MOJE PROBUZENÍ: 13. Smutky a ztráty

Můj život se mi skládá tak, že téměř neplánuju, protože stejně, co naplánuju, tak se změní.

Je to zbytečná ztráta energie vůbec něco plánovat, tak se nechávám vést. Jakoby vše kolem se skládalo přesně pro mě. Čím méně do toho zasahuju, tím rychleji se věci hýbají.

Občas mám pocit, že jedu v rychlovlaku. Že čas ztratil rozměr, kterým byl. Je to jiné. Určitě ten pocit zrychlování znáte také.

A tak to bylo přesně s Mícou.

Měla jsem doma šestitýdenního Mikše, takže jsem plánovala nemít brzy další kočku. V hlavě jsem měla, že určitě ano, ale ne teď. Jenže měla jsem to mít jinak.

Jednoho dne Betynka našla v hrnci v kůlně kotě. Vzala jsem ho do dlaně a nesla k sousedovi, protože bylo jisté, že je to kotě jeho kočky.

„Musí tam být další,“ řekl a šli jsme hledat. Betynka neomylně našla další.

Soused se koťat zbavuje po vesnicku, ale pro ty z vás, kteří toto nedokáží vstřebat, už řešíme kastrace, takže změna tohoto šílenství je na dohled.

Držím kotě v dlani a soused drží to druhé kotě a říká:

„Tak mi ho dej“ s tím, že bylo jasné, co s nimi bude.

„To už nejde. Nosím ho tu půlhodinu v dlani, nemůžu ti ho dát. Nechám si ho. Až ho kočka dokrmí, vezmu si ho.“

Za měsíc byla Míca u nás.

S Mikšem se do sebe okamžitě zamilovali a Betynku přibrali ke svým hrám i mazlení.

Našla si místo v mé posteli na spaní přímo na mém polštáři. Vrněla tak, že jsem celá vibrovala. Byla tak pružná a vláčná, že jsem si ji mohla složit pod hlavu. Nechala si všechno líbit. Byl to neskutečný mazel. Možná se ptáte, proč o ní píšu v minulém čase, dozvíte se za chvíli.

Koťata rostla a Mikš začal mít na Mícu choutky. Prý kastrace v sedmi měsících je úplně v pořádku. Udělat jsme to museli. Jenže Míca se z narkózy neprobudila, selhalo jí srdíčko. Věděla jsem, že je trošku oslabenější, že její imunita není úplně v pořádku, ale asi měla nějaký větší problém. Nedala to.

Nesla jsem ji domů a srdce mi krvácelo.

Ta pružná a vláčná Míca byla ještě vláčnější v mých dlaních. Voněla stejně, vypadala, že spí. Položila jsem ji na místo do postele, kde vždy spala se mnou, a prožily jsme poslední společnou noc. Nechala jsem Betynku i Mikše, aby si mrtvou Mícu očichali. Strkali do ní čumáčky a snažili se ji oživit. Zapálila jsem svíčku a naposledy hladila Mícu na svém polštáři.

Ráno jsme ji pochovali pod rybízem.

Bylo to tak silné rozloučení. Plné vděčnosti.

Já jsem jí zachránila před půl rokem život. Ona mi půl roku můj život spravovala vrnící meditací. Tolik jsme si stihly vzájemně dát. Tak intenzivně jsme sytily jedna druhou.

Cítila jsem hlubokou vděčnost a děkovala, děkovala a děkovala.

Ten den večer jsme měli v místní sokolovně tvoření adventních věnců. Přišla jsem tam rozbitá a uplakaná a vyprávěla, že už nemám Mícu. A Zdenka říká:

„Já mám šest letních koťat, přijď si pro jedno.“

Odmítla jsem. Neměla jsem na to ani pomyšlení.

A prý má domácí tlačenku, ať si přijdu.

Přišla jsem k nim na dvůr, který se hemžil koťaty. A najednou se objevila. Míca 2.

Úplně stejně velká, úplně stejně zbarvená, stejná. Začala se mi otírat kolem nohou a vrněla na celý dvůr. Vzala jsem ji do náruče, nechala se otočit na záda, poddajná a tvárná. Zkontrolovala jsem, že je to opravdu kočička.

Chvíli jsme se mazlily a já ji postavila zpátky na zem.

„Nemůžu si ji vzít, mám pocit, že potřebuju teď dosytit Mikše.“ A odešla jsem.

Všechno ve mně volalo: ANO! Ale můj plán byl TEĎ NEBRAT.

Než jsem došla domů, nešlo to vydržet a zavolala jsem Zdence, že si pro ni přijdu zítra.

Betynka ji okamžitě přijala, jakoby tu byla vždycky. Mikš chvíli syčel, ale brzy to přešlo. Je to týden, co zemřela Míca 1 a mně pod polštářem vrní Míca 2. Mám pocit, že je to rok a ne týden, kdy Míca 1 odešla do kočičího nebe.

Tento čas je plný ztrát, odcházení a zbavování se nepotřebného, plný smrti. Vidím to všude kolem.

Je to potřeba. Musíme za sebou nechat minulost a staré vzorce. Nastavit se na vděčnost tady a teď, dívat se dopředu a tvořit si nový svět pro sebe.

Dělat malé drobné kroky k tomu, jak chceme žít a kým se chceme stát. Nechat se vést a jít.

Tak si vytvoříme svět plný vděčnosti za život jako takový.

Napadá mne, co všechno ještě je třeba ztratit.

O co ještě potřebuju přijít. Co vše ze mě musí odejít.

Úlevné je, že se nebojím. Plně důvěřuju, že vše, oč přicházím, ode mne musí odejít. V mém životě to nemá místo, nebo si díky ztrátě potřebuju uvědomit své vnitřní nastavení.

Své schopnosti se s minulostí rozloučit, nechat ji být, nastavit vděčnost a lásku a jít dál.

Svou schopnost při pochybnostech se sebrat a jít něco dělat. Dostat se co nejrychleji do tady a teď, abych prožila to podstatné. Samotný život v jednoduchosti a radosti z činností, které milujeme dělat, z činností, které je třeba dělat.

Rychlost, s jakou se vyrovnávám se ztrátami, mne utvrzuje v tom, že jdu správnou cestou. Skrze ztráty sílíme.

Ale na spoustu ztrát prostě nejsme připraveni a srazí nás na kolena.

Jako byla ztráta Betynky…

s láskou Miluška

Celé MOJE PROBUZENÍ si můžeš přečíst tady