Proč nechci, aby mé děti vyhrávaly

Fungujeme na principu soutěžení. Kdo je první, je lepší. Neustále se srovnáváme a neustále jsme hodnoceni podle výsledků. Sami se tím drtíme, ale co je horší, drtíme tak i své děti.

Chcete, aby vaše děti vynikly, byly první, vyhrávaly, byly lepší než ty druhé?

Pokud ano, tak toho nechte…

Naše děti to tak totiž vůbec přirozeně samy nechtějí.

Ony jsou naprosto jiné, nechtějí se oddělovat, nechtějí se vyvyšovat, nechtějí být jiné. Jejich přirozená touha je sladit se, mít s druhými harmonické vztahy, přátelit se, být v pohodě. Možná je to i váš postřeh ohledně vlastních dětí.

Možná jsou vaše děti už dospělé, narozené v 80. nebo 90. letech minulého století, a už tenkrát jste cítili, že se brání, když je tlačíte k výkonům a k tomu, aby soutěžily a v něčem vynikaly.

Už tehdy se začala na našich dětech projevovat nastupující energie nové doby, energie dvojkového tisíciletí, kdy nejde o ego a JÁ, ale o MY.

I my jsme to cítili na našich dětech.

Odmítaly soutěže, nechtěly v ničem vynikat, chtěly si s druhými dětmi jen hrát, být s nimi, radovat se ze společného užívání si. Občas je semlela ta obecně protlačovaná teorie: Kdo je první, je lepší, a občas se zkusily snažit v něčem vyniknout. Ale rychle to vzdávaly.

A my jako rodiče jsme se taky zmítali v tom, jestli z nich něco bude, když v ničem nevynikají. Jestli uspějí, až budou dospělé, když nejsou v žádné oblasti jedničky.

I my se těžko zžívali s energií té nové doby. Možná to máte stejně.

Dnes, když jsou děti dospělé, jsem šťastná, že jsme je nenutili k žádným výkonům.

Že jsme jim umožnili chodit na všechny sporty, všechny kroužky, cokoliv, co chtěli – a klidně jen měsíc, než je to přestalo bavit. Že jsme odolali nátlaku okolí, kdy všichni tvrdili, že je u té činnosti musíme udržet, že je třeba trénovat výdrž, že musí vynaložit úsilí. Bojkotovali jsme to a jsme za to dneska šťastní.

Protože tím, že si zkusily, co chtěly, zkusily, že to není pro ně, a neztrácely čas tím, že musely vydržet třeba do konce školního roku u jednoho sportu nebo kroužku.

Za ten školní rok si vyzkoušely třeba deset kroužků a sportů. Ale hlavě – byly při tom šťastné!

A tak jsme jim daly základ k tomu, že nemusí nic vydržet a někam to dotáhnout.

♥ Že je podstatné činnosti dělat proto, že mě baví!

♥ Že činnosti se nedělají proto, abych někomu druhému dokázal, že já jsem lepší a on je horší. Dělají se pro mne samotného, že mě to uspokojuje, činí šťastným, já jsem v tom v pohodě a já se sám posouvám a zdokonaluji bez ohledu na to, kde jsou ti druzí.

♥ Že jde o mne, ne o ty druhé.

A tak dnes s úžasem pozorujeme naše děti, jak sportují a mají své cíle. Ty ale nesouvisí s druhými, s nikým se neporovnávají, dávají si vlastní mety a jdou za překonáním sebe!

Jak si hledají činnosti a práci, která je bude bavit, jak se do ní dokážou zakousnout a jak s radostí ji dělají. Jak umí překonávat překážky, ale když je to přestane naplňovat, najdou si s lehkostí cokoliv jiného.

Pokud naučíte své děti, aby nesoupeřily s druhými, ale samy se sebou, pak je naučíte zodpovědnosti za svůj život a naučíte je, jak udělat samy sebe šťastné!

A co si přeje každý rodič? Aby jeho děti byly šťastné…

Tak přestaňte své děti nutit soupeřit a vyhrávat. Vrátí se vám to stejně jako nám.

Inspirujte se ebookem Umíme milovat své děti?

S láskou vaše Empatia