… maso nejím.

Vysvětlím vám to trošku obloukem 🙂

Když jsem před lety začala žít vědomým životem, začaly se dít věci, které člověk nečeká.

Ve chvíli, kdy poznáte sami sebe, najdete, kdo jste, co tu máte dělat a jaký otisk byste měli zanechat na tomto světě, najednou přesně i víte, co máte dělat.

Nedává vám smysl dělet něco, co tomuto vědomí neprospívá.

Třeba chodit do práce, která vás nebaví, pro peníze. Nebo se stále dokola dohadovat s partnerem o svou pravdu. Nebo se snažit vychovávat své děti podle svých představ.

Pokud se naučíme přistupovat vědomě ke svému životu, pak děláte vědomě všechno.

Vnímáte, co říkáte a jak, co děláte a proč, vše si uvědomujete a hodnotíte smysl toho, proč se to děje a k čemu vám to slouží.

Uvědomujete si i to, co vkládáte do úst.

Pokud víte, kam se posouváte, čím se stáváte, pak vám nedává smysl jíst něco, co vás brzdí na vaší cestě, co vám škodí.

Cesta zvědomění svého života je cesta, která vás jaksi nutí být “hodnější”, láskyplnější, nejen k sobě, ale i ke všem ostatním. Nejen k lidem, ale i k přírodě a zvířatům.

Jde to přirozeně jakoby samo, protože pokud žijete vědomě, víte, že jste součástí systému a že vše v tom systému má svůj význam a nejde si toho nevšímat.

Zvětšuje se ve vás pocit úcty ke všemu a všem, a máte potřebu k tomu tak i přistupovat, s lidmi a zvířaty a přírodou tak jednat.

Ubližování nejde dohromady s vaší cestou.

A tak naprosto přirozeně se začínáte o sebe víc starat, protože se máte víc rádi, a najednou vám nedává smysl nedělat to, co milujete dělat, nezabývat se tím, čím se zabýváte rádi.

Začneme dělat to, co nám dělá dobře, a máme potřebu dát to i druhým.

Až dojdete do fáze, kdy vás nečiní šťastnými nic, co by udělalo nešťastné někoho jiného. Nejde se radovat, když kdokoliv je smutný, nejde mít užitek pro sebe, když někdo má ztrátu. Přijímáte k sobě jen to, co prospívá všem.

Přirozeně přestáváte jíst maso, protože to už nejde, už vám to nedává smysl na vaší cestě, vlastně vám to vaši cestu blokuje.

Takhle to postupovalo u mě.

Cítím hlubokou účast se vším okolo a vnímám všechno, co jak je, jako to nejlepší pro náš posun k lepšímu. Necítím zášť vůči těm, kteří ještě maso jí, protože vím, že i oni jsou na své vlastní cestě a já ji nijak nemohu ovlivňovat a ani nechci. Vlastní zkušenost a cesta je nepřenosná.

Cítím hluboké spříznění se všemi, kteří maso ještě jí, a naprosto jistě vím, že se také posouvají, ale možná jinak a jinam, než by se líbilo v tuto chvíli mě. Nesoudím…

Když jsem přestala maso jíst úplně, začala jsem si všímat reakcí vegetariánů na všezřavce. Nenávistné, odsuzující, kritizující, útočné. Nechápala jsem, jak je to možné, když já k nim cítím lásku?

Je možné, že tihle soudící vegetariáni k tomu přišli jinou cestou?

Nestalo se tak náhodou tak, že místo cesty souznění a napojení se na všechno okolo, šli cestou oddělenosti, vyřazení, vyčlenění sebe? Asi jo, protože jinak by přece nemohli soudit druhé, když sami před časem stáli na stejném místě.

Proto nejsem vegetarián, protože se neslučuji s odděleností od druhých lidí.

Vnímám posvátnou úctu ke všem živým bytostem, i když zatím jí maso.

Vnímám to tak, že zvířata na tento svět přišla také s nějakým poselstvím pro nás lidi, a nějaký smysl určitě mělo a má, že jsou zabíjena a jezena.

Že by to dělala z lásky k nám, lidem? Abychom my skrze jejich bolest něco pochopili?

Věřím, že ano ♥

Vlastně to vím, protože jsem měla zážitek s jednou norskou krávou, která jela na jatka.

Ona mi “řekla”, že její smrt má sloužit k tomu, abychom víc milovali.

Abychom se jako lidi mezi sebou víc milovali, ale abychom jako lidi i zvířata víc milovali. Spojovali se a neoddělovali.

S láskou vaše Empatia

Jak být víc láskou vás učíme ve všech programech naší Akademie celostního zdraví

Jsme šťastní, že jste s námi! M♥I

Kam dál?

Komentáře