Děti potřebují 3 věci:

LÁSKU, HRANICE A KŘÍDLA

Máte už náš ebook Umíme milovat své děti?

Přečtěte si článek Janet, je inspirující!

Když se dítě blíží k dosažení prvního roku, rodiče začínají zápasit s hranicemi a jak je nastavit.

„RODIČE MĚKKOTY“ nechají své dítě, aby jim obrazně i doslova lezlo po hlavě. Děti v tomto věku hledají hranice a limity pro své chování, ale rodiče se často bojí říct:

„Nechci abys po mě lezl. Můžeš si tu ke mně sednout. Pokud chceš šplhat, tak támhle je prolézačka.“

Čím dřív rodič stanoví takováto pravidla, tím jednodušší bude pro dítě přestat pokoušet, kde tyto hranice jsou a může se vrátit ke hře.

Rodiče se někdy bojí, že když budou neústupní ohledně nějakých pravidel, rozdrtí tím dětského ducha svých dětí. Popravdě, je to přesně naopak.

Dítě se nikdy necítí volné, pokud nemá přesně stanovené hranice.                

Školitel Janet Gonzalez-Mena použila následující analogii jako vysvětlení dětské potřeby jasně stanovených hranic:

„Představte si, že jedete po mostě v noci. Pokud by most neměl žádné ohraničení, jeli byste přes něj pomalu a napjatě. Ale pokud na obou stranách vidíme jasně viditelné zábradlí, tak se nám bude přejíždět mnohem jednodušeji a pohodlněji. Nějak takto se cítí dítě ohledně hranic a limitů ve svém prostředí.“

Při hledání hranic, které potřebuje, nepřestane dítě posouvat laťku až do chvíle, kdy bude hranice jasně stanovena.

Zápas o moc je pro dítě důležitá část osobního vývoje; nicméně z výsledku musí být pro dítě naprosto zřetelné, že ve vedení je rodič. Děti toto většinou nepřiznají, ale nepřejí si být u kormidla a převzít plnou zodpovědnost a představa, že by se to mohlo stát, je děsí.

Děti vychované bez řádných a stálých hranic jsou nejisté a světobolné. Zatížené příliš mnoho možnostmi a příliš velkou mocí přijdou o příležitost radostné svobody, kterou si každé dítě zaslouží.

V kurzech pro rodiče s dětmi, které vedu, není nic neobvyklého, že se dítě začne předvádět tím, že začne rodiče nebo jiné dítě mlátit, strkat nebo po něm házet věcmi. V takovém případě doporučuji rodičům, pokud jsou schopni předpokládat ránu, aby zvedli ruce a zabránili dítěti v agresivním chování a pevným, odhodlaným, ale klidným hlasem řekli:

„Nenechám tě abys mě (ji, jeho) praštil“.

Nebo hned po „útoku“ by měl rodič stejným hlasem říci:

„Nechci abys mě (ji, jeho) mlátil.“

Pokud rodič ukáže hněv, rozrušení, nebo řekne příliš mnoho, může přispět k tomu, že se chování, kterého se snažíme zbavit, změní v událost. Například pokud rodič začne s přednáškou ve stylu:

„Není hezké mlátit ostatní! Mlácení ostatní bolí! V naší rodině si přece neubližujeme!“, může tím jen přilévat olej do ohně věnováním přílišné pozornosti tomuto přestupku a tím neúmyslně způsobit, že to dítě bude chtít udělat znovu.

V opačně extrémním případě, když je rodičova reakce:

„Ale ne! Prosím přestaň mě bít! Přece nebijeme ty, které máme rádi, že ne?“,

dítě nedostane jasnou představu o autoritě, kterou tolik potřebuje. V takovém případě bude dítě pokračovat v testování limitů rodiče a tím ho vyzývat, aby převzal kontrolu. Když se dítě takto předvádí, je to jako by drželi malé imaginární rudé vlaječky s nápisy:

„Pomoc!“, „Zastav mě!“, „Zadrž mě!“, „Vychovávej mě!“ Rodič musí odpovědět jasně, klidně a přesvědčivě.

Pokud dítě, které signalizuje potřebu po určení hranic, nedostane stálou a efektivní péči, můžou začít mávat většími rudými vlajkami.

Byla jsem svědkem opravdu velké vlajky před několika lety, když jsem byla se svou tříletou dcerou na procházce kolem dětského hřiště v parku. Přibližně pětiletý chlapec oběhl úplně celé hřiště, jen aby doběhl k mojí dceři a praštil ji do hrudi. Nebrečela, ale obě dvě jsme byly v šoku. V jiné situaci bych bývala byla nadšená z následujícího pohledu. Pohledný muž, vypadající jako celebrita ve stylu Jamese Bonda se řítil přímo ke mně. Byl to ponížený otec toho chlapce, a aniž by se mi byl schopen podívat do oči, odtáhl svého syna a pořád dokola mumlal omluvy. Tento syn s otcem mají dost problémů, se kterými se budou muset vypořádat.

Zatímco všichni rodiče se musí učit a přizpůsobovat, aby porozuměli, jaká cesta je nejlepší pro správnou výchovu svého dítěte, nedostatek takovéto výchovy může mít vážné a dlouhotrvající následky.

Pokud jsou tyto problémy přehlíženy, může dítě ve finále experimentovat se sebedestruktivním chováním, působení bolesti sobě i ostatním jako nevědomé vyjádření potřeby rodičovské výchovy. Je vždy nejbezpečnější se zabývat limity a hranicemi co nejdříve. 

To, s čím začínáme, je naše rozkošně andělské děťátko. Jsme v šoku, když poprvé spatříme nějaké známky agresivity. Většina dětí začne v určitém věku vyvádět a rodič se nemusí bát, že jeho dítě je zlé! Popravdě, děti často zlobí jen proto, aby dali signál, že jsou unavené a chtějí jít domů.

Děti také často zlobí, když jim doma chybí jasné hranice.

Někdy je dítě v kontaktu s dospělým, nebo se starším dítětem, které nerespektuje jeho hranice; drží ho, lechtají a tím ho zbavují pocitu bezpečného prostoru. Když je malé dítě takovou cestou „přemoženo a napadeno“, může být zmatené ohledně fyzických hranic ostatních. Pokud dospělý nebo starší dítě má potřebu s dítětem skotačit, měli by počkat, než dítě trochu doroste, aby byl rovnocennější „soupeř“. 

Někdy dítě z ničeho nic začne zlobit, protože mají doma určité mezery v „zábradlí“. Henryho příběh vhodně demonstruje intenzitu dětské potřeby pevných hranic během dospívaní k nezávislosti. 

Henry je okouzlující, družný dvacetiměsíční chlapec, který vítá ostatní rodiče na lekci a podává hračky dětem, které vypadají nervózně. Jednoho dne přišli s Henrym na lekci a on začal mlátit každého kolem. Jeho matka, Wendy, byla starostí bez sebe. Zeptala jsem se Wendy, jestli se u nich doma něco změnilo a ona mi řekla, že byla frustrovaná, když se snažila dostat Henryho do jeho autosedačky, když se mělo někam jet. Nechávala Henryho, ať si sám rozhodne, kdy si sedne do sedačky a mezitím čekala, až si pohraje v autě. Tentokrát prý začala být netrpělivá a poté co mu řekla, co se chystá udělat, ho posadila do sedačky. Nemohla uvěřit tomu, že plakal a vztekal se, i když se snažila respektovat jeho rozhodnutí a čekala, až se do sedačky posadí sám! Wendy totiž smíchala dohromady dvě situace, situaci, kdy dítě musí cítit, že matka je u kormidla a kontroluje co se bude dít a situaci, kdy si dítě hraje a je nejlepší nechat ho, ať určuje směr událostí.

Doporučila jsem Wendy, aby příště dala Henrymu možnost vlézt si do sedačky sám, ale pokud tak okamžitě neučiní, aby ho tam posadila sama, i přesto, že bude plakat. O pár dní později mi Wendy poslala děkovnou zprávu. Ve chvíli, kdy Wendy dala Henrymu najevo, že není na něm, aby rozhodoval, kdy se má posadit do sedačky, jeho potřeba mávat červenou vlajkou pominula. A Henry se přestal vztekat a mlátit ostatní.

Nejjasnější důkaz toho, že dítě prahne po rodičovské kontrole, ke mně přišel skrz mou kamarádku a také zahrnoval dětskou autosedačku.

Holly byla váhavá matka, ten typ, který se vyhýbá určování hranic. Řekla mi, že má strašné problémy se svou tříletou dcerkou Elizou, když přijde na usazení ji do dětské autosedačky. Eliza křičela a odmítala spolupracovat. Doporučila jsem Holly, aby jí řekla:

„Já vím, že nechceš, ale musíš si sednou do své sedačky.“, a pak aby Elizu posadila do sedačky tak klidně a jemně, jak jen může. Holly mi pak řekla, že když neoblomně usazovala Elizu do sedačky, tak Eliza kopala a křičela. Ale později, když celá zděšená startovala auto, Eliza jemně řekla:

„To je to, co jsem chtěla, abys udělala.“

Děti se necítí raněné, když rodiče nutně potřebují určit limity a hranice chování.

Pro rodiče je jednodušší být shovívaví, než neoblomně stát za svým rozhodnutím a děti to vědí. Dítě může brečet, stěžovat si, nebo se dokonce vztekat, když se stanoví nové hranice. Ale hluboko v srdci vědí, že rodiče tvrdě pracují na tom, aby vytvořili domov plný bezpečí a pravé lásky.

zdroj: janetlansbury.com

Výchova před dvaceti lety byla pouze o určování hranic a chyběla podpora dítěte v tom, co chce samo. Dnes se karta obrátila, rodiče nedávají svým dětem hranice téměř žádné. 

Každý extrém je zničující! 

s láskou vaše Empatia

Kam dál?

Komentáře