Každá chceme být krásná… zkusila ses ale někdy zeptat sama sebe, proč to chceš? Proč to potřebuješ?

Já se také kdysi malovala. Bylo mi asi třicet let a měla jsem pocit, že nemůžu vyjít mezi lidi bez linky pod očima a trochou pudru na místech, které jsem chtěla schovat.

Ve svých třiceti!!! letech jsem měla pocit, že se musím zkrášlovat. Dnes se tomu směju 🙂 tenkrát to bylo tak přirozené…

I když mi Ivan říkal, že se mu nelíbí ty černé linky pod očima, nepřišla jsem si divná já, ale přišel mi divný on. Neposlouchala jsem ho, měla jsem pocit, že mě chce mít ošklivou, aby po mně nekoukali cizí chlapi. Dnes vím, že to byla blbost, a taky vím, že jsem tenkrát nechtěla poslouchat nic, co mi říkal Ivan. A tak jsem to přijala od jinýho chlapa, jehož názor byl tenkrát pro mně důležitý. Od mého učitele diagnostiky.

A přestala se malovat…

Když jsem poprvé vyšla na ulici nenalíčená, cítila jsem se děsně. Jako nahá. Špinavá a ošklivá.

Každý pohled druhých lidí mě trénoval v sebehodnotě. Kdokoliv se na mě podíval, vyburcoval ve mně myšlenku – Jsem krásná i nenamalovaná! Bylo to drsné, ale rychlé. Za pár týdnů jsem se na sebe do zrcadla usmívala a připadala si naprosto úžasná. Právě proto, že nenalíčená.

Chci ti říct, ženo, že malovátka jsou pro ty, které potřebují retuš. Pro ty, které ten nedostatek na své tváři potřebují ještě schovat. Pro ty, které nemají přijaté své nedostatky a chyby. Pro ty, které si stále ještě myslí, že za chyby je někdo odsoudí a nebude mít rád. Pro ty, které si myslí, že když se zmalují na někoho jiného, dostanou lásku. Takže ne pro tebe 🙂

Ty, ženo, už víš, že:

– pokud se mi na sobě něco nelíbí, je to výzva to přijmout tak, jak to je

– pokud ze sebe udělám (namaluji) někoho jiného, bude milován ten jiný a ne já

A tak zkus shodit všechna pozlátka, pokud je na sobě ještě nosíš.

A buď prostě taková, jaká jsi.

Chvilku to bude trvat, ale věř mi, že přijde chvíle, kdy si sama sobě v zrcadle řekneš, že jsi krásná 🙂

s láskou Miluška

Kam dál?

Komentáře