Naše kamarádka Petra, která se věnuje domácí hospicové péči a doprovází lidi a jejich příbuzné ke smrti doma, vypráví o tom, že jak člověk žije, tak i umírá, a je proto potřeba žít tak, jak bychom chtěli umírat.

Protože většina lidí se nebojí smrti jako takové, ale bolesti z umírání.

A bolest přijde jen když nejsme smíření, bráníme se konci, ztuhneme v tom, co máme a chceme to zachovat. Pak bolest ukazuje na to, že se tento náš postoj musí násilím zlomit. Protože každá bolest je projev zatvrzelosti a neústupnosti a lpění na tom, co je teď a nechuti se změnit.

Petra vypráví o své práci jako o nádherném poslání a nejcennějších letech svého života. Cítí se tím, co dělá, obdarovaná a je za to velmi vděčná, pociťuje radost a skutečné životní štěstí.

Povídali jsme si s ní na webináři, je z něj záznam:

Jak přijímat smrt

Člověk má stále většinou smrt spojenou se smutkem, a tak je zvláštní ji slyšet vyprávět.

Je to ale vyprávění o lidech, jejichž život se chýlí k závěru, a ze kterých opadaly všechny zbytečné masky, kteří pustili to nekonečné úsilí něčeho dosáhnout, někým zvláštním být – to je velké učení a dar. Tito lidé často doslova září. Podařilo se jim dojít ke smíření, radosti ze života, který žili; odevzdání se tomu, co je přesahuje. Je v tom tolik světla, čistoty, pokory, lásky, nepopsatelného osvobození.

Vypráví, že se to ale nepodaří všem. Jsou stejně tak i lidé, kteří se nedokáží pustit až do úplného konce, zápasí a je to pro ně těžké. Stejně jako je jedinečný život každého z nás, je jedinečný i způsob, jakým tento svět opouštíme.

I kdybychom vynakládali vědomě i nevědomě úsilí na to, že před ní budeme uhýbat, stejně jednou přijde.

My lidé neuhýbáme jenom před smrtí, ale před konečností jako takovou. Cokoli jednou začne, jednou i skončí. Je to něco, co v našem pojetí života nejsme naučeni vnímat a přijmout to jako něco přirozeného. Vnímáme krásné, nové věci, neustálý pohyb dopředu.

Když si uvědomíme, že smrt nemusí přijít za dlouho, ale může přijít zítra, nebo po dalším výdechu – tak nám dojde, že každá minuta, každý další den, je vlastně dar. Pokud toto poznání necháme projít postupně do morku kostí, ovlivní to způsob, jakým prožíváme, očistí nás to od zbytečného, falešného, až zůstane jen pravda, láska a vděčnost.

Jsou různé pomůcky, jak si o těch věcech povídat, a jedna z nich je třeba otázka:

„Jaká je jedna věc, kterou bych udělal/a, kdybych věděl/a, že mi zbývá jeden měsíc života?“

K tomu vám může pomoci Bačkůrkovský seznam aneb seznam věcí, které chci udělat, než netáhnu bačkory.

Možná vás hned napadla další otázka:

„Jak víte, že vám nezbývá jeden měsíc života?“

Nikdo to neví, rozumem odpověď neuchopíme.

Tyto otázky, které si klademe, přinášejí motivaci před tím přestat uhýbat. Umožní, že se tomu začneme otevírat.

Ta změna většinou nenastane náhle. Určitý druh vnitřní práce, meditace, cokoliv, co nás vede ke spojení se sebou a umění se pustit všeho, čeho se křečovitě držíme, je pro nás důležitější, než si myslíme.

Smířit se se smrtí je smířit se se vším… a hlavně přestat se bát čehokoliv.

Pokud se smíříme se temnotou, naučíme se žít ve světle tady a teď.

Pokud se smíříme se svými slabými stránkami, svými výzvami, dokážeme rozvinout své schopnosti v plné síle tady a teď. Nebudeme čekat na až…

Projděte si Přijímat je láska.

S láskou vaše Empaita

Kam dál?

Komentáře