MOJE PROBUZENÍ: 10. Tady a teď

Kolikrát za život jsem slyšela i říkala, že je potřeba žít tady a teď. V přítomném okamžiku.

Občas se mi to v minulosti podařilo, ale byly to jen omezené chvíle. Na dovolené, kdy nemusíš nic řešit. Na procházce, kdy vnímáš jen chůzi. Tady a teď se mi dařilo žít pouze v odpojení od běžných povinností. Tady v novém místě a v novém životě to žiju.

Pomohla mi k tomu jednoduchost a obyčejnost, která mě obklopuje a do které jsem se zamilovala.

Poprvé jsem si toho všimla, když jsem začala vařit na kamnech na dřevo.

Když vaříš běžně na plynu nebo elektřině, prostě zapneš pod hrncem a ono se to vaří bez tvé účasti úplně samo. Můžeš jít dělat něco jiného a nemusíš si toho všímat. Na kamnech na dřevo to nejde. Celou dobu vaření je třeba nejen hlídat kamna a přikládat. Ale i přesouvat hrnec a plně sledovat vaření. Věnovat plnou pozornost jen tomu. Nejde dělat nic jiného.

Ano, je to nepohodlné. Je to ohromný čas, který je tomu třeba věnovat.

Možná by mi to kdysi přišlo dokonce jako ztráta času. Ale uvědomila jsem si, že čas nejde ztratit, lze ho jen naplnit něčím smysluplným. A když vaříš, tak jediné smysluplné je prostě vařit a nedělat nic jiného.

To je tady a teď. Vařit a nic jiného.

Ne náhodou je jídlo, které z toho vznikne, božskou manou. Vkládám do hrnce stejné potraviny, koření, všechno stejně jako kdysi, ale ta chuť se nedá srovnat. Jakoby i to jídlo nasálo mou plnou pozornost, bylo plné radosti a nasazení a pečlivosti, kterou do vaření dávám.

Ohromným darem a neuvěřitelnými pomocníky jsou má zvířata, drsnosrstá fenka Betynka, kocourek Mikš a kočička Micka.

Když vidím, co je pro ně důležité, jak plní svůj den i noc žitím tady a teď, tak se učím přidávat se k nim. A je to jízda.

V minulém životě jsme taky měli psa i kočku. Když si to dnes uvědomím, tak jsme se nesnažili učit od nich, ale snažili se učit něco je. Totálně obráceně, než to mám dneska. Ráno vyvenčit, pak pes někde ležel, dostal misku s jídlem, odpoledne vyvenčit a před spaním znovu. Při venčení možná občasné zážitky tady a teď, občasné učení se radosti.

Teď se podřizuju jim, protože vnímám, že zvířata ví lépe než já, jak skutečně žít.

Kdy spát, kdy si hrát, kdy jíst, kdy odpočívat, kdy se mazlit, kdy zalézt a mít klid.

Není to pohodlné.

Zpočátku mě to štvalo, když mě Míca vzbudila ve dvě ráno a chtěla se mazlit. Jenže oni ví, proč teď. Vyjadřují tolik lásky, tolik důvěry. Hlavičkou mi zvedají ruku, abych hladila. Čumáčkem do mě strkají, tlačí se na mne, olizují. Je to velká urputnost, která jim nedovolí nechat to na později a přestat. Prostě do toho jdou tady a teď naplno. Teď je čas mazlení a tak se mazleme. Tečka. Jediné, co bych mohla udělat, je vyhodit je z ložnice, jenže to mi přes srdce nejde. A tak hodinu hladíme, mazlíme, tulíme se. Když je to přejde a stačí jim to, zase spíme.

Jsou jako děti. Jako malé nás potřebují a my na ně často nemáme čas.

Pak v dospělosti bychom my potřebovali je, ale už je pozdě. Promeškali jsme svou chvíli tady a teď. Jejich volání, abychom společně sdíleli jejich tady a teď. Tady a teď se nikdy nevrátí, protože je to tady a teď. Přesně v tuto chvíli. Tato chvíle se  nikdy nevrátí, stejně jako nejde odložit na později. Nic takového se nestane.

Každé ráno je stejné, přesně podle mých zvířat.

Jako první se vzbudí Míca. Nejmladší mazel, který všechny otravuje a chce pozornost a hrát si. A tak vzbudí Mikše. Dívám se, jak něžně ho olizuje, ťuká do něj packou, vrní a ovívá se kolem něj. A jak on laskavě reaguje, žádné odstrčení, žádné odmítnutí. Pomalu se budí, vrací ji olizování a mazlení.

A začnou si hrát a skákat a budí Betynku. Ta se radostně přidává. Hodinu se dívám na tohle představení každý den.

Chce se mi brečet, když si uvědomím, kolik hravosti jsem ve svém životě neprožila a odložila na později.

Jakým nesmyslům jsem věnovala plnou pozornost. Jak moc jsem někam spěchala. Jak moc jsem se ochudila.

Ranní rituál pokračuje.

Jdeme na zahradu a obejdeme prostor. Společně prohlídneme, že vše je stejné jako včera. Omrkneme cestou, na co máme chuť dělat. Potkáme ztracenou hračku, očucháme novou myší díru, vidíme spadlou větev, všimneme si rostlinek, které potřebují zalít nebo ostříhat. Pak jíme, hrajeme si, pracujeme. Když je čas odpočívat, zvířata si zalezou a já si zalezu taky. Buď do postele, abych dohnala noční bdění, nebo k počítači a pracuju. Během jejich hodinového spánku udělám práci, kterou bych dřív dělala hodin šest.

Nemám žádný plán.

Většinou nevím, co budu dělat zítra. Často to, co naplánuju, jednoduše nevyjde. Něco se stane a ten plán se zhatí. Mám pocit, že žádné plány mít nemám.

Že mám žít tady a teď a příští okamžik nechat na jiných, kam mě zavedou.

Něco mě ukáže cestu. Někdo přinese příští okamžik. A ten bude zase tady a teď s plným nasazením. Přijde soused na kafe. Někdo mi zavolá a povídáme si. Vše s plným fokusem, ale bez toho, abych věděla, co bude za pět minut. Je to nádherná jízda, kdy s důvěrou směřuju do neznámo kam.

V úžasu zírám, jak lidé tady žijí tady a teď.

Bez toho, aniž by se o toto téma vůbec zajímali, aniž by se to vůbec učili. Prostě tak žijí.

Jarda mi dělá práce na domě a v zahradě. Kromě mě pomáhá desítkám dalších lidí. Bere práce tak, jak přijdou a kdy je na ně nejvhodnější čas, tak je dělá. Nejdřív mi to bylo proti srsti, protože jsem nikdy nevěděla, kdy přijde a co bude dělat. Kromě důvěry, že vše je přesně, jak má a musím to nechat jiným, jsem ze sebe musela vydolovat neskutečné množství trpělivosti.

Ale když vidím, jak mu vše vychází, jak plyne, jak mu práce jde od ruky, tak vím, že jede správným způsobem – tady a teď.

Při práci si nahlas zpívá a já to vnímám stejně jako vrnění mých koček, kdy si užívají tady a teď. Je pro mě velkou inspirací.

Když mi přivezli nová okna, mimochodem úplně stejná jako původní, jen nová, nerozbitá, takže mi sem nepoteče, když prší, tak se ptají, kdy budou hotové práce v místnosti, kdy si mají naplánovat osazení.

„Já nevím,“ odpověděla jsem. „Znáte zedníky…“

A dostala jsem tuto odpověď:

„Tak to buďte šťastná, že máte takového zedníka. Protože ten, který by vám řekl přesný termín, kdy bude co hotovo, není dobrý zedník. Dobrý zedník nikdy neví, kdy se k čemu dostane, protože neví, jak mu práce půjdou, co se při nich naskytne za problémy. Kdyby vám řekl termín, je to špatný zedník.“

AHA…

Když po nočním mazlení znovu usínám se zvířaty přitisknutými ke mně, cítím tak ohromné štěstí, že bych brečela.

Vrnění koček, kdy vibruju celá já i celá ložnice. Vrní a já vnímám jen jejich teplo a vrnění. Je to jako meditační hudba. Nějaké hodinové mazlení je proti této chvíli a tomuto daru, který od nich dostávám, úplné nic. A pak vrnění ustává, hlavička malého zvířátka ztěžkne a spočine v mé dlani. Pláču štěstím, že se mi toto děje.

Život tady a teď, která je v obyčejnosti a jednoduchosti, prostotě života, mi otevírá hlavu.

Proudí ke mně zprávy a já nestíhám ani vše zachycovat, natož realizovat. Mám pocit, že jsem kanál, skrz který se dostává na Zem něco, co jen já jediná mám předat. A tak zachycuju zprávy a snažím se předávat. Vkládat je do svého dne.

Je to život v proudu intuice.

Děkuju! s láskou Miluška

Celé MOJE PROBUZENÍ je k přečtení tady