Stoprocentní jistotu máte, když:

Řekněte druhému člověku, že se mýlí a že mu dokážete svou pravdu.

V tu chvíli se ho hluboce dotknete, a to nejen jeho úsudku, inteligence, hrdosti a sebeúcty, ale jeho citů. A jediné, co získáte, bude, že vám to rozhodně bude chtít vrátit.

Když řeknete druhému člověku, že se mýlí a že mu dokážete svou pravdu, tak mu vlastně říkáte, že je tak hloupý a jeho názor natolik plave na vodě, že je velmi snadné ho vyvrátit! A že chytřejší jste vy.

Jediná odezva bude boj a opozici. Druhého v tu chvíli naprosto nezajímá vaše “chytrá” pravda, ale hledá stejně útočné a zákeřné zbraně proti vám.

Bojem a opozicí komunikace končí…

Teď si určitě říkáte, že přece ale je tisíc situací, kdy druhý nemá pravdu a vy tu pravdu znáte. Tak si uvědomte nejdřív hooodně podstatnou pravdu:

Pravd je tolik, kolik je lidí. Jediná pravda neexistuje!

A pak se zeptejte sami sebe, oč vám v diskusi s tím člověkem jde. Chcete se dohadovat? Chcete druhého ponížit? Chcete si něco dokázat?

A až to najdete, tak vypátrejte, proč to chcete, z jakého důvodu to potřebujete VY.

Máte natolik malé sebevědomí, že si ho potřebujete dokazovat ponižováním druhých? Nebo se cítíte nedostatečně chváleni a oceňováni, a potřebujete od někoho pochvalu.

Najděte SVÉ skryté důvody, proč se tak chováte.

Určitě přijdete na to, že není vaším záměrem se s dotyčným porvat, ale že to, co chcete, je komunikovat.

A komunikace je o naslouchání a snaze druhému porozumět. Jen naladěním se na druhého a touze pochopit ho si můžeme porozumět.

Víte, jak nejlépe dovést druhého k tomu, že se mýlí?

Řekněte:

“Možná se mýlím, ostatně se mi to stává často. Pojďme to probrat.”

Jsou to zázračná slova, která postaví člověka, se kterým nesouhlasíte, na vaši stranu. Sám začne uvažovat stejně – že i on se přece může mýlit.

Všichni jsme ohromně hákliví na vše, co je “naše”.

Naše auto, náš dům, náš pes, naše pravidla, náš názor, naše informace o čemkoliv. Pokud kdokoliv zaútočí na něco “našeho”, probudí se v nás v podvědomí potřebu oddělovat se od ostatních něčím, co je moje. Nic s tím nenaděláme, máme to tak všichni.

Proto na jakýkoliv útok na cokoliv našeho reagujeme jakkoliv nelogicky, jen abychom to ochránili.

I naprosto zcestný názor, pokud na něj někdo zaútočí, budeme bránit do roztrhání těla, jen proto, že je “náš”.

Zkusme si dovolit ten luxus porozumět druhému. Když někdo vysloví cokoliv, zkusme nehodnotit a nesoudit, ale snažit se pochopit, proč si to myslí a co ho k tomu vede.

Přijměte, že druzí lidé ukazují jen na nás samé. Přemýšlejme, proč potřebujeme takové názory slyšet a proč potřebujeme, aby v nás vyvolávaly tak nepříjemné a nesouhlasné pocity.

Nejsme náhodou my kritičtí, zatvrzelí, panovační, toužící mít vždycky pravdu?

Nelpíme my na své pravdě, třeba ale v jiné oblasti?

Co kdybychom místo toho, že začneme hned soudit druhého, začali posuzovat SEBE?

Poznejte sebe a najděte své zatvrzelosti. A pak jen s povděkem budete poslouchat každého zatvrzelého člověka, jeho protlačované pravdy, a budete šťastní, že mu můžete ukazovat, JAK to umíte být laskaví a tolerantní, toužící po porozumění a respektu.

Naučit se znát sebe a najít svou zatvrzelost můžete v TOLEROVAT JE LÁSKA.

Respektujte názor druhého a dovolte si ten luxus ho pochopit!

s láskou vaše Empatia

Kam dál?

Komentáře