jsem nic, žádné zvuky aut, vlaku, … nic. Totální ticho. Slyšela jsem jen svůj vlastní dech a vlastní kroky. Vnímala jsem napojení jen na sebe. Kráčela jsem pomalu a pravidelně našlapovala, chůze bez kontroly byla naprostým vnořením se pouze do sebe.

♡ Kolem ticho a klid.

Příroda spí, je zima. Kromě kachen na řece nevidíte žádný život. Ani lístek na stromě, ani kvítek v trávě, ani moucha kolem ucha, občas pták přelétne. Vnímáte dokonalý zimní spánek celé přírody. Úplný klid. Jdete po pěšince kolem stromů, které vypadají úplně neživě, ale vy víte, že jen spí. Uvnitř země, po které kráčíte, cítíte kořeny plné života a sílu stromů, jen teď schovanou. Připadala jsem si bezpečně, jako by mi všechna síla spící přírody našeptávala, že není třeba podávat výkony, které jsou vidět. Stačí o své síle vědět a ve správný čas ji projevit ven. A nebo ne, když není třeba…

Procházka ve špatném počasí je meditací.

Ticho, samota, klid, napojení se na klid přírody.

Od té doby chodím ven každý den. Jdu buď stejným okruhem, nebo cestou tam a zase zpět, prostě chodím kdekoliv a kamkoliv bez cíle a plánu. Hlavně tak, abych u toho nemusela přemýšlet, dívat se na směrovky a pozorovat čas. Prostě jen jít. Čím je venku horší počasí, tím víc mě to ven táhne. Protože čím je venku horší počasí, tím hlubší meditaci zažiju.

Zkuste to taky…

Když se moje boty boří do bahna, vzpomenu na básničku, kterou jsem kdysi četla: 

Tomuhle se říká láska, když pod nohama bláto mlaská. Ty zvuky jsou tak lidské, smyslné a erotické…

Já mám pocit, že v této nové době, která přichází, je třeba milovat všechno.

Především začít milovat to, co nemáme rádi a co vypuzujeme ze svého života. Abychom se stali celistvými, je třeba přijmout nejen sami na sobě všechno, co skrýváme a co na sobě nemáme rádi, ale také přijmout vše venku, co odmítáme.

Já jsem kdysi nesnášela vítr – jsem totiž podle Astrologie 9 planet Oheň, a ten samozřejmě vítr nemá rád, protože ho rozdmýchává a může sfouknout.

Vím ale, že všechny nenávisti vůči čemukoliv a komukoliv lze změnit na lásku.

Stačí se připravit, obrnit, najít si způsoby, jak neublížit sobě, jak být sám v pohodlí (třeba se pořádně obléct, dát si čepici, zabalit obličej šálou). Stejně tak ve vztahu s druhými lidmi se stačí obrnit (uvědomit si sounáležitost s každým, vědět, čemu mě ti druzí učí a co mi zrcadlí, nastavit vděčnost za jejich školu a shovívavost k sobě, že ji zatím ještě nezvládám).

Pak dokážeme milovat všechno a všechny.

Od té doby, co chodím ven za každého počasí každý den, potkávám na svých cestách podobně nastavené lidi. Úplně na nich vidím, že prožívají to stejné, co já. Usmějeme se na sebe, pozdravíme se a víme, že si nemusíme o ničem vyprávět, protože jsme na tom stejně. Stejné pocity, stejné nastavení. Ohromně mě to pomáhá ve vědomí, že všichni jsme jedno, jsme stejní, kráčíme stejným směrem a toužíme po stejných věcech.

Mně to moc pomáhá. Zkuste to taky, moc vám tyhle pocity přeju.

s láskou vaše Empatia

Kam dál?

Komentáře