Před pár dny jsme vyslechli příběh našeho syna, který nás dostal…

Neuvěřitelné praktikování lásky!

Můžete číst tisíc knih a duchovních pouček, ale nic se ve vašem světě nezmění, pokud cokoliv maličko z toho neuděláte v praxi.

Užijte si příběh!

Máte někdy pocit, že jste tak přemoženi emocemi, že nejste schopni se správně vyjádřit?

Já ten pocit měl včera hned třikrát během 20 minut.

Včera večer jsme spolu s Karolínkou (mou lepší polovičkou) nemohli najít místo na parkování v naší ulici, tak jsme to trošku „na prasáka“ zaparkovali na místě kde se podle zákona nesmí parkovat.

Znáte taková místa? Cca 4 metry dlouhý kus vozovky u chodníku, kvůli kterému se nevyplatí nainstalovat značku s výjimkou, tak se tam nesmí parkovat i když to auto tam nikomu a ničemu nepřekáží. Na tomhle místě stojí auta každý den a když kolem jede policejní hlídka, tak to ze selského rozumu ignoruje.

I tak, pokud je místo jinde, vždy zaparkujeme jinde, nicméně nebylo, a navíc už bylo docela pozdě večer a Karolínka před pátou ráno zase odjíždí do práce, což dost snižuje pravděpodobnost, že bychom tam překáželi i tomu nejneschopnějšímu řidiči. Poté co jsme vystoupili, zamkli auto a poodešli několik metrů, se nad námi ozval velmi káravý hlas:

„Tam se nesmí parkovat!“.

Zvedli jsme hlavu a ve třetím patře sousedního domu stál v okně starší pán s velmi odhodlaným a nepříjemným výrazem.

„No super,“ pomyslel jsem si, „důchodce, co nemá co dělat, tak čumí z okna a hlídá klidný chod veřejného dění.“

Už jsem s ním měl podobný konflikt o pár měsíců dříve, takže jsem věděl, co se chystá. Nastala slovní přestřelka, ve které jsem vyjmenoval všechny důvody proč je v pořádku tam zaparkovat, načež jediné odpovědi, co se mi dostalo bylo:

“Tam se ale nesmí parkovat!“, a „Copak vy jste mě neslyšel? Tam je ze zákona zakázáno parkovat!“

Jsem chlap. V mém světě převládá logika a když mi na srozumitelné s logické argumenty někdo odpovídá pořád tou samou větou, tak mě dovádí k šílenství.

Naše „konverzace“ pár minut eskalovala, já byl čím dál nasranější a (přiznávám) neuctivější a můj soupeř svou větu opakoval se stále větší vervou. Po chvilce jsem byl tak zahlcený hněvem, vztekem a bezmocí, že jsem ze sebe nebyl schopný vydat ani hlásku, načež pán přestal mluvit, zalezl zpět do okna a zavřel ho za sebou a Karolínka řekla:

„Běž to radši přeparkovat, ještě nás kvůli němu odtáhnou.“

Objel jsem celý blok budov a našel místo na zaparkování a chutí žluče v krku jsem zamkl auto a posbíral svoje pošramocené ego (měl jsem pravdu, ale on stejně vyhrál, donutil mě, abych přeparkoval) a šel v naprostém tichu domů, s hlavou plnou myšlenek, na které nejsem zrovna pyšný.

Nicméně to, co následovalo, mě vyvedlo z míry ještě víc.

Jakmile jsme přišli do bytu, začal jsem se svlékat z kabátu a vyzouvat boty, zatímco Karolínka šla ihned do kuchyně. Během 30 vteřin byla zpátky a v ruce držela krabičku v nakrájenou třešňovou bublaninou, co mi ten den upekla. Chvíli jsem na ní jen tak koukal, protože v mojí realitě v tu chvíli byl hněv, krev a španělská inkvizice, ale rozhodně ne bublanina.

„Kam s tím jdeš?“, zeptal jsem se.

„V jedné knížce psali, že máš udělat čaj někomu koho nemáš rád, tak nesu tomu pánovi bublaninu.“

To bylo podruhé, kdy jsem ze sebe nebyl schopný vydat ani hlásku.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál a snažil se zpracovat, co jsem právě slyšel. Zvuk, který zrovna vydala jsem zaznamenal, význam jednotlivých slov pro mě také nebyl cizí, ale to, co řekla nezapadalo do žádné reality, ve které jsem se zrovna nacházel. Než jsem se vzpamatoval, byla na schodech a volala za sebou,

„Jdeš se mnou?“

Vyklopýtal jsem z bytu a vydal se za ní. Tohle jsem musel vidět.

Po cestě jsem se jí ptal na věci jako

„Co mu řekneš?“, nebo „Jak se chceš dostat do vedlejšího domu?“, ale na všechny otázky se mi dostalo prostého:

„Ještě nevím.“

Následujících pár minut si pamatuju jen mlhavě, můj mozek se v tu dobu snažil vyrovnat se situací, do které jsme se dostali a neúspěšně vytvořit nějaký smysluplný postup událostí, ve kterém je „kretenismus“ odměněn bublaninou.

Odhadli jsme, ve kterém patře ten pán asi bydlí. Na někoho jsme zazvonili, řekli něco o návštěvě a zapomenutých klíčích a už jsme byli v budově. Vystoupali jsme do snad správného patra a zaklepali na snad správné dveře.

Otevřela nám postarší paní, zeptali jsme se jí, jestli je manžel doma a o pár vteřin později (během kterých zazněla věta: „Máš tu návštěvu, jsou to ti lidé, co jsi na ně řval z okna) jsme opět hleděli do známé tváře.

Já byl pořád moc v šoku a moc naštvaný abych mluvil, pán vypadal, že bude vrhat oheň a kamení, ale Karolínka na nic nečekala:

„Dobrý večer, napadlo nás, že vám přineseme bublaninu, ať máte něco sladkého ke kávě a nemusíte sedět u okna a koukat kde kdo parkuje.“

Úplně přesně jsem věděl, jaké vzduchoprázdno se mu vytvořilo v hlavě, tohle rozhodně nečekal a jeho výraz to jen potvrdil.

Ušetřím vás detailů té velmi zvláštní konverzace plné vět jako

„Víte, já normálně s každým vyjdu dobře“ a „My vám rozumíme, ale pochopte, že…“, a vezmu vás rovnou k výsledku. S pánem jsme se domluvili, že jak my, tak on, jsme vlastně sympatičtí lidé a můžeme se klidně nějak domluvit a vlastně bychom mohli parkovat přímo na soukromém parkovišti před jejich domem. Pak jsme se rozloučili, popřáli dobrou chuť a příjemný večer a šli domů.

Později večer jsme se s Karolínkou k tomu celému incidentu vrátili.

Je až neuvěřitelné, jak se dá situace otočit o 180 stupňů.

Oba jsme obecně vzato „spirituálně smýšlející“, takže diskuse o tom, co by jak mělo být a co a jak by se mělo dělat je v podstatě na denním pořádku, ale ten den mi došla jedna až brutálně pravdivá skutečnost.

Stejně jako většina lidí kolem jsme o správném chování skoro jenom mluvili, ale skutek utek.

Uvědomil jsem si, jak málo stačí, aby se z nepříjemné situace stala situace příjemná.

Ale hlavně mi došlo, že jediný způsob, jak nešířit zlo, je AKTIVNĚ tvořit dobro a neoplácat zlo zlem.

A to byla třetí chvíle, kdy jsem byl tak přemožen emocemi, že jsem se nemohl vyjádřit, ale tentokrát to byla láska a obdiv, jaký jsem v tu chvíli ke Karolínce měl.

Jakub

Kam dál?

Komentáře