MOJE PROBUZENÍ: 12. Změny jinde, než chceme

Když jsem odešla od Ivana, vlastně jsem doufala, že konečně uslyší, co jsem se mu roky snažila sdělit, pochopí to a něco změní.

Ve své hluboké lásce k němu jsem si nedokázala představit život bez něj. Jak silné lpění jsem v sobě měla.

Nestalo se na jeho straně nic. Tam, kde jsem čekala změny, tam kde můj rozum čekal změny, v co jsem nejvíc doufala a po čem jsem nejvíc toužila, se nestalo zhola nic.

35 let společného života nejde oddělit jedním mávnutím proutku. Chce to čas.

Dnes jsem Ivanovi ohromně vděčná, že se vlastně z jeho strany nestalo nic, co jsem si přála. Byla to jeho škola, kterou musel dokončit, nemohl couvnout. Nemohl přestat, dokud jsem se úplně nezbavila lpění na něm, neprožila si svou rodinnou karmu.

Neprožila si, jak úlevné je pustit ty, kteří mne nepodporují a nesouzní se mnou. Neprožila si prázdno sama se sebou. Neprožila si, že nejkrásnějším pocitem je život pro sebe.

Děkuju za to, že jsem si to dovolila prožít. Teď už to vím.

Je nádherné vidět, jak se lidé kolem vás mění jen tím, že jste se změnili vy.

Jak inspirujete ke změně druhé. Jak jim svou silou dodáváte odvahu ke změně, kterou potřebují udělat.

Moje sestra uviděla, jaký život žije a začala toužit po změně, a tu změnu zrealizovala. Můj syn uviděl vztah, ve kterém žil a v lehkosti ho opustil. Synovec, který se tu stavil na návštěvu, zíral na můj jednoduchý život. Přestal toužit po životě ve velkoměstě, ucítil sílu komunity, prostého života a jde si za ním. Odjel se slovy:

„Co vlastně k životu potřebujeme? Tohle je štěstí!“

Jednou jsme seděli s Jardou na lavičce, bylo deset večer a jemu zvoní telefon. Někdo něco potřeboval, aby mu Jarda opravil. Jarda je dříč, miluje svou práci, umí všechno. Co neumí, je kohokoliv odmítnout. Je tak hodný, až to tříská dveřmi, jak by řekla moje babička. Když dotelefonoval, ptám se ho:

„Oni si všichni myslí, že jsi na věšáku co?“ Smál se.

Za pár dní zase sedíme večer na lavičce a stejná situace, zvoní mu telefon. On se na něj podíval a vytípnul ho se slovy:

„Nejsem na věšáku!“ A smál se. A já se uvnitř tetelila radostí.

Jezdí sem za mnou ženy z KRUHU.

Žádný seminář nebo nabitý víkend aktivitami. Jen spolu jsme. Spolu vaříme a děláme vše, co tu dělám já sama.

Můj „jiný Vesmír“ je naprosto pohlcuje.

Nemohou se nabažit té energie, která je tu tak zřetelně cítit. Procházejí se zahradou. Leží nebo sedí na trávě. Zírají na hory. Jen jsou.

Karin seděla na lavičce a chtěla meditovat. Zavřela oči, pak je otevřela a říká:

„Vůbec nemůžu zavřít oči, přijde mi to tak zbytečné. Dívám se a medituju.“

Zcela automaticky přišlo, že tento prostor otevřu každému, kdo toto chce zažít. Že musím dát i druhým ochutnat, co je možné žít.

A tak sem za mnou jezdí lidé a prostě tu jsou. Někdy tu je někdo sám, aniž bych já tu byla s ním. Prý to vůbec nevadí. Nejde totiž o to, co bych říkala ústy, nejde o to něco řešit. Jde o to tu být, a klidně i sám.

Ohromně se těším na každého, kdo se tu na pár dní objeví, protože vnímám, jak moc se jejich prožívání vlastního života mění. Co jim tu dochází. K jaké změně je inspiruje tento prostor a můj způsob života. A tak pokračuju a vítám každého.

Betynka mi v léčení lidí nádherně pomáhá.

Kdokoliv je tu, neodbytně vyžaduje házení míčku. Pořád dokola. Nedá mu pokoj. Ode mne v tu chvíli hodit nechce, jen od návštěvy. Jakoby cítila, že tohle právě ten člověk potřebuje. Že přesně tato činnost ho dostává do stavu radosti a tady a teď.

A čím víc to toho člověka nebaví, nechce a odmítá házet, tím víc dotírá. Léčí, vede, nutí. Je to neskutečné pozorovat, jak se mění nastavení každého. Jak účinná metoda pro probuzení radosti to je. Úžasná Betynka.

Po přestěhování jsem si našla autoservis.

Přijela jsem tam a ptám se, zda se postará o mé auto. Začal se mě ptát na věci kolem auta, odpovědi jsem vůbec netušila. Kolik  mám najeto kilometrů, kdy se naposledy vyměňoval olej, technická,…

Smáli jsme se tomu, jak jsem mimo. Prý všechno zjistí a postará se. Jednou jsem zjistila, že mi svítí jakási kontrolka. Volám, jestli můžu přijet, aby se na to mrknul. Když zvedl telefon, říkám:

„Houstone, Houstone, mám problém!“ Smáli jsme se.

Jedu tam a ukazuju mu svítící kontrolku.

„Máte vyfouklou pneumatiku!“ Hned ji dofoukl a nechtěl peníze.

Před pár dny jsem si rozbila světlo a přijela k němu. Objedná, vymění, zařídí. A já se ptám: „Co se teď bude s autem dít, bude něco potřeba s ním dělat, nějaká kontrola nebo tak?“

A on odpovídá:

„Nene, a až vám začne svítit nějaká kontrolka nebo se bude někde něco ozývat, zavoláte Houstone, Houstone a vyřeším to. Jsem přece váš Houston.“

Řehtali jsme se.

Jarda tu ořezal smrky kolem plotu, byla to docela léty neupravovaná divočina.

Najednou se mi tu válelo asi padesát vánočních stromečků. Jeden obrovský smrk si chlapi odnesli do místní sokolovny na adventní výstavu. Napsala jsem vývěsku na místní obchůdek, že rozdávám vánoční stromky. Každý, kdo přijde, mi chce něco platit, já odmítám. A tak mi nosí vejce, brambory, víno, zaplatí mi pivo nebo panáka v hospodě. Odstartovala jsem tu výměnný obchod.

V zimě se tu pořádala obecní zabíjačka.

V pátek práce, v sobotu prodávat, jíst a pít a být spolu. Cítila jsem silné nutkání něco na pracovní pátek přinést, něčím přispět kromě mých rukou. S maminkou jsme upekly spoustu kynutých koláčů. Zaprášilo se po nich a lidé ze spolku se mě ptali, kolik mi mají zaplatit z kasy. Nevzala jsem si nic. Byl to můj dárek pro ně. Za pár měsíců na výlovu obecního rybníka ženy připravily občerstvení. Smažený kapr, polévka. Vše se platilo. Měly i napečené koláče a tak se ptám na cenu.

„Ty jsou zdarma, vezmi si kolik chceš, to je náš dárek pro vás.“

Na letní slavnosti jsem byla pověřena vybíráním vstupného.

Hrála tam kapela, grilovalo se, jedlo a pilo a tančilo. Něco ve mně volalo, že jim k té vstupence musíme něco přidat. Nikdo neměl na nic čas, prý je pozdě něco vymýšlet, prý dostanou zábavu. Mně to ale nedalo a tak jsem celý den vázala mašličky ze stužek barev naší obce na spínací špendlík. Sto. Každý, kdo přišel, dostal připíchnutou mašličku se slovy:

„To abychom měli něco společného a abychom si zítra pamatovali tenhle skvělý večer.“

Někdo má mašličku stále připíchnutou. Někdo si ji pověsil na zrcátko u auta. Někde je mají zapíchnuté kolem zrcadla. Vidím je všude. Je to nádherný pocit vidět, že se jich to dotklo. Že v té mašličce vidí něco víc. Propojení a pocit, že k sobě patříme. A touhu dávat. Na podzimní dýňové slavnosti dostal každý za vstupenku malou okrasnou dýni.

Cítím se jako svíce.

Všechno, co mi dělá radost, projevuju ven. Netlumím své světlo, neomezuju se v tom, co chci udělat.

Když hraje kapela, tančím první a klidně sama, a tím zvedám ostatní.

Rozdávám a pomáhám. Rozdávání a pomáhání se násobí.

Už vím, že stačí hodit kámen do vody a kruhy se udělají samy, nemusím se o ně starat. Ten kámen, hozený do vody, jsem já, jste vy. Chce to odvahu skočit.

Chce to zbavit se zábran, pocitů nepatřičnosti, strachu svítit, být vidět. Ale pak, když strach překonáme, vidíme ty vlny, šířící se od nás.

A to je stav, kdy víte, že jediný způsob, jak ovlivnit život druhých, je vaše inspirace.

Stačí žít tak, jak žít milujete, dělat to, co dělat milujete a vše ostatní se poskládá samo.

Někdy to skládání ale pěkně bolí…

s láskou Miluška

MOJE PROBUZENÍ celé si můžeš přečíst tady