Proč se ve spojitosti s komunikací mluví o násilí?

Na první pohled to spolu nemá souvislost, ale budete překvapeni, jak moc ve svých každodenních situacích zaujímáme „bojovný“ postoj vůči druhému a automaticky, v naučených komunikačních vzorcích tlačíme druhé k tomu, aby se podvolili našim představám a našemu vidění světa.

Dá se to nějak změnit?

Ano, způsobem, jak s druhými lidmi komunikovat s respektem k jejich potřebám a hodnotám, tím se zabývá právě nenásilná komunikace.

Na začátek si zkuste odpovědět na otázku o co v obecné verbální komunikaci vlastně jde.

Co si myslíte, že je cílem všeho toho mluvení? Proč spolu vlastně chceme mluvit?

Způsobu odpovědí je mnoho od sdílení radosti až po vytyčení si osobních hranic, všechny ale vycházejí z jednoho základního předpokladu – nevíme, jaký postoj vůči nám či tomu, co chceme, druzí lidé zaujímají. Nevidíme do nich a oni do nás. Jsme odděleni od druhých jakousi hradbou, která nás nutí vysvětlovat, jak se cítíme, co chceme, proč věci děláme a zjišťujeme od nich to stejné.

Nemáme na sebe ve většině případů přímé telepatické napojení (jaká škoda, ušetřili bychom si tolik energie) a jsme nuceni si neustále ověřovat a domýšlet, co nám ve skutečnosti druhý říká a proč nám to říká.

Komunikace nám tedy vnáší do vztahů větší JASNOST, protože v ní jde především o odkrytí, jaký postoj zaujímáme.

Možná si neuvědomujeme, že čím víc zakrýváme své vnitřní hodnoty a postoje, tím je druhá strana zmatenější a neochotnější poslouchat, co jim říkáme.

Další věcí, kterou nám obecná verbální komunikace dává, je VYJEDNÁVÁNÍ.

Pracujeme s tím, jaký postoj má druhý člověk a co chceme my pro sebe a snažíme se dojít ke kompromisu. Často se však toto vyjednávání zvrhne ve strategický boj o moc, kde je pouze jeden vítěz a jeden poražený. Hádáme se o svou pravdu, házíme jeden na druhého „špínu“, kritizujeme navzájem své postoje, a to vše vlastně s pouze jediným cílem, a to získat něco pro sebe. Tomu se říká individualismus. Máme pocit, že jedině výhrou nad druhým dosáhneme uznání a přinutíme ho udělat, co chceme my.

Víte, k čemu to ale celé vede?

K oddělenosti, nenaslouchání, záměrnému citovému zraňování a pocitům nepochopení.

„Proč mi to říká, když ví, že mi to ubližuje?“

Víc a víc jdeme do verbálního boje, uši zakryté, oči zakryté a až v nás přeteče určitá mez, odcházíme. Přestáváme mít zájem cokoliv s danou osobou řešit a uzavřeme se. Jakékoli snahy z druhé strany jsou pak marné, už máme jasno. Přerušením komunikace končí jakýkoli vztah.

Nenásilná komunikace tedy podporuje spolupráci mezi lidmi a hledá způsoby, jak formulovat slova tak, aby se obě strany cítily vyslyšené a pochopené.

Jedině tak vzniká prostor pro hledání řešení a ochotu změnit svůj postoj v zájmu spokojenosti celku.

Arun Gándhí, vnuk legendárního M.K. Gándhího a zakladatel Institutu pro nenásilí, řekl:

„Nenásilí znamená, že necháte vyplout na povrch to, co je ve vás pozitivní. Převážit by měla láska, vzájemná úcta, porozumění, ocenění, soucit a zájem o druhé místo sebestředného, sobeckého, hamižného, nenávistného, předpojatého, podezřívavého a útočného postoje, který často ovládá naši mysl.“

Jak se nenásilně komunikuje a jaké techniky se využívají:

Vychází se ze 4 složek komunikačního modelu, tzv. 4P:

  • POZOROVÁNÍ

– sdělujeme, čeho si všímáme v dané situaci z našeho pohledu (ne každý totiž vnímá situaci stejně a pouhým objektivním sdělením našeho pozorování můžeme objasnit výchozí situaci)

  • POCITY

– popíšeme pocity, které v nás daná situace vyvolává (zaměřujeme se však pouze na naše vlastní pocity, nepřenášíme zodpovědnost za naše pocity na druhé, oni nám je nezpůsobili)

  • POTŘEBY

– sdělíme, jaké hodnoty a potřeby stojí za našimi pocity (tzn. vysvětlujeme, na jakých základech stojí naše chování)

  • PROSBA

– požádáme druhého o konkrétní čin, který by nás potěšil nebo obohatil (tato prosba je pouhým přáním, nezavazuje druhého nás vyslyšet – pouze konkretizuje naše pocity do jasného navedení, čím by druhý přispěl k naší spokojenosti, rozhodnutí je ovšem na něm)

Co to znamená v praxi

Původní sdělení:

„Můžeš laskavě dojíst to jídlo? Kolikrát ti to mám říkat! Tobě snad nezáleží na tom, že se strašně plýtvá jídlem?“ (jak se asi cítí člověk, který je takto onačen za viníka? Pravděpodobně se začne pouze bránit anebo zaútočí nazpět)

Formulace se stejným sdělením podle modelu 4P:

„Když vidím, jak nedojíš jídlo, které ti nandám na talíř (pozorování), cítím se smutná (pocity), protože nechci plýtvat jídlem (potřeby). Mohl by sis prosím říkat o méně jídla, aby na talíři nic nezbylo? (prosba) Ráda ti kdykoli přidám.“

Na závěr bych chtěla zdůraznit, že základním kamenem celého tohoto komunikačního modelu je předpoklad, že každý člověk je svobodný a nezávislý, umí se samostatně rozhodnout a ví, jak svoje potřeby naplnit.

Někdy si toto zaměňujeme s přesvědčením, že my víme, co je pro druhého nejlepší (především ve vztahu k našim partnerům a dětem) a přebíráme zodpovědnost za jejich chování a pocity. Velmi si tím nabíháme na zeď, kterou vůči nám druzí dřív nebo později postaví, protože právem opravdu každého člověka je svobodně se rozhodovat.

Výsledkem každého omezování a vnucených pravd je vždy vzdor a vzpoura.

Můžete druhého přesvědčovat, naléhat, prosit, vyhrožovat, citově vydírat, manipulovat, ale vždy vám tyto strategie vydrží do té chvíle, dokud druhý nepochopí, že vám jde o vaši převahu nad ním.

Nepředkládám vám tedy v žádném případě manipulační techniku, jak druhého „mile“ natlačit do toho, co chcete vy, ale předkládám nástroj, jak upřímně vyjádřit, co cítíte, co byste od druhého uvítali a jak se zájmem vcítit do pocitů druhých.

Vcítění (empatie) a pochopení je totiž úplně to nejvíc, co můžete druhému člověku nabídnout.

Řešení pro obě strany se pak už vždy najde. A věřte, že to bude s upřímným zájmem a radostí.

Bude vám to přinášet energii, ne ji brát.

A láskou Michaela Kratochvílová za empatia

Kam dál?

Komentáře