MOJE PROBUZENÍ: 5. Síla vděčnosti

Pomalu to byl rok, co jsme byli s Ivanem od sebe.

Po všech potvrzeních o správnosti mého rozhodnutí ho miluju čím dál tím víc.

Jsem tak vděčná za školu, kterou mi dal.

Za to, že jsem díky němu zvládla překonat svou karmu. Nebát se být sama, najít v sobě svou sílu, nepotřebovat potvrzení zvenku od nikoho, že jsem dobrá.

S prohlubováním vděčnosti mě napadalo, že bychom třeba mohli být zase spolu, ale Ivan vždy neomylně udělal něco, co mne zase vrátilo do původního záměru už spolu nebýt. Tak úžasně plní svůj učitelský úkol, tak parádní zrcadlo mi je. Musím se vždycky smát, jak nádherně naše škola funguje, pokud víme, v čem jsme školeni.

Děkuju ti Ivane.

Hodně jsem se věnovala tématu odpuštění.

Odpuštění sama sobě, co vše jsem dovolila, aby se dělo kvůli mé neschopnosti říci NE.

Odpustit druhým je snadné. Vnímáte je jako učitele odpuštění pro vás a tak je jasné, že vám musí ubližovat.

Ale odpustit sobě vyžaduje jako první krok přijetí.

Přijetí role, kterou máme pro druhé hrát právě tím, že jim umožňujeme prožívat bolest a smutek a trápení. Příjemnější je být učitelem světlým než tmavým. Chceme být lepší i v pohledu učení duší a karmy. To naše ego nám dává…

Je třeba přijmout, že jsme a musíme být špatní.

Musíme mít chyby, protože dokonalost v tomto světě by neměla žádný smysl. Všechno člověk rozumem chápe, ale reálně svou tmavou stránku vytáhnout, to chce odvahu.

A tak jsem začala mluvit, jak mi zobák narostl, i když ostatní zírali, jaká slova se to ve mně berou. Když mám chuť, zakouřím si a neschovávám se nikam s cigaretou. Říkám, co si myslím, a klidně se i pohádám. Ale pak mi nedělá problém se usmířit. Nedávám si pozor na to, jak kulantně odpovím na útočné komentáře u mých videí, ale vracím stejně. Už kašlu na to, co si kdo o mě myslí. Jsem taková, jaká jsem a ať si mne kdo chce soudí.

Smířila jsem se sama se sebou na úrovni duše. Přijala se celá a vyjadřuju se celá. Miluju se celá.

Všechno, co jsem kdy řekla a udělala, tak mělo být, ať už to bylo cokoliv. Stojím si za svou minulostí, protože jiná být nemohla ani pro mne ani pro nikoho jiného. Tak to bylo v pořádku.

Když se ohlédnu rok zpátky, tak se téměř hrdě biju v prsa.

Zvládla jsem svůj karmický úkol, dokázala jsem téměř nemožné. A dokonce jsem ho zvládla ženským způsobem. Pokud je ženská energie pasivita, pak jaké silnější vyjádření pasivity ve vztahu je, že prostě vyklidíte prostor a zmizíte? A navíc v totálním vnitřním klidu. Smekám sama před sebou.

Děkuju ti Milunko.

Díky odpuštění sobě a přijetí sama sebe jsem smířená.

Vnímám druhé lidi jako sebe sama. Chybující a ubližující. Už se nedokážu zlobit. Nemám v sobě žádné myšlenky nepřátelství. Mám v sobě tolik laskavosti, že žasnu, jak reaguju na nepříjemnosti venku, na chování některých lidí. Dříve by mě to totálně vytočilo, teď jen v klidu přihlížím a v klidu reaguju, v klidu říkám ANO nebo NE.

Jsem smířená se všemi a vším. A to je snad nejvíc, co jsem mohla doposud dostat.

Ať se děje, co se děje, jsem v naprostém klidu. A život mi to vrací spoustou darů, hlavně tím, že jsem se úplně zbavila strachu.

Nebojím se.

Celý můj příběh PROBUZENÍ si můžeš přečíst tady

Děkuju Miluška