MOJE PROBUZENÍ: 11. Proud intuice

Celý život jsem toužila po jednoduchosti, kterou žiju až teď.

Nevěděla jsem, co to ve mně je, proč odmítám drahé oblečení, proč se mi z duše příčí kupovat to nejdražší jen proto, že na to máme. Občas jsem slyšela, že jsem na peníze, protože je nechci dávat. Já je ale nechtěla dávat na to, co mi přišlo zbytečné. Co jsem teď odložila a co už nepotřebuju. Co bylo v mém životě přebytkem.

Přebytkem, ale hlavně balastem, který mě zahlcoval a držel mě držel od skutečného zažívání života, od tady a teď. Byla to brzda v napojení na mou intuici. Teď to vím.

Člověk celý život sleduje duchovní vůdce. Fascinuje ho jednoduchost, s jakou berou život.

Jsou spoře oblečení. Mají málo. Celý život je sleduju, ale nic jsem skutečně neviděla. Až teď. Jen z jednoduchosti a skromnosti může vzniknout propojení, kanál ke komunikaci s naší duší. Jednoduchost je podmínka, protože balastem hojnosti je brána intuice zahrabaná. Nevidíme ji, necítíme ji, neslyšíme ji.

S jednoduchostí a prostotou života duchovních vůdců se pojí ohromná radost ze života.

Často mívají život opravdu těžký, jsou stíháni, sledováni, vězněni, ale smějí se. Usmívají se, radují se, vtipkují. Jsou jako malé děti. Žádná vážnost, a už vůbec ne ze sebe a z mouder, která předávají. Hrají si. Užívají si. Jsou tady a teď jako malé děti.

Jednoduchost je podmínka a radost je klíč k otevření intuice.

Malá vsuvka. Vůbec tím nemyslím, že bohatí lidé nemohou mít otevřenou intuici. Peníze a bohatství nesouvisí s jednoduchostí a prostotou, o které píšu. Spousta bohatých lidí žije prostě a jednoduše. Často až díky bohatství a prožitku hojnosti se dostanou k tomu, že to nepotřebují, začnou se na peníze dívat jinak. Je to i má cesta, takže určitě se intuice nepojí s chudobou.

Vždycky, když jsem cokoliv tvořila, sedla jsem si, položila ruce na klávesnici a psala.

Žádná osnova, body, co sdělit jako první, žádný mustr. Prostě ruce na papír a myšlenka jela ven sama. Většinou jsem si to po sobě přečetla a nic neměnila. Tuším, že jsem dokázala být napojená při tvorbě čehokoliv, při psaní.

Teď se přidalo ale něco navíc.

Před narozeninami někoho blízkého, už nevím, kdo byl tím prvním, jsem na něj hodně myslela a vzpomínala, co máme za sebou hezkého. Čím ho obdarovat? Co mu udělá radost?

A najednou se mi v hlavě objevila písnička. Písnička, kterou jsem si začala zpívat, protože jsem ji dobře znala, minimálně melodii, pokud ne slova. A musela jsem si jít sednout, dát ruce na klávesnici a psát. Broukala jsem si písničku a psala jiná slova. Slova do písničky pro oslavence.

Naprosto jistě jsem věděla, že to nejsem já ten textař.

Že jen skrze mne prochází slova, která mám vkládat do písničky a pak tu písničku mám dotyčnému zazpívat. Po překvapení, které po zazpívání přišlo, po chvále, jak jsem šikovná, co jsem to složila, jsem musela s pravdou ven.

To já ne, to přišlo pro tebe jen skrze mě.

Když přišla písnička pro syna, kterou jsem měla zazpívat na jeho svatbě před stovkou hostů, tak nebylo zbytí. Lidé mi říkali, jak jsem odvážná, že by to nedali.

Dali, kdyby to k nim přišlo jako ke mně. Museli by. Nešlo by to jinak.

Když byla Betynka štěně, často škytala. Když se rozškytá štěně trpasličího jezevčíka, tak vás to nenechá chladným.

S velikou touhou uklidnit to maličké tělíčko jsem na ni položila ruku.

Škytání okamžitě přestalo. Náhoda – jsem si řekla. Ale pak se to opakovalo, a znovu a znovu. Okamžitě po položení ruky jí škytání přestalo.

Začala jsem zkoumat, cože to dělám. Čím se to stane. Co v sobě změním, že to dokážu.

Pozorovala jsem sama sebe, své nitro, co se ve mně děje. Pláču, jen to píšu. Je to navození čiré a prosté lásky k trpícímu. Hluboký soucit a sdílení bolestného okamžiku. Ne touha pomoci, ne zbavit ji něčeho. Jen prostá láska. Vím, že takto dokážu uzdravit kohokoliv.

Uvidím, jak mě cesta povede a jak se bude tato schopnost uzdravovat ve mně rozvíjet.

Jak neplánuju, tak s tím nic nedělám. Jen vím, že to umím a čekám. Přijde impulz a povede mě. Žádný strach, že by mě to minulo, nemám. Vlastně to vůbec neřeším. I kdyby se nic s tím nedělo, tak si toho možná ani nevšimnu. Vím, že vše je přesně pro mě v pořádku a dostávám to, co dostat mám. Nic víc, nic míň.

Jsem transformátor a Vesmír si se mnou nakládá, jak potřebuje. Sloužím mu. Jsem mu k dispozici.

Chodím po zahradě, brouzdám se v barevném listí, dívám se na mraky, vysoké strémy a hory v dálce. Sbírám plody, trhám byliny. Pracuju. Házím míček Betynce, hladím kočku, která se mi motá u nohou. Poslouchám zpěv ptáků a sleduju let volavek. Házím polena do kamen a vařím. Věším prádlo a cítím vůni větru.

Mám pocit, že tohle je ta pravá meditace. Tohle je stav totálního spojení s Bohem, s universem.

Žádné myšlenky, jen soustředění na tuto chvíli a tento okamžik. Obdivuju, co ke mně přichází, co vidím, co zažívám.

A pak mě „něco“ napadne. Myšlenka, nápad. Vesmír mi pošle inspiraci k mé práci. A jdu a napíšu si to, protože na to nechci zapomenout, ale nechci to nosit ve své hlavě dál. Vracím se do prázdna a pokračuju.

Takto v napojení mi chodí inspirace.

Nemusím jako dřív sedět a přemýšlet, co vytvořit. Chodí mi to samo a je to mnohem hlubší a autentičtější.

Teď jsem transformátor v praxi.

Velice často se mi v mém takto obyčejném dni stává, že se mi zvláštně zamotá hlava jako bych upadala do meditace. Jako by mě cosi táhlo odejít, odletět, zmizet, zemřít. Nepociťuji žádný strach, jen vím, že takto se to jednou stane. Takto jednou odejdu. Už to znám. Ale také vím, jak s tímto stavem pracovat. Vědomě ho ovládám. Jdu se uzemnit. Něco sním, vypiju, zuju si boty a spojím se se Zemí, dám ruce do hlíny. Oživím své fyzické tělo něčím hmotným.

Můj běžný den je meditací. Jako bych žila v jiné dimenzi. Jsem plná radosti a vděčnosti, že mi tohle je dopřáno.

Jsem šťastná.

Jednou v noci mi téměř na hlavu sedla sova.

Letěla tak blízko a směrem ke mně, že jsem se skutečně připravila na to, že mi sedne na hlavu. Zpevnila jsem celé tělo, abych ji udržela, až dosedne. Je to obrovský pták. Těsně přede mnou změnila směr. A já se musela smát a děkovat za toto potvrzení.

Ano.

Vyznám se v temnotě a miluju ji, nemám ze tmy žádný strach.

Dotkla jsem se stínů a smrti, a miluju život.

Překonala jsem smutek a strach ze samoty.

Mám otevřený šestý smysl, vidím a slyším to, co druzí nevidí a neslyší.

Prokoukla jsem tmu. Jsem mistrem přítomného okamžiku.

Jsem samotář a noční tvor, napojený na Měsíc.

Jsem spojená s posvátnou ženskou energií.

Probudila jsem svou hadí sílu.

Ano. Jsem sova.

Když odpočívám na lavičce, velice často pláču. Tečou mi slzy, protože to štěstí se nedá udržet.

Velice často o tom musím mluvit. Stále každému vyprávím, jak jsem tu šťastná – a u toho pláču. Musí to ven, musím to říkat, musím to ukazovat.

Tento dar totiž není jen pro mne. Je třeba ho žít a inspirovat tím druhé. Vím to.

Ty změny se dějí. Pozoruju, jak měním tím, jak žiju, život druhých.

Je to boží pocit, že můžu svítit na cestu i druhým.

Děkuju! s láskou Miluška

Všechny kapitoly MÉHO PROBUZENÍ si můžeš přečíst tady