Dnes jsem potkala neuvěřitelného člověka.

Procházela jsem se v parku a najednou jsem mezi stromy uviděla asi dvanáctiletého kluka.

Chodil od stromu ke stromu a choval se tak, jakoby stromy byli lidé. Stál u jednoho a letmo se ho dotýkal. Pak otočil hlavu k dalšímu stromu, vypadalo to, jako by se zaradoval, že vidí někoho známého a někdy s nataženou rukou nebo roztaženými pažemi k objetí k němu kráčel.

Buď ho objal naprosto vřele, nebo ho jen pohladil, nebo se ho jen dotkl, nebo u něj jen tak chvilku postál.

A tak postupoval od stromu ke stromu…

Stála jsem tam a zírala na něj, nikdy jsem nic takového neviděla. On po chvíli obrátil hlavu ke mně, chvíli se na mě díval, já na něj, a on jakoby nic pokračoval dál.

Přála jsem si být jedním z těch stromů a zažít to, co se tam dělo…

Ten malý kluk se mne hluboce dotkl, aniž by se mě dotkl fyzicky. Jeho počínání bylo tak nádherné a dojemné zároveň, jako když se díváte na lidi, kteří se po dlouhé době sešli a jsou šťastni, že se znovu vidí a vítají se. Vítají se podle toho, jak blízcí si jsou, někdy jen podáním ruky a jindy vřelým objetím.

Připomenul mi, že všichni jsme jedno a všechno je mé druhé já.

Budu si víc všímat lidí kolem sebe, bude se na ně víc usmívat, oslovovat je při každém možné příležitosti a dávat se s nimi do řeči.

Budu se víc s lidmi spojovat. Děkuju ti, kluku!

Jak se spojovat v SOUŽÍT JE LÁSKA

S láskou vaše Empatia

Kam dál?

Komentáře