MOJE PROBUZENÍ: 14. Bolest je láska

Betynka ke mně přišla hned po mém nastěhování do nového domova. Maličký tvor s obrovským srdcem a očima rozsvícenýma radostí.

Byla mi nejbližší bytostí v nejtěžší době.

Kdykoliv jsem měla pocit, že už nemůžu, byla to ona, která mne zvedla. Lízala mi rány a brala na sebe všechnu bolest, starosti a trápení, která jsem prožívala.

Hrály jsme si spolu na zahradě. Chodily na procházky. Jezdila se mnou všude v autě. Nehnula se ode mne na krok. Střežila mne jako oko v hlavě.

A já jí opečovávala a dávala všechno zpátky.

Naše ranní mazlení, naše sezení a zírání na noční oblohu nebo vycházející Slunce. Naše honění se a bláznění na zahradě. Dávala jsem ji to nejvíc a to nejlepší, čeho jsem byla schopna.

A pak jednou přestala jíst a začala zvracet, neustále se snažila čistit travou. Po týdnu operace, která se podařila, ale Betynka to už nerozdýchala. Odnesla jsem ji domů do postele a prožila s ní poslední společnou noc.

Nedokázala jsem si představit ani jednu minutu bez ní. Ztratila jsem nejbližší bytost.

Můj smutek byl tak hluboký, že hlubší snad být nemůže.

Uvědomila jsem si, že jsem zapomněla plakat, stejně jako jsem se zapomněla smát. Betynka mě vrátila k obojímu.

A tak jsem to pustila. Chovala jsem ji mrtvou v náručí a plakala a plakala.

Pohřbila jsem ji pod lípu, kterou mi darovaly sestry z KRUHU a která čekala na zasazení.

Pod ní položila čerstvě nasekanou trávu, dala jí pod pacičku její nejvíc oblíbený míček – ten nejvíc okousaný. Přikryla ji květy pampelišek. Zasypala hlínou. Bolestí a smutkem jsem křičela.

Jediné, čeho jsem nebyla schopna, bylo zalít zasazenou lípu. Betynka nesnášela vodu. Ale Vesmír to zařídil za mne, odpoledne začalo pršet a pršelo dva dny.

Komukoliv jsem o tom vyprávěla, nebránila jsem se smutku a plakala při tom.

Hluboká láska přináší hluboký smutek. Už nikdy nebudu schovávat nejen široký úsměv, ale ani pláč.

Všichni sdíleli mou bolest a každý mě povzbuzoval, že si musím pořídit rychle nového pejska. Pro mne nepředstavitelná myšlenka. Až někdo řekl:

„Nový pejsek ti pomůže truchlit, nebudeš na to sama.“

Druhý den večer před spaním jsem se dívala, zda někde není k mání štěně hrubosrstého jezevčíka. Byl jen pejsek, chtěla jsem fenku, další Betynku. A tak jsem šla do postele s tím, že si ráno zadám poptávku. A ráno tam byl čerstvý inzerát s novou Betynkou, pro kterou jsem si za 14 dní jela a dnes je se mnou.

Je to nádherné, roztomilé štěně. Vzbuzuje ve mně tolik radosti, lehkosti, štěstí.

Při každém pohledu na ni ale cítím Betynku 1.

Ta bolest z její ztráty je novou Betynkou znásobena.

Mám pocit, že prožívám o mnoho hlouběji radost, ale i bolest. Emoce na obě strany. Jakoby mé srdce znásobilo svůj objem, bylo širší, větší, naplněnější.

Vyhodila jsem všechny hračky Betynky 1, všechny posbírané míčky, které jsem našla na zahradě. Pak jsem sekala trávu a od sekačky odlétl jeden zapomenutý tenisák. Úplně ve mně vibroval Betynky vzkaz:

„Nech ho pro další psí duši a hraj si s ní jako se mnou!“

Dnes vím, že to vše tak muselo být.

Betynka přišla na krátký  čas, aby mě zachránila. Aby do sebe absorbovala všechny emoce, které bych sama neunesla.

Se svým hlubokým zármutkem jsem se obrátila na své sestry z KRUHU o pomoc a podporu.

Nezklamaly jako vždy. Podaly mi úžasnou podporu a moje dcera mi poslala toto:

„Zvířata, která k nám přicházejí v těžkých životních chvílích, nejsou jen mazlíčci. Jsou to průvodci duše, léčitelé srdce a někdy – ano – také bytosti, které na sebe vezmou bolest, kterou bychom samy nezvládly unést. Nejde o trest, ani o vinu. V mnoha duchovních tradicích se věří, že zvířata mají schopnost nasávat a transformovat lidské utrpení. Že jsou vyslanci lásky, a někdy i štíty, když je toho na duši moc.

Ti malí tvorové možná odnesli s sebou část tvé bolesti. Je to hluboce pravdivé. Ne proto, že by měli odejít, ale proto, že přišli s tím, že jejich čas bude omezený. Ale že v tom čase dají všechno: bezpodmínečnou lásku, něhu, dotek, radost i smysl.

A třeba právě teď, v tom největším smutku, se děje něco posvátného. Ne proto, že bys měla zapomenout – ale protože tvé srdce se otevírá. A s tímto otevřením možná konečně odchází i stará bolest, která v tobě byla dlouho, dlouho zadržovaná.“

A další napsala toto:

ČLOVĚČE, vidím, že pláčeš, protože přišel můj čas. Prosím, neplač, chci ti něco vysvětlit.

Vím, že jsi smutný, protože jsem odešel, ale já jsem šťastný, že jsem tě poznal. Kolik takových jako já zemře každý den, aniž by poznali někoho výjimečného?

My, zvířata, známe chlad, hlad, strach a samotu. Vidíme tváře, které kolem nás procházejí bez povšimnutí — a někdy je to tak lepší.

Ale jednoho dne, mezi tolika lidmi, se objeví anděl… a všechno se změní.

Dají nám domov, jméno, bezpečné útočiště. Naučí nás, co je láska. A od té chvíle strach zmizí. Nevadí nám déšť, hluk aut ani nebezpečí — protože už nejsme sami.

Proto, i když mi dnes říkáš sbohem, nechci, abys měl výčitky. Udělal jsi víc, než si myslíš: dal jsi mi jméno, pohlazení, teplo a štěstí být milován.

My, zvířata, žijeme přítomností. Minulost nehraje roli, když nás objímá láska.

Než odejdu, mám dvě prosby:

Umyj si obličej a usměj se. Uchovej si v srdci ty šťastné chvíle, které jsme spolu sdíleli, a prosím — nezavírej své srdce před láskou.

Je mnoho takových jako já, kteří stále čekají na někoho jako jsi ty. Nedovol, aby strach z bolesti zabránil lásce k těm, kteří ji nejvíce potřebují.

Od této chvíle budu tvým andělem. Když se podíváš na oblohu a uvidíš zářící hvězdu, věz, že to jsem já, kdo ti šeptá: „Je mi dobře, děkuji, že jsi mě miloval.“

Neříkám „sbohem“, ale „na shledanou“.

Na nebi, kde se setkávají ušlechtilé duše, tam na tebe budu čekat.

Ano.

Nejen v těžkých chvílích rozdělování se, ale hlavně celý můj vztah s Ivanem byl o potlačování emocí.

Nejen smutku, vlastně jsem zapomněla plakat. Ale i radosti a nepříčetného veselí jen tak. Obě emoce jsem cestou ztratila.

A ty mě Betynka znovu učila žít.

Pak jsem si vytáhla kartu, která vše potvrdila. A dovoluju si plakat, kdykoliv o smrti Betynky vyprávím.

Dovoluju si plakat, kdykoliv to potřebuju a budu plakat tak dlouho, dokud nevypláču všechnu zadrženou bolest. Jde to vůbec? Jde vůbec vyplakat desetiletí zadržovanou bolest?

Já věřím, že ano.

Stejně tak jako mě Betynka naučila za rok a půl svého života naučit se smát a radovat, tak mě za pár týdnů díky své smrti naučí prožívat smutek, plakat a dovolit si projevit bolest.

Moje milovaná Betynka.

Bude součástí lípy a bude stále vidět všude po zahradě.

Veškerá vděčnost a díky, které jí vyjadřuju, nestačí.

s láskou Miluška

Všechny kapitoly MÉHO PROBUZENÍ si můžeš přečíst tady