Ahoj u 4. dílu příběhu o samotě a opuštění…

Dneska si povíme více o Marii, mámě Zdenky. Vzpomínáš, jak jsem ti minule vyprávěla o semináři, na který přijely obě, máma i dcera. A co neplánovaného se tam stalo. Jak se Marie setkala s Jarkou a co mezi nimi proběhlo. Jak neuvěřitelné bylo jejich vzájemné sdílení! A Marie skutečně přijela za mnou na konzultaci.

Za celou dobu, co dělám diagnostiky, jsem se nesetkala s víc ztrápeným člověkem. Pod očima děsivě modré propadlé kruhy, známka totálně vychladlých ledvin a smutných vztahů. Už skoro 20 let trpěla revmatismem, každý chlad ji totálně paralyzoval, měla pocit, že se musí stále hýbat a tím že se prohřívá. Proto jí přišlo, že musí stále pracovat, že prostě musí.

Vyprávěla mi, co se dělo po semináři. Že Zdenka, její dcera, jí od té doby alespoň stokrát objala a řekla, že jí má ráda. Že si připadá, jakoby Zdenka byla její máma. Spustila neuvěřitelný pláč. Nechala jsem jí, neutěšovala. Potřebovala to staré, to ucpané v sobě, to zadržené, pustit. Když se uklidnila, řekla jsem:

Vyprávěj mi o své mámě. A ona vyprávěla.

Její maminka byla neuvěřitelně starostlivá a pečující. Nechodila do práce a starala se o domácnost. Všechno bylo uklizené, nažehlené, vypulírované, navařené. Domácnost v naprosté dokonalosti.

Když táta odcházel do práce, vždy se loučili a líbali. Když se vrátil, znovu se objímali a líbali. Cpala se mezi ně, protože ta láska, kterou z nich cítila, byla nádherná a na rozdávání. Smáli se a objímali i ji. Byla šťastné a milované dítě, tatínek neměl čas si s ní moc hrát, ale byl vlídný a laskavý. A maminka se stále smála a zpívala si. Nikdy neslyšela své rodiče se hádat.

Pomalu rostla a dospívala. Maminka jí učila, jak se má starat o domácnost. Jak to udělat, aby to bylo pro muže skvělé, aby muž byl spokojený. Vyučila se kuchařka, protože jí přišlo nádherné vařit svému muži. Tak to viděla u maminky, s takovou láskou její maminka vařila.

Jenže se stalo něco, co jí vzalo všechno. Maminka umřela. Najednou začala polehávat, přestala hrát na klavír a přestala zpívat. Tatínek ji víc objímal a méně se smáli. Až jednou přišla ze školy a maminka tam nebyla. Měla pocit, že se jí život rozpadl, že ztratila všechno.

Ten smutek uzavřela v sobě. A snažila se dělat to, co dělala maminka. Jenže táta jí hladil se smutkem v očích, nikdy se už nesmáli jako s maminkou. Jen občas ho dokázala rozveselit, jen občas jí přišlo, že je to trošičku stejné jako dřív. Byla vděčná a šťastná, když to bylo alespoň občas, a alespoň maličko. A pak se vdala.

A dělala to stejné, co dělala její maminka. Starala se o domácnost, vařila, uklízela a pečovala o svého muže tak, jak to viděla u své maminky. Jenže její muž byl jako táta po smrti maminky – dával jí jen občas najevo, že ji má rád. Jen občas ji pohladil a usmál se na ni. Měla pocit, že to dělá stejně, a přitom nedostávala to stejné jako maminka od táty. Tak se snažila víc a víc. Jenže v ní rostla lítost víc a víc.

Zeptala jsem se: Vzpomeň si, jak tvá máma pečovala o domácnost? Něco musela dělat jinak, proto se tvůj táta k ní choval jinak než tvůj muž k tobě.

Nejdřív si to nedokázala vybavit. Ten smutek ze smrti maminky překryl všechnu radost, která byla předtím. Došli jsme k tomu, že nikdy mamince neodpustila, že umřela a jí tu nechala. A tátu tu nechala. Že je tu nechala smutné a ztrápené. Že díky ní už nebude nikdy nic tak jako dřív.

Miluješ jí? Zeptala jsem se.

Marie se znovu rozplakala, pláč jí třásl, slzy se řinuly, vzlykala nahlas.

Pokud ji miluješ, dovolíš jí, aby si vybrala, co ona potřebuje. I když je to smrt. Láska dovolí každému, aby si vybral, co potřebuje. Nemáš právo ji obviňovat a nemáš právo sebe litovat. I ty jsi tohle přesně tak potřebovala. Smrt není konec, je to přechod jinam. Je to začátek. Dovol své mamince, když ji tolik miluješ, aby začala to, co potřebuje ona sama.

A vzpomeň si, co to bylo za poselství, které ti svým životem chtěla předat. Protože tím smutkem sis v sobě všechno to, co sis od ní vzít měla, naprosto zablokovala. Zablokovala sis lásku – proto máš revma. Zkus si vzpomenout, co maminka dělala jinak, když dělala to stejné, co ty. Jak vařila? Jak uklízela? Jak prala?

„Ona si stále zpívala!“

Vykřikla Marie.

„Všechno, co dělala, dělala s takovou radostí, jako by to bylo to nejskvělejší, co vůbec může dělat. Zpívala si, usmívala se na každou kytku, kterou zalívala, hrála si s vodou a bublinami, když myla nádobí, mazlila se s prádlem, které prala. To já tak nemám…. Já to dělám všechno proto, abych získala tu odměnu. Tu pochvalu, pohlazení, usměv. Já to nedělám proto, že by mě to bavilo! Proto taky svému muži vyčítám, když si toho, co dělám, nevšimne. To maminka nikdy nedělala.“

A tvoje maminka jen pracovala? Starala se o domácnost? Nic víc nedělala? Nedělala nic jen pro sebe?

„Maminka zpívala. Hrála na klavír a u toho zpívala. Chodila do kostela a zpívala. Zpívala na svatbách a na křtech. Zpívala i na pohřbech. Chodila na procházky – sama. Vždycky se krásně oblékla, vzala si klobouk a šla k řece, na procházku. Sama. Myslíš, že to je to poselství?“

Jarka ti na semináři ukázala kousek tvé maminky. Jarka dělá toho spoustu pro sebe. Tebe popudilo, že dělá všechno jen pro sebe. Ale díky tomu sis uvědomila, že ty zase děláš všechno jen pro druhé a nic pro sebe. Tvoje maminka dostávala lásku od táty proto, že dělala i něco pro sebe. Ráda zpívala a chodila na procházky.

A to pro druhé nedělala pro odměnu, a pro to, aby to táta ocenil. Dělala to s radostí, protože to chtěla dělat. Dělalo jí radost dělat radost druhým. Jen tak. Bez odměny. Proto ji nikdy ani nenapadlo to tátovi vyčítat. Protože to nedělala pro něj, ale pro sebe. Protože on po ní nic takového nechtěl. Ale oceňoval to.

Tohle je ta tenká hranice mezi obětováním se svému muži a mezi tím, že myslíš sama na sebe.

Pravdu máš ty i Jarka. Jen jste obě na jiné straně téhle tenoučké hranice. Stačí málo a budete mít obě muže, kteří budou stejní jako tvůj táta. A až ukážeš své dceři, Zdence, jak má být ženou svému muži, i ona takového dostane.

Marie odcházela vyplakaná, ale šťastná. Ty její kruhy pod očima byly o něco méně modré, o něco méně ztrápené a studené. Rozhodla se pustit svou maminku, a rozhodla se začít dělat něco pro sebe. A to, co dělá pro svého muže, že bude dělat proto, že to chce, a ne proto, že musí. A začne si svého muže víc všímat. Pochopila, proč pije, proč od ní utíká, proč si jí nevšímá. Rozhodla se pustit to, co v hloubi svého srdce schovávala celý život. Že to pustí – svěří svému muži – protože ho miluje a chce všechno spravit.

Rozhodnutí, že chci něco změnit, spouští neuvěřitelnou explozi a přísun nových příležitostí. Jakoby se vše vyřeší, naplní a spraví v jednom okamžiku. A jak to proběhlo, to ti řeknu příště. Nejen o Marii, ale i o Zdence a Jarce.

Děkuju ti, že mě posloucháš a sleduješ Žena je láska

Příště vyvrcholení celého příběhu!

s láskou Miluška

Kam dál?

Komentáře