Je mi padesát…

Jsem tak šťastná ve svém životě! A víte proč?

Přestala jsem se totiž bát…

Téměř celý život věřím, že existuje něco víc než tento život. Vodnáři to tak mají.

A tak se celý život ke mně dostávají informace, které mi přinášejí důkazy. Důkazy, které potřebuje rozum. Člověk potřebuje nejdřív důkazy, než to vědomí do sebe přijme natolik, že už pak VÍ.
A pak už důkazy nepotřebuje.

Celý můj život se nese v duchu přijímání důkazů o vyšším smyslu toho, co je.

Jsem vděčná sobě, že jsem měla odvahu a pustila se do téhle jiné cesty i v práci.

Protože lidé, kteří se na mě obraceli a kteří za mnou chodí, mi přinášeli a přinášejí hodně silné důkazy. Když vidíte, jak v životech druhých lidí všechno sedí, jak všechno dokazuje vyšší smysl toho, co se jim děje!

Protože u druhých to vidíme mnohem jasněji, než u sebe.

Moje práce mě přivedla k jistotě, že nic není stálé a vše se mění.

(Docela se mi příčí o tom, co dělám, mluvit jako o práci. Pod pojmem práce se obecně vnímá nějaká povinnost, a to moje práce rozhodně neobsahuje.)

Jak se lidé vyléčili, uzdravili své vztahy, dokázali ze svého života udělat něco naprosto jiného.

Vše se mění a nic nezůstává tak, jak je to teď.

Smíření se s touhle základní poznanou pravdou mi pomohlo přestat lpět na tom, co mám teď.
Přestala jsem věci kolem sebe potřebovat. Vím, že teď je mám, ale zítra je mít nemusím. A vůbec se nebojím, co bude zítra.

Protože VÍM, že NĚJAK to bude.

Musí to být NĚJAK, protože život, já, věci a lidi kolem mě, nemohou zmizet, musí nějak pokračovat.

Energie je nezničitelná a věčná.

Tohle vědomí nejde předat, k tomu se musí nějak dojít. Každý svou cestou.

Já k tomu docházela sice stupně, léty jsem to cítila víc a pevněji. Ale v jeden okamžik jsem to přijala naplno. Jako když vás zavalí vědomí a vy už nikdy nepochybujete a od té chvíle už nepotřebujete žádný důkaz.

Ta chvíle byla po smrti mého táty. Možná ti to přijde divné, ale v jednu chvíli mi sdělil, že je v pořádku a všechno je v pořádku. A že nezmizel.

Já se přestala bát smrti.A tím zmizel můj strach ze všeho.

Z vlastní smrti, ze smrti mých dětí, mého muže, kohokoliv. Vím, že se nám nemůže NIC špatného stát. Je to ve mně stejně jako dech. Už k tomu nepotřebuju nic dalšího vědět. Je to tak.

Byla to neuvěřitelná úleva.

Tak neuvěřitelná, že to nejde popsat.

– Představ si, že se přestaneš bát, co se stane, když přijdeš o práci, přestaneš se starat, za co si koupíš jídlo.

– Představ si, že se nebudeš bát o svého muže, kterého miluješ, zda tě opustí nebo onemocní a zemře.

– Představ si, že se přestaneš bát o své děti. Nebudeš se trápit tím, zda jsou šťastné, zdravé, úspěšné, zda je jim dobře.

Umíš si to vůbec představit?

Ten stav, kdy víš, že všechno, ať je to jakkoliv, je v pořádku a dobře pro všechny? Pro mě totální úleva a klid a štěstí a radost a …

Jsou věci nepředatelné.

Moc ráda bych vás alespoň inspirovala, že je to možné. Je možné být šťastný a zbavit se lpění a strachu.

A teď mě hodně láká otázka, jak to bude vypadat, až přestanu lpět sama na sobě. Na Milunce Matoušové.

Až se odpoutám od toho, kdo jsem, co tady představuju, jakou váhu si tu dávám, na čem na sobě lpím. Přestat lpět sama na sobě … jde to vůbec? Já vím, že jde, jen tohle jsem zatím do sebe nedostala tak, že to VÍM. Ale vím, že to přijde.

S láskou vaše Milunka

P.S. Nikdy vám nebudu dost vděčná za to, že jste součástí mého matrixu

Kam dál?

Komentáře