Život ve svých rukou – Je škoda život prostonat

Dlouhé roky jsem měla potíže s páteří, opakované blokády, bolesti, ale řešila jsem je jen léky od bolesti, injekcemi, krátkodobou neschopenkou, rehabilitací po práci. Stále jsem neměla čas se zastavit, byla unavená a bolavá a nakládala si víc a víc. Můj slovník byl jen: „Nemůžu si dovolit být nemocná, jít na neschopenku. A musím ještě udělat to či ono…“

A pak se svět zastavil! Výhřez bederní páteře, útlak nervů. Ploténka nevydržela ten tlak. Léčba v nemocnici. A najednou to muselo jít – zůstat ležet. Najednou nic nebylo důležitější než být zdravá!

Zůstala jsem půl roku na neschopence, s velkými bolestmi, tlumená silnými analgetiky. Docházela na infúze, které jen na pár hodin dokázaly ulevit. Dnes už nemůžu ani uvěřit, jak bylo těžké dojít pár metrů. Zdálo se mi, že můj život skončil ve 40 letech!

Lékaři mi stále doporučovali operaci, nic jiného že nepomůže. Nechtělo se mi do toho, zvlášť když znám kolem sebe tolik lidí, kteří podstoupili operaci a za nějaký čas měli potíže znovu. Asi není náhoda, že mí oba rodiče byli po operaci páteře… takže vím, jaké to je.

Někde v té době začala má dnešní cesta. Ale nevěděla jsem, kam se obrátit. Hledala jsem informace na internetu, vyzkoušela různé masáže, rehabilitace. Jedny děláme dodnes – metodu rozvazování svalů – manžel se je naučil a každých 14 dní mě „trápí“. A myslím, že je to jedna z věcí, které mi pomáhají.

Od mládí jsem se zajímala o duchovní věci, a tak mi do cesty přišla paní, která dělá Reiki, numerologii a poradenství. Hned první den mi nabídla úplně jiný pohled na mou nemoc – vedla mě k zamyšlení nad mým myšlením a vztahem k sobě samotné. Nenáviděla jsem se za svou nemoc, selhání, za to, že jsem na obtíž ostatním. Moje myšlení bylo negativní. Čekala jsem od všeho i všech jen to nejhorší, neuměla odpouštět atd. Začala jsem chápat, že potřebuji změnit také svůj vztah k sobě a své myšlení.

Že musím přijmout zodpovědnost za svůj život, poděkovat své nemoci, že přišla, poprosit své tělo o odpuštění, naslouchat, co mi říká… Někde v hloubi jsem to věděla… tolik různých lidiček mi nezávisle na sobě říkalo, že se nemám ráda…

Začala jsem krůček po krůčku s tou úžasnou paní. Neuměla jsem to tenkrát sama. Měla jsem pocit, že mě vždy podrží, podpoří, když je mi hůř, vede mě, dodává mi energii, i když tu největší práci jsem musela vykonat jen já sama. Četla jsem spousty knih. Louise Hay s jejími afirmacemi se stala mou každodenní četbou. Objevila jsem numerologii, etikoterapii, energie, léčivé kameny, kreslila mandaly. Přemýšlela jsem, hledala souvislosti a pochopení.

Měnila své myšlenky, postoje, učila jsem se odpouštět a bylo tam spoustu slz. Někdy to nešlo ani přes krk, ani říct – odpouštím ti, natož odpustit! Kolikrát jsem ani netušila, jak moc nemůžu někomu odpustit! Ale slovo odpuštění mi stále opakoval můj vnitřní hlas. Jakákoliv kniha o odpuštění, informace mě stále nutily to číst. Kolikrát mi ona paní říkávala – „Ještě toho odpuštění nemáš dost?“ Ale já měla pocit, že to je stěžejní.

Až když jsem si teď přečetla Astrologii 9 planet – docvaklo mi proč: jsem kov – já si odpuštění vybrala jako životní učební lekci – to sedí jak…!!

Začala jsem se učit odpočívat, netlačit, vybrat jen ty nejdůležitější věci, nenakládat na sebe příliš. Říct si prostě nemůžu a nezlobit se na sebe. Chválit se za to, co zvládnu, místo nenávidět se za to, že už tolik nezvládnu. Svou nemoc přijmout – poděkovat za ni – ne s ní bojovat. A komunikovat se svým tělem.

V té době jsem ještě stále užívala antidepresiva – to je zas jiný příběh – a tak mi i s tím ta úžasná osůbka pomohla. Věřila jsem, že to s ní zvládnu, a po 10 letech jsem antidepresiva přestala užívat. Neříkám, že vše šlo snadno, byly i těžké chvíle, ale pracovala jsem na sobě a popravdě jsem se v tom našla. Učila jsem se, chodila na různé kurzy, učila se přijímat věci, které změnit nelze – zjistit, co mi na tom vadí a proč, a pak to přijmout. Je toho moc, co jsem za tu dobu pochopila.

Dušička mi ale někde ulítla. Žila jsem duchovnem a své tělo neřešila. A ono se začalo hlásit – bolesti nohou, které nešly ničím vysvětlit. Chodidla bolela tak, že zas každý krok byl pro mě utrpením. Páteř už mě tolik netrápila, ale co je zase tohle? Proč? Vždyť se tak snažím! V duchovních knihách jsem nacházela symboliku bolesti nohou – nejdeš správným směrem, něco tě zastavuje v pohybu… ale proč?

Automatická kresba, kterou mi paní kreslila, byla, že mám několik srdíček nad sebou a vedou někam do obláčku – že nežiji tady a teď, ale někde nahoře.

Rovnováha! – křičelo to někde uvnitř, ale co to znamená?

Pak jsem narazila na Empatii a po Miluščině „malém nakopnutí“ jsem pochopila i, jak bylo myšleno, že jsme trojjediní. Že je třeba se starat nejen o duši, ale i „hmotu“. Moje ego s tím chvíli bojovalo – vždyť jsem měla pocit, že energie a duchovno mi v období mých problémů s páteří tolik pomohly – tohle že není dobrá cesta?

Tak jsem začala studovat Astrologii 9 planet, očisty orgánů, zdravou výživu, načetla spoustu informací o zdravých potravinách, koupila si nějaké knížky o prvcích ve stravě, složení různých potravin, obilovin, zelenině, ovoci… a začala to realizovat! Můj jídelníček se změnil, objevila jsem potraviny, o kterých jsem nikdy neslyšela a jsou mé nejoblíbenější.

Přestala jsem jíst uzeniny, mléčné výrobky, nahradila je sójovými, hodně zeleniny, hlavně denně zeleninové polévky (z kořenové zeleniny – mrkev, celer, petržel, bylinek, natí, chvíli povařím, pak rozmixuju ponorným mixérem, posypu řasou Nori, troškou Tebi, trochu bylinkové soli).

Maso občas a většinou rybu, chleba jím výjimečně. Do své stravy jsem ještě přidala stravování podle krevních skupin, hlavně vynechat to, co je mínusové. A zdálo se mi občas, že už mi k jídlu skoro nic nezbývá, když jsem se o to začala zajímat. Už nedělám velké nákupy v Kaufu, kde je co v akci, ale nakupuju ve zdravé výživě pár věcí – možná dražších, ale kvalitních, a do Kaufu jdu jen na zeleninku, ryby…

Začala jsem si připadat lehčí. Po nějakém čase jsem přidala potravinové doplňky a dál pokračovala ve změnách svého jídelníčku a péči o sebe. Cítila jsem se plná energie. A najednou mě okolí upozorňovalo, že jsem zhubla. Já sama jsem měla pocit, že se cítím dobře a lehčeji. Ale zjistila jsem, že je mi více věcí volných, a tak jsem se zvážila – popravdě jsem léta řešila svou váhu – ty poslední roky problémů s páteří a omezení pohybu se na tom taky podepsaly.

Snažila jsem se, ale nešlo to, tak jsem se jednoduše přestala vážit a řešila teď hlavně zdraví a péči o sebe, ne váhu. A světe div se – k dnešnímu dni mám dole 8 kg!

Musím podotknout, že jsem se změnou jídelníčku začala od podzimu, ale zpočátku tak nenásilně, spíš vložením nějakých nových potravin apod. Neřeším kalorie, ale jestli je to pro mě dobré, co to obsahuje apod. Mám ještě spoustu hříchů, ale netrápím se tím – neumím to zatím jinak, tak co? Až to budu umět líp, tak je mít nebudu. Popravdě, hrozně mě to baví a postupně jsem tou změnou nakazila více lidí… kamarádky, kolegyni v práci… i když o tom moc nemluvím, nikomu nic nevnucuju.

Každý máme svou cestu a své pravdy, takže jen když se mě někdo ptá, ale stále více se mě ptají, co jsem vařila a jak to vařím. Postupně se opravdu vypracovávám ve vymýšlení nejrůznějších receptů. Musím se pochválit (vidíte, jaký krok jsem udělala? 🙂), jak dobře to dokážu ochutit, že i manžel, který mou zdravou stravu zatím nepřijímá, občas ochutná, že to voní dobře a že musí uznat, že je to chutné.

Kolikrát jsem si říkala: „Proč jsem tohle nevěděla dřív?“, proč ty informace nepřišly najednou? Možná bych některé věci ve svém životě udělala jinak… ale až postupem času jsem pochopila, že je vše tak, jak má být, podle úrovně chápání, vědění v dané chvíli. Že kdyby všechny ty informace přišly najednou, prostě bych je stejně všechny „nepobrala“! Minuly by se účinkem. Je to jak ve škole – prvně se musíte naučit písmenka, abyste mohli umět plynule číst… Dnes už jsem trpělivá, vím, že vše má svůj čas…

Moc mi pomáhají články na Empatii o péči o játra či ledviny a o našich postojích – když si to čtu, přichází ten klid a pochopení. Vše trvá kratší dobu. Někde v tichu si uvědomím, že je to jen trénink, a já jsem si ho přitáhla, protože ho potřebuji. Snažím se ty myšlenky uvést do praxe. Ještě ne vždy to dokážu, ale učím se….

Nechtěla jsem ani psát své zkušenosti, protože mám pocit, že jsem ještě na cestě, a co můžu někomu radit? Ale třeba můj příběh někomu pomůže… jinak bych tu teď neseděla a nepsala.

Vím, že je to asi dlouhé – a přitom je to jen kousek mého života. Každý život je dlouhý příběh, který by byl na knihu, a je úžasné, že jsme každý svým tvůrcem – autorem. My sami rozhodujeme, jaký ten příběh bude, jen na nás záleží, jaké to bude čtení.

Ale to hlavní, co chci předat, je říct, ať se nebojíte změny, vzít zodpovědnost do svých rukou! Litováním sebe sama, ukazováním prstů na druhé, jen ztrácíme energii a sílu. A vesmír nás stejně dotlačí tu zodpovědnost přijmout a pochopit, tak nač čekat? Vesmír nás nenechá na holičkách. Když uvidí, že to myslíme vážně, odmění nás za snahu. Začněme se starat o sebe, své myšlenky, tělo, zdraví.

Je škoda život prostonat, když může být tak krásný! Uvidíte, že když je žák připraven, učitel se najde… a když jsem to dokázala já, dokážete to také. Neříkám, že je to vždy snadné, ale ten pocit stojí za to!

S láskou Lenka Krůpová

Děkujeme Leni 🙂