OD OKAMŽIKU, KDY VAM VYNECHÁ MENSTRUACE,

vás lékařská věda začne ujišťovat, že nebudete schopna donosit své dítě, jestliže se nepodrobíte celé řadě prenatálních testů, které jsou údajně jen k tomu, “abyste byla klidná”.

Ve skutečnosti mají tato vyšetření opačný účinek.

Například podle lékařů měla mít moje dcera Caitlin Downův syndrom.

Kdybych poslechla odborníky a jejich vyšetřovací metody, mohla jsem potratit a ztratit ji s pomocí vysoce technicky vyspělého umělého přerušení těhotenství.

Vzpomínka na to mi vyvolává mrazení v zádech.

Přestože jsem své první dítě počala v poněkud vyšším věku (37), pevně jsem odolávala všem doporučením na ultrazvuk a amniocentézu, protože jsem se bála všech jejich známých i neznámých rizik.

Když jsem však byla 16 týdnů těhotná, tak mi můj lékař, který respektoval mé odmítnutí amniocentézy, navrhl, abych si nechala nabrat běžný těhotenský test na a1fa-fetoprotein (AFP). Vyšetření měří hladinu AFP produkovaného plodem a přítomného v matčině krvi.

Test je určen k vyhledávání dětí se vzácnými vrozenými vadami neurální trubice, jako je spina bifida (rozštěp páteře)., která se projeví “vysokými” hladinami AFP. Ačkoli se o tomto vyšetření jako o diagnostickém testu pro Downův syndrom původně neuvažovalo, nyní se zdá, že nízké hladiny jsou spojeny se zvýšeným rizikem tohoto postižení.

“To je čistě jen pro uklidnění,” sliboval mi lékař.

Protože šlo pouze o odběr krve z paže a ne o invazi do dělohy, jako je tomu u všech ostatních těhotenských testů, nechala jsem se přemluvit. Koneckonců jsem měla nádherné těhotenství. Byla jsem přesvědčená, že mám zcela zdravé dítě. Nyní to budu vědět najisto. Co tedy můžu ztratit?

Asi tak za týden mi zavolala sekretářka mého lékaře a požádala mě, abych mu zatelefonovala.

“Co se děje? Už přišly výsledky?” ptala jsem se s obavami.

“Právě o tom chce s vámi mluvit.”

Celou mučivou půlhodinu jsem stála u telefonu a čekala, až ho zastihnu. Když jsem se mu dovolala, slyšela jsem slova, na která bych nikdy nebyla pomyslela:

“Výsledek AFP testu je hraniční.”

Dala jsem se do hysterického pláče a až za pět minut jsem se dostatečně zklidnila, abych se ho zeptala na to, co jsem sama věděla až moc dobře.

“Je zde nepatrná možnost Downova syndromu.”

Na zbytek rozhovoru se již příliš nepamatuji. Lékař byl na mě hodný a chvíli se mě pokoušel uklidňovat – mohli bychom to zjistit kombinací amniocentézy a ultrazvuku; spojení těchto dvou testů je poměrně přesné; všechny ostatní hraniční situace, které řešil, vždycky dopadly dobře.

Nakonec jsem se ovládla a řekla, že mu zavolám později.

Nějaká sekretářka mi vytáhla muže ze schůze, abych mu oznámila tu novinu, a jakmile dorazil domů, zvažovali jsme všechny své možnosti.

Mohli jsme projít celou sérií testů včetně ultrazvuku a amniocentézy a riskovat potrat zcela zdravého dítěte nebo jeho poškození – oba jsme znali nebezpečí tohoto postupu.

Pak jsme diskutovali o důsledcích výsledků testu, který měl potvrdit, že nosím handicapované dítě.

Byli jsme postaveni před rozhodnutí, zda potratit pětiměsíční plod – ne nějakého fazolovitého pulce, ale dokonale vytvořenou, téměř životaschopnou lidskou bytost. Znamenalo to užít si celý porod a přivést na svět mrtvé dítě, nebo, kdyby se ho nepodařilo vytlačit, nechat si to tělíčko odstranit kousek po kousku.

Pohlédla jsem na své břicho.

Pro mě tohle prostě nebyla možnost, o které bych mohla uvažovat, bez ohledu na to, jak dalece poškozené by to dítě mohlo být, takže celá ceremonie kolem AFP byla naprostá ztráta času. Když nejste odhodlaná potratit deformovaný plod, nemá smysl tyto testy absolvovat.

V tu chvíli jsem medicínu nenáviděla, protože vytvářela situace, řešitelné pouze zásahy na vysoké technické úrovni, po kterých jsem vůbec netoužila.

Pomyslela jsem si, že kdybych si nikdy nebyla nechala dělat AFP test, nemusela bych nikdy přemýšlet o tom, zda mám vystavit své dítě sérii možná i škodlivých vyšetření pouze proto, abych zahnala pochybnosti, které vznikly následkem prvního testu.

V našich myslích v podstatě byla jenom jediná rozumná cesta: ignorovat test a poslechnout vlastní srdce, která nám říkala, že dítě je zdravé.

To bylo naše rozhodnutí.

Zavolala jsem svému lékaři, abych mu to řekla, a já a můj manžel jsme o testu již nikdy více nehovořili.

Nakonec vše dopadlo tak, jak má být, a my jsme byli traumatizováni pro nic za nic.

Test byl špatný.

V termínu jsem porodila naprosto normální, zdravé dítě.

Navzdory krásným řečem porodníků o skvělé lékařské technice není většina těhotenských vyšetření nic víc než rituální nesmysl.

Zdroj: Lynne McTaggartová: Co vám lékaři neřeknou

Přidej se k Žena je láska a přeber sílu o ženské věci beze strachu

s láskou Miluška

Kam dál?

Komentáře